Linda Štucbarová jako první certifikovaná lektorka Sebeobrany pro všechny v ČR pomáhá lidem, především ženám, rozvíjet sebevědomí a asertivitu, které jsou klíčové pro jejich osobní i profesní růst.

V rozhovoru se podělila o své zkušenosti s implementací tohoto unikátního konceptu v českém prostředí a o tom, jak technologie a praktické dovednosti mohou podpořit výuku sebeobrany.

Lindo, váš projekt vychází z izraelského konceptu Empowerment Self Defense. Jaké prvky jste přizpůsobila českému prostředí a co vás při implementaci překvapilo?

Metodika je jasně daná a staví na pěti neměnných principech. V českém prostředí jsem si ale třeba všimla, že ženy čelí jiným výzvám než třeba Izraelky. Ty mají od osmnácti let zkušenost s armádou, která je podpoří v budování sebevědomí a schopnosti postavit se za sebe.

České ženy v tomto ohledu často narážejí na pochybnosti: „Budu asertivní, nebo mě lidé budou vnímat jako hysterku?“ A i já sama se občas přistihnu, jak nad tím přemýšlím.

Pět základních principů zahrnuje: Mysli, Zakřič, Utíkej, Bojuj a Sdílej. Jak je předáváte?

Výuku vedeme zážitkovou formou, pomocí her a simulací situací, které následně společně analyzujeme. Informace často vnímáme nejprve na tělesné úrovni a teprve poté je zpracováváme rozumově.

Například intuice – ten zvláštní pocit v oblasti žaludku – nás často varuje dříve, než situaci stačíme racionálně vyhodnotit. Každý člověk přistupuje k těmto principům jinak, a proto existuje jen málo univerzálních pravidel. Účastníkům proto nabízíme sadu nástrojů, ze které si mohou vybrat to, co jim osobně nejlépe funguje.

Pomáháte účastníkům rozvíjet schopnost rozeznat potenciálně nebezpečné situace?

Naslouchat své intuici a důvěřovat jí je jedním z nejcennějších nástrojů pro vlastní bezpečí. Ženy však často tento vnitřní hlas potlačují – zpochybňují své pocity, přemítají, zda nejsou přehnané, nebo se obávají, jak budou vnímány okolím. Učíme je, že jejich bezpečnost má vždy přednost před společenskými normami či strachem z nepochopení.

Při výuce pracujete se širokým spektrem účastníků, od seniorů po osoby se zdravotním postižením. Jaké výzvy přináší přizpůsobení výuky těmto různým skupinám? Máte nějaký silný příběh, který vám utkvěl v paměti?

Každá skupina, se kterou pracujeme, přináší své vlastní výzvy. S nevidomým kamarádem jsme například pracovali na tom, jak použít bílou hůl nejen jako kompenzační pomůcku, ale také jako nástroj ochrany. Kromě fyzických technik jsme pracovali i na využívání hlasu – naučil se říkat si o pomoc a jasně verbalizovat své potřeby. Pro něj to bylo stejně zásadní jako samotná schopnost fyzické obrany.

Jedním z nejsilnějších příběhů je moje zkušenost s onkologickými pacientkami. Na začátku workshopu mi všechny říkaly, že by se asi neubránily, protože se cítí slabé a křehké. Na konci odcházely s nově nabytým sebevědomím, uvědomily si, že sebeobrana není o fyzické síle, ale o technice a schopnosti předcházet rizikovým situacím. Každý se může fyzicky bránit, ale každý na to půjde jinak.

A nakonec, s rodiči autistických dětí jsme pracovali na principech, jak budovat silné vztahy a přátelství, které nás mohou v těžkých chvílích podržet. Zaměřili jsme se na to, jak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří se za nás postaví, protože ne všechny bitvy musíme vyhrát sami.

Zdůrazňujete důležitost komunikace a asertivity. Jak probíhá trénink efektivního hlasového projevu? Setkala jste se s případem, kdy právě hlas pomohl účastníkovi předejít krizové situaci?

Hlas je nástroj, který nám pomáhá ukázat, že nejsme snadný cíl. Učíme ženy používat pevný a rozhodný tón, zejména u slov jako „Stop!“ nebo „Dost!“. Když to uděláme, nejenže to pomůže našemu tělu zůstat v aktivním módu, ale také nám to dává sílu postavit se za sebe. Mnohé ženy to považují za velmi nepříjemné, ale je to klíčová dovednost pro ochranu.

Mám osobní zkušenost, kterou ráda při výuce sdílím. Šla jsem sama potemnělou cestou a byla zabraná do mobilu, když jsem najednou ucítila něčí přítomnost přímo za sebou. Bez dlouhého přemýšlení jsem se otočila, dala ruce před sebe a hlasitě zařvala.

K mému překvapení začal ten člověk křičet taky. Tak se ukázalo, že to nebyl agresor, ale jen někdo, kdo si neuvědomil, jak mě svým přiblížením vyděsil. Po chvíli křiku jsem se mu omluvila a on naopak slíbil, že příště raději přejde na druhou stranu ulice.

Tento příběh často sdílím při práci se skupinami mužů, protože ukazuje, jak mohou empatie a bezpečnost jít ruku v ruce. Stačí malá změna v chování, která může výrazně zlepšit pocit bezpečí druhých.

