Most je jednou z nejchudších a strukturální nerovností nejhůře postižených částí Česka. Kdo může, odchází; kdo zůstává, mnohdy živoří. Situaci se tam daří zlepšovat jen velice pomalu.

Sever republiky je specifický. Podle Agentury pro sociální začleňování je jenom ve městě Most hned sedm vyloučených lokalit, což je i v celorepublikovém srovnání výjimečné. Přitom každá má svůj unikátní důvod vzniku, vlastní příběh a nelze v nich aplikovat stejná řešení se stejným efektem. O strukturálně postiženém regionu svědčí jak vyšší nezaměstnanost (7,01 procenta) oproti průměru Česka (3,6 procenta), tak větší množství lidí s nízkou kvalifikací. Podle mostecké Strategie prevence kriminality je v Mostě dlouhodobým problémem vyšší zastoupení osob jen se základním vzděláním (osmnáct procent), opět výrazně více oproti republikovému průměru (třináct procent). Lidí s dokončeným středoškolským či vysokoškolským vzděláním je tu naopak méně. „Velké množství mladých lidí, kteří odejdou z města studovat vysokou školu, se zpět už nevrátí,“ konstatují autoři dokumentu. To má samozřejmě své dopady: ve městě chybí lidé s kvalifikací pro vykonávání pomáhajících profesí. Mladý člověk, který se po absolvování lékařství, psychologie či sociální práce vrátil a pomáhal v regionu, je podle místních organizací spíše raritou.

Ve městě se kromě státních úřadů věnují podpoře rizikových rodin dvě významné organizace. Své pobočky tu mají Diakonie Českobratrské církve evangelické a Charita ČR, Hrot navštívil provoz první jmenované organizace. Ta zde provozuje hned pět služeb: azylový dům, doprovázení pěstounů, sociální práci v ohrožených rodinách, občanskou poradnu a dobrovolnické centrum. „Pomáháme rodinám v podstatě ve všech oblastech jejich fungování. Jde o případy, kdy rodiče nejsou schopni vykonávat své role ve všech ohledech správně. Klíčové pro nás je, aby děti na Mostecku vyrůstaly v podnětném prostředí, navštěvovaly školu, mohly se věnovat volnočasovým aktivitám. Jednoduše, aby to, že nevyrůstají v ideálním prostředí, na ně mělo co nejmenší dopady,“ představuje službu její vedoucí Andrea Holubová. Například azylový dům v současné době podporuje jedenáct školáků. Kromě bezpečného prostředí dětem pomáhá i s výbavou do školky – především jde o školní pomůcky, na které matky, zpravidla samoživitelky, nemají dostatek financí. Podle statistik Diakonie ročně mosteckým azylem projde v průměru 50 klientek a 86 dětí.

Pomoc se vším

Naprosto zásadní je však práce s rizikovými rodinami v jejich přirozeném prostředí, tedy v domácnostech na Mostecku. „Šíře a různorodost klientů je tu velká. Máme rodiny s jedním dítětem, ale rovněž s osmi. Právě vícečetné rodiny, kde rodiče nezvládají uspokojit veškeré potřeby dítěte, jsou u nás celkem typické. Intenzita naší práce je tu poměrně vysoká. Pomáháme rodinám s rozpočty, komunikací s úřady, sháněním zaměstnání, doučováním dětí a také tím, že vedeme děti k tomu, aby navštěvovaly školu. Nicméně naše role je samozřejmě doporučující – nikoho nemůžeme do spolupráce nutit. S rodinami ale sepisujeme smlouvu, která stanovuje povinnosti na obou stranách. Platí, že pokud rodina nebude akceptovat hlavní body spolupráce, tak naše služby omezíme. Musíme vidět, že rodina má snahu svou situaci řešit. My to za ni neuděláme,“ říká Holubová.

