Konec roku vybízí k bilancování. Jedním z témat, o kterých se diskutuje již několik let, je budoucnost globalizace. Globalizace dostala za posledních patnáct let několik úderů, které tento proces propojování světa v ekonomicko-finanční rovině minimálně zpomalily. 

Velká recese – finanční porucha, která vznikla v USA v roce 2008 – zdaleka nezasáhla celý svět: dominantně se týkala západních zemí. A od velké recese se také zrušil „vzorec“, který byl pro globalizaci tak signifikantní – objem obchodu rostl dvakrát až třikrát intenzivněji než světový produkt. Jinak řečeno, stále více zboží bylo určeno k mezinárodní směně. 

Tento vzorec se rozpadá a po roce 2010 se už neobnovuje. Debaty o tom, zda jsme ve druhé dekádě 21. století v éře deglobalizace, konce globalizace, či změny její podoby, byly razantně narušeny pandemií covidu-19. Pandemie zvýraznila rizika globalizace a také zranitelnost, která propojenost světa nutně provází. 

Do třetice to byl konflikt na Ukrajině, či spíše masivní sankce mířící na Ruskou federaci. Sankce uvalené na velkou ekonomiku, jakou Rusko je, nutně mění podobu celosvětových hospodářských vztahů. K významným následkům patří nejen reorientace obchodních (zejména komoditních) toků, ale také rozšíření skupiny BRICS a s tím související podpora vypořádávání obchodů v jiných měnách, než jsou americké dolary. Může za takové situace globalizace přežít? 

Čínská továrna světa

Země se dnes snaží obstát na základě jiných faktorů, než které dominovaly v éře globalizace. Globalizace byla založena na efektivnosti – přesun výrobních kapacit do nákladově atraktivních destinací a možnost vytvořit komplexní výrobní řetězce výrazně prohloubily mezinárodní dělbu práce, vytvořily předivo vzájemné závislosti, přičemž nadnárodní korporace (původně zemí Západu) tomuto procesu dlouho dominovaly. 

Vítězem ve hře na efektivitu jsou ale asijské země; zejména Čína. Rychlost přeměny čínské ekonomiky je v historickém srovnání bezprecedentní. Není proto divu, že právě Čína si přeje, aby proces globalizace pokračoval, i když sama Čína hraje zcela odlišnou roli než na konci sedmdesátých let. 

Je významným světovým investorem, vlastní obří devizové rezervy, aktivní suverénní fondy. Je bez přehánění továrnou světa, která má pozoruhodnou inovační kapacitu.

Obnova blokového uspořádání světa

Země Západu, které si neoliberální globalizací chtěly udržet svůj náskok, zjistily, že přesun výrob do levnějších zemí sice umožnil úzké skupině jejich obyvatel neskutečně zbohatnout, ale že absence průmyslové páteře vyvolává značné problémy. Pandemie je obnažila až krutým způsobem. 

Zatímco Donald Trump se snažil „motivovat“ americké firmy, aby se vrátily například z Číny zpět do USA (proces zvaný reshoring ovšem začal i bez jeho iniciativy, třeba na základě zesilující automatizace), současná americká administrativa využívá svého zahraničněpolitického tlaku, aby „motivovala“ své spojence (Brzezinski by použil pojem vazalové) k obchodování jen s těmi „správnými zeměmi“. 

Geopolitické preference USA mají být tedy tím kritériem, podle kterého se budou realizovat obchody. Počínaje komoditami (viz bizarní diskuse v Evropském parlamentu, jestli je zemní plyn z Ázerbájdžánu dost „demokratický“) a konče technologicko-obchodní válkou (stačí vzpomenout na Huawei, neboť technologický náskok čínských firem se neodpouští).

Takováto strategie, která má silné ekonomické pozadí, není s globalizací slučitelná a vede k obnovení blokového uspořádání světa (a také de facto k obnovení hnutí nezúčastněných, kteří nechtějí být nuceni, aby si museli „vybírat“ mezi Čínou a USA, popřípadě mezi Ruskem a USA). Spojeným státům se podařilo vnutit své preference Evropské unii, Japonsku či Jižní Koreji, ale rozhodně nemůžeme hovořit o „většině“ světového společenství. 

EU na chvostu světa

Třetí možností, jak fungovat ve světové ekonomice, je být odolný. Myslím, že právě odolnost vůči šokům bude klíčovým faktorem úspěchu, či neúspěchu států v 21. století. 

Není to tak dávno, co jsme četli zaručené prognózy o zhroucení ruské ekonomiky pod tíhou bezprecedentních sankcí do čtrnácti dnů. Nic takového se nestalo, ruská ekonomika sice nepatří k těm světově nejefektivnějším, ale aktuálně rozhodně nekolabuje. To je zásadní nepochopení těch, kteří se upínají na uvalování dalších a dalších sankcí. 

Podobně jako íránská ekonomika vykazuje i ta ruská podstatně větší odolnost, než kritici předpokládali (je to kromě jiného dáno širokou komoditní základnou, schopností mobilizovat zdroje a také možností navázat obchodní vztahy s řadou nezápadních zemí). Sankce v obecné rovině dokonce mohou usnadnit posílení domácích odvětví a provedení strukturálních reforem, a to včetně ovládnutí sektorů vyklizených zahraničními aktéry.

Když si to shrneme, máme ve světové ekonomice trojitý modus operandi: efektivnost, geopolitický tlak, aby ostatní země (často ke své vlastní škodě) následovaly priority USA, a nakonec odolnost. Kde je v tomto výčtu EU? Nikde. 

Autorka je ekonomka