Je to taková trošku složitější slovní úloha pro žáky základní školy. V pytlíku je dvacet kuliček. Blíže neurčený počet kuliček se vezme stranou a rozdělí mezi hráče v zelených tričkách. Zbylé kuličky se rovnoměrně rozdělí mezi všechny hráče, tedy i ty, kteří už kuličky dostali. Kolik kuliček budou chtít v první rundě rozdělovat hráči v zeleném triku a kolik ti ostatní?

Hodně zjednodušeně by se tak dala shrnout podstata ostrého sporu, který se v současnosti rozhořel o miliardy ze zemědělských dotací určené na roky 2023 až 2027 a který v konečném důsledku významně ovlivní nejen ziskovost jednotlivých podnikatelů v zemědělství, ale i to, v jakém prostředí žijeme.

Zelení hráči představují především menší zemědělce. Ty zastupuje Asociace soukromého zemědělství (ASZ) vedená Jaroslavem Šebkem, která v posledních týdnech bombardovala vládu i veřejnost nesčetným množstvím otevřených dopisů. Jejich protivníci z Agrární komory (AK) a Zemědělského svazu (ZS) reprezentovaní Janem Doležalem a Martinem Pýchou vsadili na sílu a před Úřadem vlády uspořádali velkou demonstraci se čtyřmi tisíci účastníky. Ve čtvrtek pak vyjeli agrárníci s traktory protestovat na české silnice.

Nakonec se však ukázala jako úspěšnější taktika těch prvních. Ministerstvo zemědělství oznámilo, že ze sáčku napoprvé vyjme relativně dost kuliček. Větším agrárníkům proto hrozí, že nakonec skončí úplně bez trika. Nebo to alespoň tvrdí. Komplexní systém zemědělských dotací je samozřejmě mnohem složitější. O co se tedy přesně hraje?

O kolik jde peněz?

Z evropské kasy přiteče v následujících letech 855 milionů eur ročně na takzvané přímé platby. To je v zásadě stejně jako v končícím dotačním období, vzhledem k inflaci a posilování koruny to však v reálu bude o pár miliard méně.

Doposud se celková částka rozdělovala rovnoměrně mezi všechny žadatele podle počtu hektarů, které obhospodařují. Každý zemědělec tak dostal na hektar zhruba 5,5 tisíce korun ročně. Nově však evropská pravidla stanovují podmínku redistribuce neboli platby na první hektary. To je ono vyjmutí kuliček a rozdělení mezi malé zemědělce, tedy jakási kompenzace nemožnosti dosáhnout úspor z rozsahu. Ministerstvo zemědělství ještě za bývalého ministra Miroslava Tomana naplánovalo v klíčovém strategickém plánu, že se tak bude rozdělovat deset procent z celkové částky. Nové vedení resortu pod Zdeňkem Nekulou navýšilo redistribuci na 23 procent. Takový slib aspoň platil v průběhu minulého týdne před pátečním jednáním se zemědělci, jehož konec se očekával až po uzávěrce vydání.

Z roční sumy, která podle současného kurzu představuje 20,6 miliardy, se tedy odečte necelých 4,7 miliardy. Ty si na rozdíl od zjednodušeného příkladu z úvodu mezi sebe nerozdělí jen malí zemědělci, ale dostanou je všichni podnikatelé na prvních 150 hektarů. Takzvaných způsobilých hektarů je podle odhadů zhruba 1,24 milionu, což je zhruba třetina dotované půdy v Česku. Zbylá suma se pak rozdělí opět mezi všechny zemědělce, ovšem už na všechny hektary. To znamená, že ti s více než 150 hektary budou v konečném důsledku dostávat na každý další hektar v průměru nižší částku, než by dostávali při rovnoměrném rozdělení.

Kdo na tom vydělá?

Ministr Nekula nebyl schopen na jednání zemědělského výboru Sněmovny v minulém týdnu spolehlivě zodpovědět dotazy poslanců ANO a SPD, kde se vzal redistribuční podíl 23 procent. Lze očekávat, že šlo o kompromis mezi deseti procenty navrhovanými Tomanovým ministerstvem a třiceti procenty požadovanými ASZ. Dosavadní analýzy Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI) se proto vztahovaly k těmto číslům a ústav v minulém týdnu narychlo dopočítával dopady 23procentní redistribuce.

