Diplomat Karel Borůvka býval svého času náměstkem ministra zahraničí a v červenci 2014 odjel do Bernu, aby se stal velvyslancem ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku. Zaměstnankyní ministerstva zahraničí bývala i jeho žena Alena, které zároveň jen těsně uniklo křeslo místopředsedkyně sociální demokracie. Kariéra to byla z obou stran více než dobrá, jenže Alena Borůvková kromě toho ráda psala na Twitter – často, vášnivě a většinou bez rozmyslu.

Za léta svého tweetování pozurážela, koho mohla. Osobně si vyřizovala účty se státními úředníky či novináři, přičemž do jejího arzenálu patřily výrazy typu: „Opilá, zdrogovaná, pošahaná lůzo.“ Detaily rozebírat nebudeme, stačí podotknout, že hbitými prsty paní velvyslancové se zabýval i tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

Na jaře 2017 už toho bylo dost a Borůvka byl ze svého prestižního postu – víc než rok před vypršením standardního funkčního období – stažen. To mimochodem ponouklo Alenu Borůvkovou k další twitterové ofenzivě, během které „Zaovi“ kromě řady jiných věcí vyčetla, že si spletl působiště, protože „KLDR nejsme“, a vyjádřila názor, že na ministerstvu by mu měli všichni naplivat do obličeje: „Zaorálku, zbabělá nulo. Trapáku.“

Borůvka už před čtyřmi lety avizoval, že za tweety své ženy není odpovědný a že to nenechá jen tak. Podal proto žalobu k Městskému soudu v Praze, a když předloni neuspěl, tak kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji však v polovině července zamítl. Teoreticky by ještě zbývala stížnost k Ústavnímu soudu, ovšem Borůvka už má věc za vyřízenou. „Pokračovat v tom nebudeme. Celé jsem to bral jako určitý precedenční případ pro fungování státní správy,“ říká Borůvka.

Bez udání důvodu

K samotnému rozsudku jen krátce. Velvyslance podle ústavy odvolává prezident, ovšem zároveň je zaměstnancem státu a vztahuje se na něj služební zákon, což znamená, že paralelně musí o jeho odvolání rozhodnout úřad – konkrétně státní tajemník ministerstva zahraničí. Ten o odchodu Borůvky k 30. dubnu 2017 rozhodl už v průběhu března onoho roku, poté tuto věc projednala vláda a nakonec 12. dubna stvrdil svým podpisem prezident.

Borůvka v žalobě namířené proti státní správě namítal, že jde o chybnou časovou souslednost, protože postup státního tajemníka předjímal prezidentovo rozhodnutí, a Nejvyšší správní soud mu dal za pravdu. Rozhodnutí státního tajemníka označil v tomto ohledu za nezákonné, zároveň ovšem odmítl, že by mělo přestat platit, protože prezident stihl Borůvku odvolat ještě před 30. dubnem, takže se toto pochybení vlastně stihlo napravit.

Na rozdíl od běžných zaměstnanců může být velvyslanec prezidentem odvolán bez udání důvodu, ovšem Borůvka – poněkud tautologicky – namítal, že v jeho případě to tak nebylo, protože ministerstvo opakovaně, a navíc veřejně deklarovalo, že důvodem bylo chování jeho ženy, a za to on nemůže odpovídat.

Tady ovšem Nejvyšší správní soud rozhodl velmi jednoduše s tím, že Borůvka ve „svojí konstrukci akceptovatelných důvodů pro odvolání“ popírá základní princip plynoucí ze zákona o státní službě, „tedy že vedoucí zastupitelského úřadu může být odvolán z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu“. Jinak řečeno, Borůvkovo odvolání bylo v pořádku a žádné výroky ministra zahraničí na adresu jeho ženy na tom nemohly nic změnit.

Jak odvolat velvyslance

Borůvka tvrdí, že od začátku věděl o právu prezidenta ho bez udání důvodu odvolat, vadilo mu ale, jak to ministerstvo zdůvodnilo. „Jde o ten základní fakt, který platí i jinde v pracovněprávních vztazích, že těžko někdo může být postihnut za konání manžela nebo manželky,“ říká. Z ministerstva zahraničí po stažení z Bernu podle svých slov sám odešel. Dnes je „soukromá osoba“ a k tomu, co dělá, se nechce vyjadřovat.

Ministerstvo zahraničí odmítlo rozsudek jakkoli komentovat, v obecné rovině ale jeho mluvčí Eva Davidová uvedla, že je pro ně do budoucna „významný mimo jiné z důvodu vyjasnění posloupnosti postupu podle ústavy a zákona o zahraniční službě při odvolávání velvyslance“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.