Ještě loni na jaře, při prvních přípravách státního rozpočtu na letošní rok, minulá ministryně financí Alena Schillerová s ustaraným výrazem ve tváři oznamovala, že kvůli špatnému stavu eráru končí doba hojnosti pro státní zaměstnance. Nevidím prostor pro růst platů v příštím roce, tvrdila Schillerová.

S blížícími se volbami odhodlání šetřit klesalo a finální návrh rozpočtu nakonec počítal se slušným přidáním pro učitele, policisty, zdravotníky a další – celkem skoro pro půl milionu lidí.

Radost státních zaměstnanců netrvala dlouho. Už na konci prosince představila nová vláda první škrty a jednou z obětí byly právě platy. Nejprve na konci roku padlo rozhodnutí přidat většině z nich asi o polovinu méně, než zněl slib. Minulý týden pak vláda odsouhlasila dokonce zmrazení výplat pro státní úředníky, politiky a další ústavní činitele.

Přestože pětikoalice de facto jen naplnila to, co slibovala už před volbami, nepopulární opatření nezůstalo bez pohoršené reakce postižených zaměstnanců, jejich odborových předáků a samozřejmě také nejhlasitější kritičky, opoziční poslankyně Aleny Schillerové. Argumenty zazněly různé, od racionálních, třeba vysoké inflace, až po emocionální apely na lepší ocenění zásluhy lidí v první linii pandemie. Většina z toho v konfrontaci s fakty a ekonomickou realitou není přesvědčivě obhajitelná.

Debata se vzápětí posunula také do obecnější roviny, k přiměřenosti platů ve státní sféře. Jako tradičně je plná faulů, mýtů a vesměs opomíjí podstatu problémů. Není totiž pochyb o tom, že systém odměňování ve státní správě nutně potřebuje zásadní reformu. Cesta k efektivnímu a levnějšímu státu ale nevede přes snižování platů.

Čtvrt bilionu

Odboráři i nová opozice po zveřejnění škrtů na výplatních páskách vykreslili státní zaměstnance jako chudáky, které lakomá vláda nechá uprostřed obecného zdražování a růstu životních nákladů ve štychu. Pohled do statistik ale ukazuje, že realita je poněkud jiná.

Státní zaměstnanci byli v posledních letech – alespoň co do platů – hýčkanou vrstvou společnosti. Až do příchodu pandemie čínské chřipky se ekonomice dařilo, státní rozpočet díky tomu každoročně vybíral desítky miliard navíc a Andrej Babiš nemalou část nových příjmů použil k přilepšení na platech.

Částečně se to dá pochopit; vlády před miliardářovým vpádem do politiky v roce 2013 výdaje na platy několik let škrtily kvůli konsolidaci eráru zdevastovaného finanční krizí. Lze tak jistě kritizovat přehnané tempo růstu státních platů, v nějaké, byť třeba menší, míře by se do něj ale pustila bezesporu jakákoli vláda.

Problém je, že Babiš v přidávání pokračoval i po příchodu krize, bez ohledu na varování, že zlepšování životní úrovně zaměstnanců státu na dluh je krajně nezodpovědné. Průměrný plat lidí financovaných z eráru tak od roku 2017 do dneška vzrostl o více než dvě pětiny a už rozhodně nelze mluvit o almužně. Zatímco v tom roce dosahoval necelých 29 tisíc korun, letos měl podle návrhu rozpočtu od Aleny Schillerové překročit 41 tisíc.

Práce pro stát je tak dnes oceněná – opět ale zdůrazněme slovo průměrně – o čtyři tisíce korun lépe, než kolik činí celostátní průměrná mzda. Pokud připočteme další benefity, například relativní jistotu zaměstnání i během pandemie, ani při menším, či dokonce žádném platovém růstu nebudou letos lidé z veřejného sektoru v žádném případě nejhůře zasaženou vrstvou společnosti.

Konec žebroty

Pro ilustraci připomeňme, na jakou úroveň se dostaly výdělky nejpočetněji zastoupených profesí mezi zaměstnanci veřejné sféry. Například učitelé byli i v rámci obecné štědrosti Andreje Babiše doslova vyvolenou třídou. Není to tak dávno, co si ředitelé škol stěžovali, že nízké platy odrazují absolventy pedagogických fakult od práce v oboru, jejž vystudovali. Jednoduše se tak neuživili.

Dnes už žehrání na nedostatek zájemců slyšet není – učit stále častěji jdou po škole i muži, které nízké příjmy ze školství vyháněly nejčastěji. Z průměrných 31 tisíc hrubé platy kantorů vzrostly o polovinu, tedy na více než 45 tisíc korun. S tím už se určitě vyžít dá.

Jan Němec

Také průměrný výdělek u policie se za posledních pět let podstatně zatraktivnil: platy vzrostly o více než deset tisíc a blíží se padesáti tisícům korun. Loni díky tomu náboráři hlásili rekordní zájem o práci ve sboru. Na čtyřiceti tisících začínají i tarifní platy nižších důstojníků v armádě. A třeba úředníci ministerstva financí si v průměru přijdou na více než padesát tisíc.

Argument odborů a opozice o chudácích doplácejících na krizi ještě víc slábne při srovnání s aktuální mzdovou politikou v soukromém sektoru.

Například průzkum ČSOB mezi čtyřmi stovkami firem ukázal, že plošné přidávání, poměrně běžné v letech před pandemií, plánuje letos pouze pětina firem; další pětina přilepší jen vybraným zaměstnancům. Lidé pracující u zbytku oslovených společností mohou v roce 2022 na vyšší mzdy zapomenout.

