Když dostanete za úkol napsat o exotických, neřkuli bizarních investicích, těžko hledáte v minulosti cokoli, co by se vyrovnalo takovému dogecoinu nebo některým „kampaním“ demokratických investorských mas. Dobře se dá vydělávat třeba na kartičkách Pokémonů. Stejně tak se najdou sběratelé „barbín“, teď nemyslím nic jiného než plastové panenky od firmy Mattel, které mají vlastní YouTube kanál a 10,7 milionu lidí, kteří se koukají, co je u dlouhonohých malých fešand nového.

Nedávno jsem viděl v jedné bance v místnosti s bezpečnostními schránkami u stolečku starou dámu, jak se zcela okouzlena prohrabuje ve zlatých mincích. Doba je plná obav z inflace, a tak „investiční strategie“ spočívající v tom, že koupíte lahev drahého kvalitního rumu nebo whisky a na dvacet let ji schováte do sklepa, není to nejhorší, co se dá vymyslet. Pochopitelně by ale bylo nekonečně příjemnější ji vypít v kruhu přátel.

Při mých číslech v občance nelze očekávat, že vám budu popisovat poslední hity, ale tady je pár investičních historek, které mám rád.

Kanibalizace padlého impéria

Najdete aktiva, jejichž původní účel a smysl zanikly spolu s impérii, která do nich vkládala peníze. Kdysi mne fascinovalo, že takový Kyrgyzstán měl pár let po rozpadu Sovětského svazu „odhalenou komparativní výhodu“ v kovovém šrotu, neboť představoval mnohem vyšší podíl na kyrgyzském exportu, než tomu bylo u zbytku světa.

Další příklad? Odbourání dotovaných cen letenek v zemích bývalého Sovětského svazu podstatně snížilo poptávku po letecké dopravě, na mnoho let poklesly i vojenské rozpočty. Obojí se postaralo o masivní nabídku vojenského i civilního hardwaru, což byl svého času mimořádně lukrativní byznys. Odolná technika dovedla posloužit; kromě kunovických „turboletů“ L-410, které létaly od Guyany po Kongo, se velice ujaly podzvukové proudové cvičné stíhačky L-39 Albatros v různých modifikacích. U nich stojí za to se zastavit.

Investice do adrenalinu: jako lambo, akorát lepší

Moc se to neví, ale ve Spojených státech je asi tak deset procent všech albatrosů, které se kdy vyrobily. Už před dvaceti lety pro ně vytvořili separátní kategorii „Jet Class“ na slavném nevadském Reno Air Race, přezdívaném právem, právě díky albatrosům, nejrychlejší motosport na světě. Tehdy závodily jenom samy mezi sebou, což je mimochodem věc, kterou pro svou propagaci Česko nikdy nedovedlo využít.

Milovníci adrenalinu, kterým nechybějí peníze, se mohou vyblbnout na uzavřených okruzích, ale jezdit v supersportovních vozech při vzorném dodržování pravidel provozu je specifický a velmi rafinovaný druh mučení bohatých. Tedy přinejmenším ve Spojených státech, kde vás překročení rychlosti dostane do basy a propuštění na kauci stojí hodně peněz. Létání v tryskáči je úplně jiný „level“ a z toho, co se civilistům nabízí, vycházejí albatrosy v podstatě jako nejlepší „warbird“, tedy bývalý vojenský letoun, s nímž můžete v USA létat. Na specializovaných serverech je přirovnávají k létajícímu Lamborghini Huracán a okruh fanoušků zahrnuje i známé osobnosti. Nabídkové ceny na prodej málo létaných a vzorně udržovaných kousků vyrobených ve Vodochodech třeba i před více než čtyřiceti lety se pohybují od 350 tisíc dolarů výše.

Jako investice do adrenalinu je L-39 super, ale velký počet dosud provozuschopných kusů znamená, že z hlediska finančního výnosu to nebude přeborník.

