V roce 2019 zprostily italské soudy americkou investiční banku Bank of America Merrill Lynch (BoAML) a jednoho z jejích zaměstnanců veškerých obvinění z mnoha různých finančnických nepravostí. V důsledku těchto údajných prohřešků mělo několik italských regionů přijít celkem o desetimiliony eur.

V čem je problém? Ne až tolik ve verdiktu samotném. Banka slibovala bezpečnou investici, úřady jí svěřily peníze, přišla finanční krize, banka přišla na buben, úřady prodělaly. Takové příběhy mají svoje nuance, ale na stažení obvinění vůči BoAML nic zvláštního nebylo. Nebo - nebylo by, kdyby celý proces netrval rovných deset let. První podnět k vyšetřování dostaly úřady už v roce 2009.

Italskou kalvárii BoAML zmiňoval minulý týden americký deník The Wall Street Journal. Jeden z mála zahraničních zdrojů zaregistroval potenciálně převratnou událost evropské politiky, pocházející právě z prostředí italské justice. V létě ji odstartoval premiér Mario Draghi a jde o nejzásadnější změnu v italském právu nejméně od roku 1942. Tehdy prosadili lidé Benita Mussoliniho nový, moderní občanský zákoník. (To není nejapný žert - zatímco italský trestní zákoník z třicátých let nesl nepěkné stopy fašistické ideologie, občanský zákoník je s různými aktualizacemi v platnosti dodnes a kromě toho sloužil například jako předloha současného nizozemského občanského zákoníku.)

Mafiánské zájmy

Před osmdesáti lety šlo tvůrcům o zásadní změny obsahové. Draghi a konkrétní autorka reformního plánu, ministryně spravedlnosti Marta Cartabiaová, však mají na mysli změny formální a na první pohled téměř zanedbatelné. Nenechme se klamat: pod fasádou technokratických opatření, jako je omezení maximální délky odvolacího procesu, je ukryt boj tvrdší, než jaký jsme zvyklí v politice vídat. Tvrdší o to, že Draghi a spol. nečelí protivníkům pouze na politickém hřišti, nýbrž především v nejtemnějších koutech italské ekonomiky, kde zhusta mívá hlavní slovo organizovaný zločin. A dvojnásob tvrdší o to, že se střílí ostrými a často pod pás, obojí doslova.

Italský soudní systém je ve vyspělém světě jedním z nejpomalejších, to není žádné tajemství. I vyřešení jednoduchých, rutinních smluvních pří může trvat léta. „Z byznysového hlediska je neúnosné čekat na rozhodnutí takhle dlouho,“ citoval The Wall Street Journal komentář právníka banky Merrill Lynch Marka Calleriho v případu z úvodu textu.

Daniel Deyl

Na rozhodnutí soudu první instance v občanském nebo obchodním sporu se v Itálii čeká podle zdrojů Evropské unie déle než 500 dnů (v Německu je to 217 dnů). Odvolání je ještě pomalejší: 800 dnů čekáte na vyřízení prvního odvolání, a pokud se dostanete k Nejvyššímu soudu, počkáte si v průměru 1300 dnů. Už to je dohromady přes sedm let. Je to o třetinu méně, než jak dlouho čekali finančníci z BoAML, ale pořád velice, velice dlouho. V nedávné při italského kosmetického výrobce a jeho izraelského klienta, již zmiňuje agentura Reuters, trvalo první rozhodnutí dva a čtvrt roku; ovšem to bylo pouze rozhodnutí o tom, jestli mají spor řešit italské, nebo izraelské soudy. Ze zákona má přitom taková věc být rozhodnuta do čtyřiceti dnů (a to nejspíš proto, že zákon předpokládá, že prvních 39 dnů si budou soudci točit palci mlýnek).

Neviditelná zeď

Šlendrián je všude, řeknete si. V Itálii je ho o něco více než třeba vedle v Německu; tím také nikoho nepřekvapíte. Vtip je v tom, že co vypadá jako obyčejný šlendrián, je ve skutečnosti velmi dobře fungující ochrana ekonomického modelu, který Itálii ke škodě většiny jejích obyvatel ovládá.

