Obrázky, zprávy a komentáře z a k Afghánistánu plní internet. Vítězný Tálibán přináší nejen nový úděl lidem z tolik zkoušené země, ale i odlišné perspektivy startujících, rozjetých a vrcholících volebních kampaní, jejichž hlavním tématem měl být covid a restart po něm. A není jich teď zrovna málo – kromě té naší ještě německá, norská, islandská, ruská či kanadská. Do popředí se derou otázky spojené se selháním americké administrativy a jiných západních vlád, ignorací varování zpravodajských služeb, vývozem demokracie, loajalitou vůči spojencům a samozřejmě s terorismem.

Avšak především jsou tu v plné síle zpátky dilemata uprchlictví a imigrace obecně. Tedy toho, co tak spolehlivě rozdmýchává předvolební atmosféru v každé evropské zemi. Jestliže například v sousedním Německu nedávné povodně zalily živou vodou sociální demokracii, zatímco CDU stály pěkných pár procentních bodů, každý Afghánec na útěku nahrává pro změnu protipřistěhovalecké Alternativě pro Německo, jejíž kampaň až doteď postrádala jakoukoli šťávu. Příležitost cítí i norská Pokroková strana, která za poslední roky hodně ztratila. Obrazně řečeno to vypadá, že pár tisíc párů afghánských nohou může v leckteré zemi přebít dlouhé dva roky covidových trampot.

Okamura ve svém živlu…

Jednou ze zemí, kde by to mohlo platit beze zbytku, je Česká republika. Citlivost společnosti na jakoukoli zmínku o imigraci je enormní. Nikoho tedy nemůže překvapit, jak rychle se toho chopili všichni, od kterých se to očekávalo. Konečně příležitost, na kterou čekali. Především Okamura je ve svém živlu. Může rozehrát struny izolacionismu, suverenismu, protizápadních nálad, xenofobie i obyčejného strachu. Právě strach z něčeho neznámého, ze země a kultury, o nichž reálně vůbec nic nevím, ale o to snadněji si na ně dělám jasný a silný názor, je jeho hlavním spojencem.

Stranou nezůstane Babišovo ANO. Vládne, a tak musí navenek držet dekorum. Nebude otevřeně kritizovat americkou politiku ani NATO. Na těch správných fórech, tedy především mezi lidmi v rámci kontaktní kampaně a na sociálních sítích, bude však premiér se svými lidmi vypouštět úplně stejná moudra jako Okamura. Navíc selhání ostatních vlád při rychlé evakuaci ambasád z něj smyje i díl viny za to, že nedokázal ochránit vlastní lidi v Afghánistánu.

Naopak do složité situace se dostávají opoziční koalice. Ledva se Piráti a STAN trochu oklepali z těžkých (a namnoze oprávněných) ataků, že jsou otevřeně pro přistěhovalectví, už je tu ostrá zkouška reálnou situací. V bleděmodrém to samé platí o koalici Spolu. I ona může jen doufat, že do voleb Tálibán a uprchlíci zmizí z obrazovek.

… prezident na koni

Největší radost z afghánské krize má však prezident Zeman. Těží ze svých dřívějších protiteroristických postojů a varování, která adresoval mnoha západním státníkům. Přidává skepsi vůči euroamerické vazbě a NATO. To mu může přinést větší respekt i v řadách jeho nevoličů. A tím vzroste prezidentova schopnost ovlivňovat veřejné mínění před říjnovými volbami. Má k tomu dobře nabito. Může se opřít do opoziční bezvýhradné podpory NATO, které podle něj selhalo, i závazku zvyšovat výdaje na obranu, který prý teď sám přehodnotí. Určitě brzy přiloží své polínko k obvinění opozice z podpory uprchlíků. A má i dobrý argument, proč právě teď není možné zásadně politicky přepřahat. Ne že by byl Zeman schopen své odpůrce přesvědčit o tom, aby volili některou ze stran jemu blízkých. Jenže o to mu ani nejde. Bohatě mu stačí, když si někteří voliči opozice rozmyslí svou účast. To bude jeho velké vítězství.

Zeman si ale otevřel prostor ještě dvěma směry. Premiéru Babišovi znovu ukázal, kde je jeho místo a jakou cenu pro něj spojenectví s Hradem má. Následovat může řada otevřených i zákulisních požadavků. Součástí téže hry je ostatně i kauza šéfa BIS.

To ale není všechno. Prezident Zeman se svými úvahami o NATO a nutnosti orientace na „národní obranu“ přiblížil postojům SPD a KSČM a zároveň uštědřil další, a dost možná poslední, direkt ČSSD.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.