Představit si to můžeme jako jakýsi jízdní řád úkolů, který je přímo součástí smlouvy o poskytování služeb. Ty pak spočívají rovněž v návštěvách domácností sociálním pracovníkem a třeba v nácviku praktického fungování domácnosti. „Běžnému člověku to může připadat zvláštní, ale v řadě případů skutečně musíme pomáhat i se základními dovednostmi, například levným vařením. Jedna z kolegyň teď vytvořila ukázkovou kuchařku, co vše lze uvařit z levných surovin tak, aby jídla bylo co nejvíce. U velkých rodin tak dochází k velkým úsporám,“ vysvětluje Holubová.

Samotná sociální služba může být rodinám poskytována nejdéle po dobu dvou let. „V tom je hlavně symbolická rovina: za tuto dobu by se situace v domácnostech měla zlepšit. Pokud se tak nestane, mohou využít jiného typu sociální služby. Po krátké pauze se pak opět mohou vrátit k nám,“ konstatuje sociální pracovnice.

Problém je, že ačkoli v Mostu a jeho okolí žije velké množství rodin s rizikovými dětmi, kapacity podpůrných sociálních služeb nejsou dostatečné na to, aby se pomohlo všem. „Za rok jsme třeba pomohli 48 rodinám, v nichž celkem žilo 138 dětí. To může vypadat jako vysoké číslo, ale v Mostě žije celkem kolem 60 tisíc obyvatel, my navíc fungujeme i pro Litvínov, takže ta poptávka je obrovská. Teď, na přelomu září a října, máme plnou kapacitu. Pomáháme celkem 28 rodinám a ostatní musíme odmítat. Máme pořadník, a kdykoli to jde, zařadíme do služby další rodiny. Více už ale zejména z personálních důvodů nezvládneme,“ říká Holubová. Stejně je na tom prý i Charita ČR.

Odborníci nejsou

Rodiny si o poskytnutí sociální služby mohou říct samy, velmi často ale klien­ty doporučují buď místní školy, úřady, či místní pobočka Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, OSPOD. „Bohužel, personálně se nám dlouhodobě nedaří stabilizovat. Službu nyní poskytují čtyři sociální pracovnice. Dlouho jsme byly jen tři, teď jsme chvilku čtyři, ale jedna z kolegyň odchází na mateřskou. Už teď tuším, že najít za ni náhradu bude možná nesplnitelný úkol,“ říká vedoucí služby.

Důvodem je, že za náročnou práci náleží opravdu velmi střídmá odměna. Ta nepřesáhne 29 500 korun hrubého. Pro povolání sociálního pracovníka však musíte být absolventem vyšší či vysoké školy, konkrétně oboru sociální práce. „Najít profesionála za tyto peníze je problém pro všechny sociální služby v Mostě. Za tyto peníze nechce nikdo pracovat. Inzerát máme zveřejněný třeba několik měsíců, neodpoví na něj nikdo. Představa, že bychom sehnaly třeba muže, aby náš tým nebyl čistě jen dámskou záležitostí, tak to je v podstatě sci-fi,“ říká Holubová.

Aby byla služba poskytnuta bez čekání na pořadníku, potřebovala by Diakonie ještě o dva sociální pracovníky více. To si ale nemůže dovolit, přestože čerpá jak státní prostředky, tak se může opřít o řadu firemních a soukromých dárců. Aby byla pozice sociálního pracovníka atraktivnější, musel by se jejich plat výrazně zvýšit. Několik let ale spíše stagnuje.

Málo není v Mostě jen sociálních pracovníků, ale obecně lidí všech pomáhajících profesí. Na termín u dětského psychologa se čeká měsíce. Závažnější případy, které vyžadují zásah dětského psychiatra, jsou odkázány na kapacity mostecké nemocnice. „Ambulantní dětskou psychiatričku tu máme jedinou, a ta navíc pracuje i pro Louny. Je absolutně zahlcená. Můžu pokračovat: našim klientům se často neúspěšně snažíme sehnat i dětského praktického lékaře nebo zubního lékaře. Abych byla upřímná, tady už ani nemáme kde brát. Proto okruh rozšiřujeme a třeba praktika jsme pro jednu rodinu sehnali až v Praze. Jenže to není ideální a klienti třeba ani nemají peníze na to, aby někam dojížděli,“ říká Holubová.