Levný neznamená dobrý

Z hlediska letošního roku je přiškrcení výdajů na platy opodstatněné a žebrotou kvůli němu bezesporu nikdo ze státních zaměstnanců nepůjde. Na stranu vlády se ostatně postavila také většina nezávislých ekonomů, kteří rychlejší tempo růstu platů z eráru oproti soukromému sektoru dlouhodobě kritizují.

Zároveň ale varují před tím, aby se šetření na platech stalo hlavním zdrojem úspor ve výdajích na provoz státu. Podstata problému totiž přes přehnanou štědrost minulé vlády ve skutečnosti není ani tak v tom, že by erár své zaměstnance přeplácel, jak by se mohlo zdát třeba ze srovnání průměrných výdělků ve veřejném a soukromém sektoru.

O více než čtyři tisíce korun vyšší plat státních zaměstnanců oproti těm, kteří na ně v soukromých firmách fakticky vydělávají, se samozřejmě zdá absurdní. Proto bývá často používán jako důkaz rozmařilosti státní správy, která si žije nad poměry na úkor daňových poplatníků. Při oznamování úspor tento argument zmínili i ministři nové vlády.

Detailnější vhled do statistik o výplatách v české ekonomice ale ukazuje, že příliš zobecňující čísla zkreslují opravdový stav věcí. Po prostudování člověk nutně dojde k závěru, že vyšší průměrné výdělky „na státním“ nejenže nijak zásadně nevadí, ale dokonce by naopak do budoucna bylo žádoucí, aby byly ještě vyšší. Co tento zdánlivý paradox způsobuje?

Zjednodušeně řečeno, dnešní nastavení platové politiky státu nabízí lepší podmínky než u soukromníků především průměru: lidem s maturitou. Vysokoškoláky platí podstatně hůř než privátní sféra a v některých profesích jsou nabízené peníze vysloveně nekonkurenceschopné. Výsledkem je, že pro stát pracuje sice přes 200 tisíc majitelů diplomu, většinu z nich ale tvoří učitelé a zdravotníci.

Přilákat třeba schopné experty na informační technologie nebo právníky se veřejnému sektoru nedaří. Tristní výsledky prakticky všech důležitých IT projektů od e-shopu s dálničními známkami až po Chytrou karanténu jsou dostatečným důkazem, že šikovní ajťáci státu chybí, protože je nezaplatí.

Pokud chce nová vláda dodržet sliby o zmenšení státu, zrušení zbytečných agend, vyčištění zaplevelené legislativy, omezení byrokracie a digitalizaci úřadů, bude právě takové experty potřebovat. Bez konkurenceschopné platové nabídky to nepůjde, ve výsledku se ale investice do lidských zdrojů podle ekonomů vyplatí. Vyváží ji personální úspory v řadách méně kvalifikovaných úředníků, které s sebou zeštíhlení a zefektivnění státu přinese.

Výsledkem profesionalizace úřadů a dalších institucí tak bude logicky další vzdálení průměrných výdělků od soukromé sféry, která se na rozdíl od moderní státní správy bez nekvalifikované, a tudíž hůř placené práce v dohledné budoucnosti neobejde. V konečné bilanci by na tom přesto státní rozpočet i daňoví poplatníci měli vydělat.

Změnit bude potřeba ale nejen samotnou výši platů. Nová vláda by měla také najít systém, který bude zaměstnance motivovat víc než současné rigidní tarifní třídy. Bez zásluhovosti neexistuje motivace a bez motivace zase vázne pokrok. Jednoduše řečeno: namísto plošného přidávání a jednotných platových tabulek musí i ve státní správě daleko více fungovat individuální přístup, jaký praktikuje většina firem.

Souboj s hydrou

K nabobtnání sumy, kterou stát platí svým lidem, přispěl vedle bezstarostného přidávání v uplynulých letech ještě jeden důležitý faktor: konstantní nárůst počtu státních zaměstnanců. Od roku 2017 jich přibylo přibližně 45 tisíc – celkem nyní stát platí bezmála 490 tisíc lidí.

Možnosti úspor díky rychlým personálním škrtům jsou přesto při bližším pohledu relativně omezené. Žádná vláda si například netroufne sáhnout na více než 200 tisíc zaměstnanců ve školství, podobně jako třeba nesníží stavy populární armády. Z velkých resortů je nejvíc na ráně ministerstvo vnitra – přední příčky v mezinárodním srovnání počtu policistů na obyvatele dávají bezesporu prostor pro zeštíhlení.

V případě více než sedmdesáti tisíc úředníků jsou podmínkou razantního snížení stavů zmiňované reformy. Pro vládu bude řez do byrokracie největší výzvou. Každý, kdo přišel do bližšího kontaktu se státní správou, dobře zná odolnost úřadů vůči změnám a propouštění. Slibuje ho každá vláda, ve skutečnosti ale zástupy byrokratů naopak mírně rostou a zaměstnanci ze zrušených míst se často jen přestěhují na jiný úřad.

Hezkým příkladem jsou tři stovky úředníků, které Finanční správa před lety nabrala kvůli zavádění a provozu elektronické evidence tržeb. Když předloni na jaře Alena Schillerová systém sledování poctivosti obchodníků nebo hospodských kvůli pandemii „dočasně“ pozastavila, dostala od novinářů také otázku, co že při spánku EET dělají tito zaměstnanci.

Odpověď? Jejich propouštění se nechystá: během pandemie pomáhají s administrováním pomoci podnikatelům. A až zmizí čínský virus, nějaká užitečná práce se pro ně prý taky najde.

EET se už prakticky jistě do života podnikatelů nevrátí. Bude zajímavé sledovat, jestli se novému ministru financí podaří společně s nechtěným kontrolním nástrojem státu zbavit i lidí, které právě kvůli němu dříve stát najal.