Hrozba sítě žalob, do nichž lze na libovolně dlouhou dobu zabřednout, funguje mezi italskými podnikatelskými subjekty jako odstrašující opatření. V pátek vlezete někomu do zelí a v pondělí najdete svůj psací stůl zavalený předžalobními výzvami. Stáhnete se a půjdete jinam, nebo jste si svou věcí jisti a půjdete do sporu? Jednoho, dvou, šesti…? Když víte, že se každý z nich potáhne léta a celou tu dobu vám bude komplikovat život, možná raději couvnete.

S tímto efektem právě počítají ti, kteří si dotyčné podnikatelské zelí nárokují. Není divu, že ačkoli Itálie má de iure zákony ekonomicky liberálnější než Francie či Německo, ve skutečnosti jsou její velcí ekonomičtí hráči chráněni lépe. Stará se o to právě ona neviditelná zeď, podepřená z jedné strany hrozbou soudních pří a z druhé strany obavami z nich. A třeba rozhodnutí o bankrotu jsou ve srovnání s ostatními ekonomikami G7 ještě pomalejší.

Není divu, že veškerá velká odvětví italské ekonomiky - stavebnictví, potravinářství, média, strojírenství, energetika - jsou do míry na Západě neobvyklé pod kontrolou jedné nebo dvou velkých společností. Ostatní to chápou a nedělají problémy. A to je řeč jenom o podmínkách ryze domácích. Ještě markantněji vystupuje tento rys italské ekonomiky do popředí v souboji o přitáhnutí přímých zahraničních investic. Za posledních deset let se podle výzkumného ústavu Oxford Economics v Itálii ztenčily o tři procenta, zatímco ve zbytku eurozóny jejich objem vzrostl o sedmnáct procent a ve Spojených státech o 35 procent.

„Hlavním důvodem obav mezinárodních investorů, stejně jako Italů je nefunkční justice, byrokracie a urputná snaha státu zachovat při životě velké firmy se státní účastí, jejichž konkurenceschopnost je nízká,“ říká na to téma Marco Gubitosi z italské advokátní kanceláře Legance Avvocati, která je mimo jiné poradcem institucionálních amerických investorů.

Proti statu quo

Všechny neduhy, které zmiňuje, podporují jedinou věc: zachování statu quo a tím udržení stávajících protagonistů v jejich hlavních rolích. Draghi udělal prioritou své vlády zjednodušení soudnictví (za cíl si jeho plán klade zrychlení řízení v průměru o čtyřicet procent), omezení byrokracie a zavedení přísnějších pravidel pro podniky se státní účastí. Je z toho zjevné, že velmi dobře ví, komu tím šlape na kuří oko.

Otázka je, nakolik - a jestli vůbec - má jeho iniciativa šanci na úspěch. Proti úmyslu stanovit horní hranici trestněprávního řízení na dva roky v případě prvního odvolání (a dál na rok jediný) začaly na mnoha místech země protestovat stovky či snad tisíce lidí. Obvykle argumentovali, že mnoho případů nebude za nových pořádků dotaženo do konce.

Dosavadní tažení proti nadvládě organizovaného zločinu přinesla úspěch jen omezený. Zato jejich vůdcové často končili na štítu; palermské vraždy soudců Paola Borsellina a Giovanniho Falconeho během dvou horkých měsíců léta roku 1992 jsou ještě v paměti dostatečně živé.

Draghi přitom přijal roli premiéra pouze dočasně, na „jeden až dva roky“, aby zemi vytáhl z (post)covidové bryndy. Muž, jemuž se připisuje hodně zásluh za záchranu eura během dluhové krize před deseti lety, si však justiční reformou na sebe vzal další úkol. Je patrně ještě obtížnější - ale pokud uspěje, dá Itálii šanci na ekonomicky důstojnější existenci, než kolik jí v 21. století dosud zažila. Že ten boj vede právě v Římě, jenž dal západní civilizaci základy veškerého jejího práva, je ironie jaksi navíc.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.