Další povedené české věci

Jako investice, pokud zůstáváme u věcí vyrobených v Československu, představují ve své době revoluční aerodynamické tatrovky součást světových automobilových dějin, a kdo do toho šel před třiceti lety, udělal skvělou investici. Ona i vzorně zrestaurovaná T-603 má dnes cenovku v řádu milionů korun.

Shutterstock.com

Škodovky z konce padesátých a poloviny šedesátých let, to byla ještě konkurenceschopná auta a kabriolet Škoda 450, později Felicia, byl považována i na Západě, kam se vyvážela většina produkce, za velmi atraktivní vůz. Že jsou drahé, nikoho nepřekvapuje, ale cenovou prémii mají doma.

„Youngtimery“ – láska v očích toho, kdo se dívá

Ona i auta, která před několika lety stála pár desítek tisíc v dobrém stavu, nabývají na hodnotě, tažená vlnou nostalgie. Naději na zajímavý nárůst hodnoty v čase můžete očekávat v podstatě od všech vozů, které nejezdí po světě ve stovkách tisíc exemplářů a které byly považovány už v době vzniku za krásné, tedy pokud je někdo nezprznil různými „tuningy“.

Na nostalgické vlně se ovšem dovedou svézt nejen doboví krasavci, ale i vyložené šeredy z Východu. Vzpomeňme třeba na takovou Škodu 105 S z roku 1976, která dokazovala, že i na dveře do sklepa se dá klepat zespoda. Člověk by si řekl, že v aukci, kde se nabízejí takové kousky, bude přihazovat leda tak kurátor z muzea normalizace, ale pozor: láska byla vždy v očích toho, kdo se dívá.

Archiv

To už taková těsně předsametová Škoda Favorit je v podstatě auto, které vypadá jako jeho protějšky od Fiatu nebo Opelu. Tehdejšího šéfa VW Carla Hahna přesvědčila, že má do Škody Mladá Boleslav investovat. Vyloženě pozoruhodný cenový vývoj pak zaznamenávají její „limitované série“. Kdybych měl jít do nějaké škodovky z „devadesátek“, byla by to první řada octavie s dvacetiventilovým přeplňovaným benzinovým motorem s automatickou převodovkou. Á čtyřka chudých.

Co je staré, to je drahé, i železniční pražec

Staré dřevo, myslím ze starých, a navíc dávno poražených stromů, je silný nostalgický příběh. Našel jsem zápisy ze zasedání rozpočtového výboru v někdejší „Kenya Colony“ z roku 1924, kde se řeší nákupy železničních pražců. Ty se dovážely z Austrálie, ze stromů Eucalyptus marginata („jarrah“), což kolonisty dráždilo, impérium neimpérium, přestože dřevin s tvrdým dřevem bylo v Africe habaděj a oni chtěli tržní příležitost, jak říkal lord Delamere (ve filmu Vzpomínky na Afriku jej hrál Michael Gough).

Shutterstock.com

Staré dřevo, ze stovky let starých pralesních velikánů, je velmi blízko tomu, co je statek s fixní kvantitou, skoro jako pozemek na Hradčanech. Jednou vytěžíš a dalších 500 let nebude. Recyklovat staré pražce z dob, kdy na to nikdo nemyslel, je tedy z definice lukrativní investiční příležitost: železniční pražce a trámy starých opuštěných budov nacházejí nové užití v nábytku z tropického masivu. Mimochodem, když koupíte kredenc nebo lavičku vyrobené v jihoafrické truhlářské dílně z pražců z australského eukalyptu dovezeného někdy počátkem minulého století z lesů, které dávno neexistují a několik set let potrvá, než budou nahrazeny, je to alespoň pro mne silný příběh.

Co je staré, to je hezké a nábytek ze starého masivu je dnes hříšně drahý. Do té míry, že když staré dřevo není, tak se „rustikálně patinuje“, včetně falešných dírek po červotočích. Tak to chodí…