Zásadový postoj k ruské invazi na Ukrajinu by velel okamžitě zakázat dovoz všeho, co agresorovi umožňuje válku financovat. Potíž je v tom, že mnohé evropské země se dovozního embarga zejména v případě zemního plynu obávají, protože jsou na jeho dodávkách z Ruska závislé. Dokonce ani v horizontu několika let nedokáže vícero zemí plyn z jiných zdrojů nahradit. Konfrontovat snahu neublížit své vlastní ekonomice se záběry povražděných ukrajinských civilistů v rozbombardovaných městech, to je recept na prvotřídní morální kocovinu. Zejména je-li výsledkem závěr, že dovoz plynu z Ruska stejně nezakážete.

Ve skutečnosti EU nevyčerpala všechny možnosti, jak Rusku „pustit žilou“ a tlačit jej ekonomicky ke zdi, aby si nemohlo válku dovolit. Navíc, jak si záhy ukážeme, s trochou fantazie ho může nutit přimět spolufinancovat fond poválečné obnovy Ukrajiny, takže i na morální dimenzi se dostane.

Síla Sibiře, na papíře

Situace nestojí tak, že by EU v zájmu pomoci Ukrajině musela odběry úplně „utnout“, a už vůbec ne tak, že by Rusko tahalo za silnější konec. V týdeníku Hrot jsme již na začátku války podrobně rozebírali fakt, že Rusko není schopno najít kupce pro zemní plyn, který by přestaly odebírat členské země EU, protože ho nemá k alternativním zájemcům fyzicky jak dopravit.

Loni Čína odebrala podle americké Energy Information Administration (EIA) od Rusů asi třetinu objemu plynu co Německo. Podstatné je, že plynovodní potrubí do Číny nebude mít dostatečnou kapacitu, aby dokázalo výpadek odběru kompenzovat, dříve než v roce 2026. Tehdy by snad mohl být zprovozněn doposud zcela „papírový“ plynovod Síla Sibiře 2, který by měl vést přes Mongolsko. Rovněž nedostatečná je kapacita na zkapalňování plynu a LNG terminálů, ať již na Baltu, či v Pacifiku. Úvahy o plynovodech přes Afghánistán do energeticky hladové Indie a Pákistánu jsou sice v hlavách inženýrů a stratégů z Gazpromu už dlouho, ale hlavně tam ještě dlouho budou.

Když to shrneme, prostřednictvím plynovodů proudí do zemí EU asi sedmdesát procent vývozu ruského zemního plynu.

Miroslav Zámečník

V Rusku toto všechno dobře vědí a také jsou si pravděpodobně dobře vědomi implikací, včetně velmi tvrdého rozpočtového omezení: bez plateb za odběr plynu a ropy evropskými zákazníky nebude zakrátko Rusko schopno konflikt financovat jinak než tisknutím peněz a hyperinflací. Také vědí, že Čína nemá ani zájem, ani chuť se za Rusko postavit na sto procent a riskovat všechny důsledky – od poskytnutí finanční záchranné sítě Moskvě až po tvrdé sekundární sankce ze strany USA, EU a Japonska.

Rusko vědomě pěstuje s EU „game of chicken“, tedy hru na sraba, kterému dříve prasknou nervy a ustoupí. Takže vyhrožuje tu zastavením dodávek plynu, nebude-li odebírána zároveň ropa (kterou lze snadněji nahradit), tu požadavky, že nepřátelské státy musejí za dodávky platit v rublech.

S kurzem měny přitom Rusko manipuluje už od začátku války faktickým zrušením konvertibility pro mnohé typy transakcí a klientů a zavedením osmdesátiprocentní nabídkové povinnosti pro všechna devizová inkasa z ruského vývozu.

Plynová morálka

Rusku hru výrazně ulehčuje fakt, že dopad embarga na jednotlivé země by byl velmi nerovnoměrný, což samozřejmě oslabuje pravděpodobnost jeho zavedení. Rusko trollí, jak může, aby jednotu Západu štěpilo, včetně poukazování na fakt, že Spojené státy jako čistý vývozce zkapalněného zemního plynu a jeho budoucí významný dodavatel do EU budou mít z vytěsnění Ruska finanční prospěch.

Připomeňme, že posuzujeme ekonomické dopady embarga na dovoz plynu, jež samozřejmě také zvýší jeho cenu, neboť budete u alternativních dodavatelů ve velkých objemech poptávat něco, co nemůže být snadno nahrazeno. Cena tedy – pro evropské zákazníky zvlášť bolestivě – stoupne. Rusko zároveň nemůže prodat celý objem svého plynu, ale ani ropy a jiných komodit někomu jinému, z technických a logistických důvodů. Alternativní odbyt najde jen částečně, a ještě bude muset poskytnout velké slevy.

Miroslav Zámečník

Z nich budou profitovat ti, kteří embargo nepodpoří, typově velcí dovozci stojící mimo protiruský sankční systém (namátkou Turecko nebo Indie…). Naopak EU, vedena morálním principem, bude zatížena plnými ekonomickými náklady embarga, ať již z důvodu přímých výdajů na alternativní a dražší dovoz, nebo vyvolaných sekundárních nákladů. Rusko bude bito, ale část ne­odebraného vývozu do EU umístí někde jinde. O prospěchu ostatních netto vývozců na úkor Ruska již byla řeč.