V řadě případů tak místní čekají na to, až odpoledne v mostecké nemocnici otevřou lékařskou pohotovostní službu. Ta slouží pro neodkladné případy, ale často ji zaplní pacienti s banálními problémy, kteří prostě jen nejsou registrovaní u žádného z lékařů. Ještě horší je to v případě problémů se zuby. Zubní pohotovost v Mostě zajišťuje privátní lékařka, avšak pouze od pátku do neděle.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Jednou z klientek mostecké Diakonie je Veronika Matoušková. Ta se jako samoživitelka stará o devítiletého Šimona. Žena se Hrotu svěřila, že bez sociální pomoci by se o dítě postarat nedokázala. Důvodem není to, že by své dítě neměla ráda a nechtěla ho vychovávat – právě naopak. Domácnost si udržuje čistou a rovněž se stará o to, aby její syn pravidelně chodil do školy, což nám potvrzuje i jí přiřazená pracovnice Diakonie. „Jsem na tom ale psychicky dost špatně, což se bohužel promítá i do výchovy. Pět let nemohu najít práci. Všude mě odmítají, protože mám dítě, a tedy hrozí, že bych s ním třeba někdy musela zůstat doma. Jsem na dávkách a stydím se za to. Strašně bych si přála pracovat, a aby ze Šimona jednou něco bylo, aby nemusel řešit problémy jako já,“ říká žena. Hrdě uvádí, že neskončila jen se základkou, ale že se jí podařilo úspěšně projít učebním oborem. „Jsem pečovatelka. Kterou ale nikdo nechce,“ říká smutně. Na otázku, jak je to možné, když například pobytové sociální služby pro seniory či handicapované dlouhodobě tvrdí, že napříč republikou nemohou najít personál, pak odpoví: „Zkoušela jsem to. Ale tam funguje práce na dvanáctihodinové směny. Syn mi ale přijde odpoledne ze školy a ještě nemůže být doma sám. Na ženu s malým dítětem není v sociálu nikdo zvědavý.“

Za pět let prý prošla desítkami pohovorů, do obchodů i do služeb. Někde ji odmítli kvůli dítěti, jinde preferovali muže. Ačkoli platí antidiskriminační zákony, důvody si zaměstnavatelé vždy najdou. „Stále věříme, že v tomto případě pomůže, až bude dítě starší, že se s tím otevře více možností práce,“ říká so­ciální pracovnice Holubová. I ona prý na Mostecku postrádá více pracovních míst, která by se hodila i pro matky samoživitelky. Místní úřad práce v době psaní článku nabízel 398 neobsazených pozic. Částečných úvazků s nízkou kvalifikací však byly jen jednotky.

Řada pozic byla honorována pouze minimální mzdou, která ale na důstojný život u vícečetných rodin nestačí, proto zdejší sociální pracovnice klientům pomáhají vyřídit i sociální dávky. Poslední otázka míří na ně: Jsou stále zneužívány, jak tvrdí řada politiků? „Možná i to je jedna z výhod, pokud se s rodinami pracuje na takto profesionální bázi a nenecháme je na pospas osudu. Jako sociální pracovníci lidi nevedeme k tomu, aby žili na dávkách, ale aby se bez nich jednou obešli. I proto mě mrzí, že se nemůžeme věnovat všem rodinám, které by si to zasluhovaly. Naše zkušenost totiž ukazuje, že kde je vůle, tam je cesta. Spousta našich klientů už nejenže nepotřebuje dávky, ona nepotřebuje už ani naše služby. Fungují normálně. A to je pro nás největší úspěch,“ uzavírá Holubová.