Bolest hlavy, zad nebo žaludku, to všechno mohou být projevy stresu, který na nás v moderní společnosti denně doléhá. Napadlo by vás ale zkoumat stres v místech, která jsou naprostým opakem dnešní civilizace – v Antarktidě? A přitom právě to byl jeden z projektů letošní české výpravy. „V Antarktidě zmizí běžné civilizační stresory, nemusíte dojíždět či platit složenky. Izolovanost prostředí umožní vliv stresu lépe sledovat,“ vysvětluje profesorka Julie Dobrovolná z Masarykovy univerzity v Brně, která se výzkumem stresu dlouhodobě zabývá.

„Expedice s sebou ale může přinést jiné formy stresu – jste vystaveni extrémním podmínkám, daleko od svých blízkých. Zajímá nás spíše rozdíl mezi běžným životem a fungováním v prostředí s minimem rušivých vlivů. Proto jsme účastníky sledovali již před expedicí a během ní a budeme pokračovat i po návratu,“ dodává Dobrovolná.

K měření používají kognitivní testy, dotazníky a vedené rozhovory, chytré hodinky monitorující srdeční tep, a především speciálně vyvinutý přístroj Entrant, který měří intenzitu stresové reakce. „Přístroj pomocí čidel snímá základní fyziologické parametry, jako jsou teplota těla nebo množství vydechovaného kyslíku a oxidu uhličitého,“ popisuje antropoložka Lucie Ráčková, která výzkum v Antarktidě osobně prováděla.

Jednalo se o pilotní projekt, jehož výsledky mohou jednou nalézt uplatnění i v běžném životě, v nejbližších letech poslouží pro přípravu dalších izolačních experimentů, na kterých tým Julie Dobrovolné spolupracuje i s vesmírnými agenturami.

Čeští polárníci

Zkoumání stresu na ledovém kontinentu je jen jedním z mnoha českých vědeckých projektů v Antarktidě. Česko totiž patří mezi zhruba třicítku států, které v Antarktidě vlastní výzkumnou stanici. „Je úžasné, že jsme součástí takového elitního klubu, který rozhoduje o kontinentu větším než Evropa,“ říká Pavel Kapler, manažer Českého antarktického výzkumného programu a vedoucí osmi expedic do Antarktidy.

Češi také vynikají množstvím zapojených vědeckých disciplín, které již patnáct let provádějí své výzkumy na stanici J. G. Mendela na ostrově Jamese Rosse nedaleko nejsevernějšího výběžku Antarktického poloostrova. „Nedávno jsme to počítali a do našeho výzkumného programu se zapojilo již padesát různých vědních oborů, od tradičních klimatologických či ekologických témat až po materiálové vědy; nebo letos třeba i psychofyziologický výzkum,“ vyjmenovává Kapler. A dodává, že dalším unikátem je efektivita českých polár­ních výzkumníků: „Přivážíme maximum vědeckých výsledků za minimum prostředků a času.“

Působení v Antarktidě je především o sběru vzorků a dat, které vědci po návratu domů dále zpracovávají. Většina výzkumů spadá do kategorie „mravenčí práce“ – dlouhodobého monitorování změn a skládání drobných střípků lidského poznání. „Občas se ale domů vracíme s velkým objevem, třeba když paleontologové vykopali část kostry druhohorního mořského ještěra plesio­saura, přičemž zjistili, že se živil žraloky, což předtím nikdo netušil,“ popisuje vedoucí expedic z Masarykovy univerzity, která je jedinou univerzitou na světě, jež v Antarktidě vlastní a provozuje vědeckou stanici.

Mendel otevírá dveře

„Brněnský opat a vědec Johann Gregor Mendel, po kterém je stanice pojmenovaná a v letošním roce si připomínáme jeho 200. výročí narození, je pro nás nejen inspirací, ale i vynikající mezinárodně známou značkou, která otevírá dveře zahraničním spolupracím. Mendel, podobně jako naše stanice, je mnohem známější v zahraničí než v Česku,“ říká Daniel Nývlt, vedoucí Českého antarktického výzkumného programu. A dodává, že ačkoli je Mendel dnes znám jako „otec genetiky“, on sám se považoval především za meteorologa, což je i jeden z hlavních výzkumných směrů, kterými se Češi v Antarktidě dlouho­době zabývají. 

Pavla Hubálková

Testováno v Antarktidě

České polární expedice mají i praktický přesah. Účastníci výprav totiž v extrémních podmínkách testují nejrůznější výrobky a nové technologie, a pokud se osvědčí, získají ochrannou známku „Testováno v Antarktidě“.

„V našem testování uspěje zhruba šedesát procent výrobků. Výsledky transparentně zveřejňujeme, a pokud známku udělíme, jedná se o skutečně kvalitní výrobek, protože obstál v našem náročném používání,“ říká Pavel Kapler. Často také výrobcům poskytují zpětnou vazbu a podílejí se na vývoji dalších modelů. Nejčastěji testují outdoorové vybavení, ale nechybějí ani nejrůznější nové materiály, impregnace nebo například „zelenější“ zdroje energie. Zájemci o testování se jim hlásí sami, kritérii výběru jsou smysluplnost, oboustranná užitečnost a vzájemné sympatie.

Archiv

Česká vědecká stanice Johanna Gregora Mendela v Antarktidě

• Vznik stanice inicioval klimatolog Pavel Prošek, stanice byla budována v letech 2004 až 2006. Plný vědecký provoz byl slavnostně zahájen 22. února 2007.

• Působilo zde již patnáct vědeckých výprav. „Rekordmanem“ je klimatolog Kamil Láska, který byl v Antarktidě patnáctkrát.

• Stanice je zpravidla obydlená dva měsíce ročně.

• Optimální kapacita expedice je šestnáct osob (maximální dvacet) – většinu tvoří vědci a vědkyně, ale nechybějí ani technici, lékař či dobrovolníci pomáhající s výzkumy a chodem stanice.

• Do výzkumů bylo zapojeno již padesát unikátních vědeckých specializací.

• Provoz stanice stojí zhruba 25 milionů korun ročně, finančně jej podporuje především ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Samotné výzkumy financují grantové agentury, Masarykova univerzita a Český antarktický nadační fond.

Ze života v Antarktidě

• Spojení se světem je omezené – k dispozici je pouze limitované internetové připojení, které zvládne posílat jednoduché textové soubory, na brouzdání internetem nebo posílání fotek zapomeňte.

• Nejkratší cesta z Česka na stanici či zpět trvala čtyři dny, nejdelší téměř dva měsíce. Průměr je jedenáct dní (záleží na počasí i dostupnosti techniky), z Jižní Ameriky výzkumníky a veškerý náklad přepravuje chilská nebo argentinská armáda loděmi či letadly.

• Počasí se v této části Antarktidy v době jižního léta (od prosince do března) podobá středoevropské zimě.

• Světlo zde přes den trvá asi 20 hodin, což napomáhá maximálnímu využití času pro terénní výzkumy, které se odvíjejí hlavně podle počasí.

• Hlídat si polárníci musejí nejen dostatek spánku, kterému dlouhý den brání, ale také přísun minerálů a vitaminů nebo ochranu proti silnému UV záření.

• Na vzdálenější místa se vědci po ostrově dopravují čtyřkolkami, motorovými čluny nebo někdy i pomocí vrtulníků spřátelených programů.

• Velmi častá jsou setkání s divoce žijícími zvířaty, jako jsou tučňáci, tuleni, lachtani, rypouši, kytovci, a různými druhy létavých ptáků. Zvířata na přítomnost člověka nejsou zvyklá, a tak se ani nebojí.

Archiv