Statistiky ukazují, že 87 procent násilných činů na ženách pochází od osob, které oběť zná. Jakým způsobem se s touto skutečností v projektu pracuje, zejména při nastavování osobních hranic?

Tento alarmující údaj ukazuje, že násilí v blízkých vztazích často zůstává skryté. Mnohdy začíná nenápadně – přehnanou pozorností, dary nebo drobnými projevy kontroly. Tato výstražná znamení nejsou vždy snadno rozpoznatelná, obzvlášť když jsme citově angažovaní.

Prevence proto hraje klíčovou roli. V rámci projektu Sebeobrana pro všechny se zaměřujeme na osvětu, která pomáhá identifikovat varovné signály a správně na ně reagovat. Diskuse o respektu k vlastním hranicím, zdravé komunikaci a sebehodnotě účastníkům umožňují lépe chránit sebe i podpořit ostatní.

Někdy je zásadní krokem umět si říct o pomoc a mít kolem sebe důvěryhodnou síť lidí, kteří nás vyslechnou a nabídnou podporu. Právě tomu odpovídá náš princip „Sdílej“, zaměřený na otevřenou komunikaci a vzájemnou oporu.

Když začneme vnímat, že vztah přestává být zdravý, je nezbytné jednat. Třetí princip sebeobrany, „Utíkej“, neznamená pouze fyzický únik, ale i schopnost odejít z toxických vztahů, opustit nezdravé pracovní prostředí nebo zablokovat nevhodné osoby na sociálních sítích.

Jaký vliv má výuka sebeobrany na rozvoj tzv. měkkých dovedností, jako je rozhodování pod tlakem, emoční odolnost nebo schopnost efektivní komunikace? Vidíte zde paralely s leadershipem v byznysu?

Sebehodnota, schopnost říct „ne“ a komunikace pod tlakem jsou naprosto klíčové dovednosti nejen v osobním životě, ale také pro ženy ve vedoucích pozicích. V byznysu je schopnost stanovit si hranice nezbytná – ať už jde o vyjednávání, řešení konfliktů nebo reakci na narážky kolegů.

Umět říct „ne“ je naprosto zásadní. A co je důležité – „ne“ je celá věta, která nevyžaduje omluvy ani vysvětlování. Tento princip platí jak v osobních vztazích, tak v profesním životě, kde je klíčem k seberealizaci a respektu.

Tyto principy jsou úzce propojeny s hodnotami, které stojí za iniciativou Women in Tech pořádanou společností Huawei. Tento program, který v březnu spustí svůj čtvrtý ročník, je určen ženám s touhou růst jako lídryně, podnikatelky či inovátorky v technologickém odvětví.

Nabízí komplexní školení, mentoring a příležitost získat praktické zkušenosti, které je posunou dál. Ukazuje se, že pokud se ženy dokážou postavit samy za sebe, mají k tomu silný příběh a správné nástroje, mohou výrazně ovlivnit své okolí i společnost jako celek.

Ve firmách pomáhá výuka sebeobrany vytvářet bezpečnější pracovní prostředí. Jaké konkrétní benefity zaznamenáváte u firem, které se do projektu zapojily?

Firmy, které se zapojují do projektů zaměřených na prevenci násilí, zaznamenávají výrazné zlepšení v komunikaci a otevřenosti mezi zaměstnanci. Ženy se naučí efektivněji vyjadřovat své potřeby a čelit náročným situacím, jako je klientské násilí, s větší emoční odolností.

Takové prostředí je bezpečnější, produktivnější a zdravější. Učíme se, jak si v těžkých chvílích udržet klid, jak předejít konfliktům a jak se s nimi vypořádat, aby nás nezatížily.

Existují technologie nebo digitální nástroje, které by mohly podpořit efektivitu výuky sebeobrany?

V současnosti pracujeme na vývoji personalizovaného a interaktivního nástroje, který by mohl oslovit širší spektrum populace. Tato platforma by se zaměřovala na prevenci násilí a výuku sebeobrany prostřednictvím digitálních nástrojů. Aktuálně jsem ve fázi hledání investora nebo strategického partnera, takže kdokoliv by chtěl projekt podpořit, uvítám jeho pomoc.

Liší se podle vašich zkušeností přístup a motivace žen a mužů k sebeobraně a jejímu nácviku?

Podle zkušeností z praxe vidíme, že ty rozdíly jsou opravdu výrazné. Ženy mají tendenci samy sebe často deprioritizovat a nezaměřují se na prevenci, dokud problém opravdu nenastane. To se odráží i v účasti na kurzech – ženy často zruší svou účast na poslední chvíli.

Naopak muži si na sebe čas udělají vždy. Bezpečnost a ochranu vnímají jako prioritu a to se projevuje i v jejich přístupu k nácviku sebeobrany. Muži mají obecně tendenci k těmto aktivitám přistupovat s větší vážností.

Představíte nám své dlouhodobé cíle v rámci projektu Sebeobrana pro všechny?

Naším dlouhodobým cílem je proškolit 3,5 procenta populace – jak ukázala studie Harvardu, stačí, když se relativně malá část lidí zaměří na prevenci, aby nastala celospolečenská změna. V letošním roce se zaměřujeme na programy typu „Trainer-Trainer“, abychom rozšířili náš dosah. Věříme, že změna povědomí o násilí, agresivitě a klientském násilí může výrazně zlepšit naši společnost.