Što takoje monopsónija

Alternativou přímočarého totálního embarga může být obchodní politika, která spočívá v pořádně „mastných“ dovozních clech. Logika je následující: clo uvaluje EU na import z Ruska v případě čehokoli, bez čeho se na jedné straně nedovede obejít, a proto nechce dovoz přímo zakázat. Zároveň má dostatečnou tržní váhu, aby dokázala ovlivnit cenu do té míry, že část cla zaplatí ruský vývozce.

Ekonomové o velkých dovozcích říkají, že uplatňují „monopsonii“, pod čímž si nepředstavujte nic jiného než monopolní tržní sílu na straně kupujícího, který je schopen dodavateli diktovat cenové a další podmínky. Takový byl také záměr Donalda Trumpa a jeho hlavního obchodního vyjednavače Roberta Light­hizera, když se pouštěli do obchodní války s Čínou. Vycházeli z přesvědčení, že čínští exportéři raději oželí část svých marží, než aby přišli o podstatnou část amerického trhu. Další analogií je fakt, že narychlo nešlo ani čínské vývozce čehokoli s významným podílem na celosvětové produkci (a takových je nepočítaně), ani Gazprom a Rosněfť s jejich plynem a ropou v případě EU nahradit. S tím také souvisí nejsilnější námitka. Obchodní konflikt vynesl vládě na clech nějaké peníze, placené dílem americkými spotřebiteli, dílem dovozci komponentů, dílem vývozci čínského zboží.

Ceny nestoupnou o tolik

Položme si teď zásadní otázku: Co je chytrého na tom, když uvalení cla ještě zvýší cenu něčeho, co je už beztak velmi drahé? Když uvalíte dovozní clo na ruské komodity, nestoupnou jejich světové ceny o tolik, jako by stouply v případě embarga, neboť fyzický objem dodávek poptávaných od alternativních dodavatelů nebude bůhvíjaký. Nejde totiž o to, přestat ihned dovážet ruský plyn, ale vytvořit motivaci pro jeho záměnu, a hlavně – snížit ruské příjmy z jeho vývozu. Zároveň clo na plyn nepoškodí země, které jsou zcela odkázány na jeho dovoz, tolik, jako by utrpěly v případě embarga. Použití o něco méně tvrdého nástroje by mělo změnit výsledné saldo ve prospěch Evropy, v neprospěch Ruska.

Dovozní clo jako alternativu k zákazu dovozu plynu doporučuje ředitel bruselského Centre for European Policy Studies (CEPS) Daniel Gros – sazba by podle něj mohla činit třicet procent, a byla by tak ve stejné výši, jakou pro export svého plynu uplatňuje samotné Rusko. Tady je namístě zdůraznit, že exportní daň a dovozní clo by se ve svém účinku na cenu pro dovozce vzájemně nevylučovaly, ale v podstatě sčítaly, byť ne ze sta procent.

Podle francouzské Rady pro ekonomické analýzy (CAE; Conseil d’Analyse Economique) by například zavedení dovozního cla ve výši čtyřiceti procent mělo oproti embargu u zemí nejvíce odkázaných na ruský plyn čtvrtinový, maximálně třetinový dopad. Připomeňme si, že Česko momentálně dováží plyn ze sta procent z Ruska, domácí těžba je nevelká a embargo by mělo pro Česko podle CAE v mezinárodním srovnání mimořádně nepříjemné důsledky.

Co by se změnilo?

Clo ve výši například čtyřiceti procent, zmiňovaných CAE, v situaci, kdy Rusko nemůže ani náhodou najít dostatečně významného alternativního odběratele, který by clo nepožadoval, staví Rusy před následující možnosti:

• Neprodat ani kubík plynu, ani barel ropy, za trest, a naučit se žít bez těch několika set milionů eur denně.

• Prodat, ale jen za rubly, takže neprodat.

• Zkusit promítnout plnou výši cla do ceny, takže se vytlačit z trhu a skoro nic neprodat.

• Přenést část cla do cen, vstřebat zbytek na úkor své marže, dodávat EU a inkasovat eura či dolary, podle kontraktu s dovozcem.

Evropská unie, která dělá obchodní politiku pro všechny členské země, získává ve čtvrté možnosti plný výnos cla a z něj by mohla a měla kompenzovat ty, kterým již dnes způsobují vysoké ceny zemního plynu a dalších energií velké problémy. Jistěže by nebylo chytré zavést clo, jehož smyslem je snížit dovoz z Ruska a oslabit jeho exportní příjmy, a zároveň druhou rukou nějakým plošným kompenzačním schématem poptávku po ruském plynu zase zvedat.

Část výnosu z cel by bylo možné použít na vytvoření fondu, z něhož by byla financována například výzbroj pro Ukrajinu, a hlavně její poválečná obnova. Kdyby se ukázalo, že nejvýznamnějším sponzorem ukrajinského válečného úsilí by byl ruský Gazprom, mělo by to jistou příchuť spravedlnosti. Až bude po válce, cla zůstanou a nejdřív by měl plyn proudit přes ukrajinské území. I tranzitní poplatky mohou sloužit jako svého druhu „tiché reparace“.

Využití monopsonie a zavedení vysokých cel na dovoz ruského (a běloruského) zboží dávají smysl jedině za předpokladu, že v již zmíněné hře na sraba neuhnete. Z jediného důvodu: protože srab nejste.