Své propočty mezitím zveřejnila alespoň ASZ, podle které dostane každý zemědělec do 150 hektarů 7792 korun na každý hektar. Pak se začne průměrná hektarová sazba snižovat až na 3981 korun pro podniky s více než dvěma tisíci hektary. To je o 1,6 tisíce korun méně než dosud.

Zemědělci aktuálně intenzivně přepočítávají, jak na ně nový systém finančně dopadne, výsledky ovšem přísně tají. „Agrofert to nepoloží, ale pro některé velké podniky to bude likvidační,“ říká zdroj z branže.

Podle analýz ÚZEI hospodaří na ploše do 150 hektarů 31,8 tisíce zemědělců. Nad limitem je 3,8 tisíce subjektů. Menší zemědělci však obhospodařují 666 tisíc hektarů půdy, zatímco pod velké a střední spadá celkem 2,9 milionu hektarů. Ti chovají také většinu hospodářských zvířat. V roce 2017 podle ÚZEI navíc pětina největších podniků spolykala 88,7 procenta všech přímých plateb, pět procent největších pak 61,8 procenta plateb.

Silným argumentem malých farmářů je analýza ÚZEI, která sečetla současné celkové průměrné dotace na hektar. Nikoli tedy jen přímé platby, ale i podporu z druhého pilíře či takzvané citlivé komodity. Z ní vyplývá, že zatímco hospodář se sto hektary bere aktuálně zhruba 10,9 tisíce na hektar, nad dva tisíce hektarů je to o dva tisíce korun více. Redistribuce by pak menší zvýhodnila, velkým zemědělcům by však oproti současnému stavu sebrala jen málo. Dotační kyvadlo by dosáhlo rovnovážného stavu, jak plánoval Nekula při nástupu do úřadu.

Velcí hráči se snaží tato čísla zpochybnit. Argumentují tím, že vyšší dotace budou pouze motivovat vlastníky půdy k navýšení pachtovného, a veškeré peníze tak potečou k nim. „Peníze budou utíkat k vlastníkům půdy. Toho se obávám a řešení, které by to ošetřilo, nevidím,“ říká šéf AK Doležal. „Malí zemědělci pozemky, na kterých hospodaří, zhruba z padesáti procent vlastní. Naproti tomu větší zemědělské podniky vlastní v průměru necelých dvacet procent,“ kontruje výtku Nekula. Podle poslance za ODS a bývalého ministra zemědělství Petra Bendla více než vlastníci navyšují pachtovné sami zemědělci konkurenčními nabídkami.

O jaké další peníze se hraje?

Vedle takzvaného prvního pilíře pro přímé platby existuje ještě druhý balík, Program rozvoje venkova (PRV). Z něj se obvykle financuje podpora ekologického zemědělství, investiční dotace, pozemkové úpravy, welfare zvířat a podobná opatření. Z Evropy připutuje do druhého pilíře zhruba dvanáct miliard korun, velká debata se vede o to, kolik k tomu přidá český erár.

V končícím období to bylo 35 procent, nová vláda slibuje 65 procent, čímž by částka vzrostla na devatenáct miliard. S tím souhlasí všichni zemědělští hráči, vzhledem k omezeným možnostem rozpočtu po Babišově hýřivé éře jsou však poměrně skeptičtí. Především poslance ANO pak zajímalo, zda vláda opravdu dokáže přislíbené peníze dodat.

Obava souvisí se zhruba 2,2miliardovou platbou na takzvané trvalé travní porosty. Ty se historicky hradily z PRV, Tomanovo ministerstvo je však naplánovalo převést pod první pilíř. Tím by se uvolnily další peníze ve druhém pilíři, což ostře kritizovala ASZ. Poukazovala na to, že z druhého pilíře šly značné peníze na dlouhodobě skomírající chovy zvířat, tedy především velkým zemědělcům.

„Máme podezření, že to mělo sloužit jako penězovod k chovatelům prasat. V České republice se chová asi 1,6 milionu prasat, z toho 900 tisíc chová jen 35 podniků,“ prohlásil místopředseda ASZ Jan Štefl. Připomněl zároveň, že navzdory štědré podpoře v minulých letech se negativní trend nepodařilo zvrátit a chovy se dál zmenšují, a je tak otázka, zda má další sypání peněz chovatelům vůbec smysl.

Podpora trvalých travních porostů nakonec zůstane ve druhém pilíři, jehož rozpočet se tím pádem smrskne o zmíněné dvě miliardy. „Ministerstvo bude muset hledat oblasti, kde bude škrtat. To jsou třeba pozemkové úpravy,“ říká Doležal. Zhruba 1,5 miliardy z balíku spolklo v minulosti ekologické zemědělství, které se jistě nebude omezovat. Stát chce do roku 2030 zvýšit podíl ekologicky obdělávaných ploch na 25 procent ze současných patnácti. Podle podkladů pro jednání ministerstva s nevládními organizacemi, které má týdeník Hrot k dispozici, by na biozemědělství mělo nově jít 2,2 miliardy ročně.

Sekat se tak bude v pozemkových úpravách, podpoře meziplodin, investicích, ale také právě v podpoře chovu prasat a nosnic v souvislosti s ukončením klecových chovů. Na ty měla jít necelá miliarda, v podkladech resortu byla v minulém týdnu uvedena nula.

Právě proto zemědělci tolik lpí na dodržení slibu o 65procentním českém kofinancování, jinak by byly škrty v druhém pilíři ještě citelnější.

Jak to bude se zastropováním?

Vedle platby na první hektary bylo ve hře i zastropování. Vláda si dotační limit pro podniky od určité velikosti dala dokonce do programového prohlášení, takže šlo hned o první slib, který už po týdnu porušila: zastropování přímých plateb nebude. Ministr Nekula to zdůvodňuje procentem redistribuce, které bude i z celoevropského hlediska mimořádně vysoké. To lze považovat za relevantní argument.

Strop se však vláda rozhodla zavést na investiční dotace z Programu rozvoje venkova. Zemědělci budou moci čerpat na jeden projekt maximálně třicet milionů korun, což je návrat do stavu před vstupem Andreje Babiše do vlády. V minulých letech byl limit 150 milionů. Takto vysoké investice realizovaly jen velké podniky, a v celkovém balíku tak zůstávalo méně na menší zemědělce.

Otevřenou otázkou zůstává, jak chce vláda zabránit účelovému dělení jak projektů pro investiční dotace, tak zemědělských firem, aby se vešly do 150hektarového limitu. Nejvyšší kontrolní úřad ještě před zvýšením stropu pro investiční dotace upozornil na případy účelového dělení projektů na několik menších, aby se žadatel vždy vešel do třiceti milionů. Totéž platí i pro štěpení celých firem a kontrolu jejich vzájemné propojenosti. Nevyjasněná je také otázka příbuzenských vztahů. Podnikatel v zemědělství může účelově převést část firmy na bratra, aby se vešel pod 150 hektarů, stejně tak však mohou oba bratři být aktivními zemědělci nezávisle hospodařícími vedle sebe.

Jak to bude s ekologií?

Ministerstvo zemědělství v minulém týdnu pracovalo na změnách původního Tomanova strategického plánu dle dohody koaliční rady z předminulého týdne. Její základní, výše popsané body již resort představil, mnoho detailů však zůstávalo nejasných. Pozměněný dokument plánovalo ministerstvo projednat nejdříve se zainteresovanými nevládními organizacemi v pátek, tedy po uzávěrce vydání.

Debata se do poslední chvíle vedla o podmínkách takzvaných ekoschémat. Už nyní je platba na hektar rozdělena na dvě části, jednak takzvaný SAPS, na který má nárok každý zemědělec, a pak také na greening, na který dosáhl jen za splnění určitých podmínek, jako je diverzifikace plodin a vyhrazení části plochy v ekologickém zájmu. Ty však plnili všichni zemědělci, a dosáhli tedy na plnou podporu.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Podle Doležala se podmínky současného greeningu v zásadě přesouvají pod dotaci SAPS, která se nově bude jmenovat BISS. Samotný greening se změní v ekoschémata, na která půjde 4,7 miliardy korun z přímých plateb. Jejich výplata by měla být podmíněna právě šetrným přístupem ke krajině, vodě a biodiverzitě. Pravidla mají být tvrdší než doposud. Ekoschémata se stala stěžejním tématem Hnutí Duha, které kritizovalo dřívější návrhy jako příliš málo ambiciózní a jemuž se v posledních týdnech podařilo stát silným hlasem v celé debatě.

Hnutí apeluje na povinnost budování nejrůznějších krajinných prvků, remízků, mezí, mokřadů, biopasů, polních cest či alejí. Chce se tak přiblížit deseti procentům zemědělské půdy, která by zůstala takzvaně mimoprodukční, což si jako cíl do roku 2030 stanovila i vláda v programovém prohlášení.

Jak už naznačil Nekula, zpřísnění přijde například v ochraně před erozí. V silně erozně ohrožených oblastech bude od roku 2024 možné pěstovat jednu plodinu jen na deseti hektarech místo současných třiceti, ohrožená území se navíc rozšíří.

K čemu změny povedou?

Podle Agrární komory a Zemědělského svazu povede seškrtání dotací největším zemědělským podnikům k dalšímu úbytku zvířat chovaných v Česku, ale také třeba k úpadku pěstování ovoce či zeleniny. Třeba domácí produkce prasat pokrývá spotřebu jen z padesáti procent. Velcí chovatelé sanují ztrátovou živočišnou výrobu právě z hektarových dotací, ta se tak jejich poklesem stane ještě méně udržitelnou.

Podle Doležala hrozí také, že přibude „deklaratorních zemědělců“, tedy lidí, kteří vyvíjejí jen minimální činnost typu občasného posekání louky, promyšleným kličkováním v dotačních podmínkách se jim však daří pobírat neúměrně vysokou podporu. „Pokud máte hektary, nikdo vám nebrání nahlásit se a při minimální snaze pobírat poměrně velké peníze,“ míní Doležal.

Obojí může být pravda. Problém nerentability živočišné výroby je však především tržní a spočívá v nadprodukci vepřového v Evropě a efektivnějším organizování chovatelů ve velkoprodukčních zemích typu Dánska či Španělska. Ti pak drtí nízkými cenami nejen tuzemské chovatele. Jak však ukazují zkušenosti minulých let, „dotační“ řešení k ničemu nevede. „Hlavní problém je, že nám chybí provázanost na zpracovatelský průmysl, odbytová družstva, kde by si zemědělci sáhli na zisk ze zpracování,“ míní Štefl z ASZ.

Otázka podpory málo produkčních ploch je složitější. Veřejnost unavená vleklými spory o střetu zájmů bývalého premiéra má dnes tendenci fandit malým zemědělcům. Její názor se však může změnit poté, co vyjde najevo několik případů „pobírání dotací na nečinnost“. Alternativou však mohou v extrémním případě být lány erozní kukuřice v horských oblastech či pole řepky s vysokou spotřebou agrární chemie.

Obecným trendem nejen v zemědělství, ale také v lesnictví je podporovat ve zvýšené míře jiné funkce krajiny než jen produkční a více zohledňovat přínosy pro biodiverzitu či klima. A Evropa, která většinu zemědělských dotací do Česka posílá, dala na více než šedesáti stránkách připomínek k Tomanovu strategickému plánu jasně najevo, že s dosavadním nastavením českého zemědělství je konec. 

Čert byl dlužen ty registry

Centrální registry konečných vlastníků určitě nejsou neprůstřelné, nicméně od jejich zavedení v únoru 2015 je dohledávání příjemců dotačních peněz z Evropské unie mnohem jednodušší a pro mnohé se stalo oblíbenou kratochvílí. Výjimkou nemůže být ani Společná zemědělská politika (CAP), kde registry konečných vlastníků prozrazují pozoruhodně robustní finanční toky ke konkrétním fyzickým osobám.

Člověk by tak nějak očekával, že Francouzi jako duchovní otcové Společné zemědělské politiky budou jako nositelé know-how přirozeně na vrcholu. Celoevropský žebříček za rok 2019 skutečně vede Francouz Jean-Pierre Cayard, na nějž připadá téměř čtrnáct milionů eur vyplacených z evropských dotací. Jestli si ale myslíte, že se nové členské země nechají zahanbit, jste na velkém omylu.

Pozoruhodnou koncentraci peněz z CAP má Bulharsko, i ten poslední z tamní pětadvacítky největších příjemců, Ivo Asenov Chlebarov, dostává z Bruselu víc než jednička v Belgii, rodina Lippensových.

Všechno je to zajímavé, ale Čecha neodbytně napadne otázka: Kam se ztratil pan Andrej? Neztratil. Ač cudně zahalen do hávu AB private trust I, přesvědčivě vede s 27 703 159 eury. ZAM