Když několik měsíců po začátku ruské invaze na Ukrajinu zničila podzemní sklad zbraní nedaleko Lvova hypersonická střela Kinžal (dýka), zdálo se, že Rusko skutečně „vycenilo zuby“, kterými se Vladimir Putin chlubil před čtyřmi lety ve svém každoročním bilančním projevu o stavu Ruska a ruské armády. Ohlašoval tehdy poslední fázi vývoje nové generace zbraní, jež měly Rusku zaručit vojenskou výhodu na roky dopředu. 

Mnohým pozorovatelům ze Západu tehdy zatrnulo, natož aby si dovedli představit, co v roce 2022 Rusové skutečně udělají. Slova o nedetekovatelných a extrémně rychlých nosičích jaderných zbraní se ve vojenských štábech NATO neposlouchala dobře, zvlášť když je Putin pronášel s narážkou na nekontrolovatelné rozmáhání se Spojených států.

Čtyři roky trvalo, než se první z Putinových superzbraní dostala ke slovu. Krátce po začátku invaze Kinžal vypálený pravděpodobně ze stíhacího letounu MiG-31 proletěl vzdušným prostorem třetí země a zničil cíl hluboko v týlu Ukrajinců bez toho, aby pokročilé protivzdušné systémy NATO vydaly jediné výstražné pípnutí. Bylo to první použití střely schopné několikanásobně překonat rychlost zvuku v ostrém nasazení a demonstrace síly. Pro Západ to měl být vzkaz, že Rusko i třicet let po pádu Sovětského svazu zůstává raketovou velmocí. 

Rychlost nade vše

S trochou nadsázky lze říci, že pokud se studenoválečné soutěžení mezi tehdejším Sovětským svazem a Spojenými státy od druhé poloviny 20. století týkalo hlavně jaderných zbraní, v současnosti jsou tyto „armádní závody“ ve znamení vývoje hypersonických zbraní schopných mnohonásobně překročit rychlost zvuku. O vývoj a výrobu dostatečného počtu střel, jejichž extrémní rychlost značně komplikuje možnost zachycení ze strany protivzdušné obrany, přitom kromě Ruska a USA usiluje i Čína.

Je paradoxní, že zatímco Rusko je v této oblasti nejdále a jako jediné má tyto v současnosti stále experimentální prostředky boje ve výzbroji, druhá na pásce je právě Čína (vyvíjí hypersonický kluzák a loni otestovala několik raket), zatímco Američané v „závodu se zvukem“ zaostávají. Přestože možnostmi využití nadzvukových technologií se začali zabývat nejdříve, první test hypersonické střely provedli teprve loni v říjnu (a o rok později ho zopakovali).

Nadzvuková dýka 

Obávaný „Killjoy“, jak Kinžalu, schopnému dosáhnout rychlosti dvanáct machů, přezdívá vojenský žargon Severoatlantické aliance, je přitom jen špičkou ledovce arzenálu asymetrických, zázračných zbraní, jimiž se ruský prezident chlubí.

V listopadu Rusko provedlo druhý úspěšný test mezikontinentální hypersonické střely RS-28 Sarmat (v kódovém označení NATO Satan II). Střela, jejíž vývoj začal počátkem tisíciletí, má postupně nahradit starší systém Vojvoda, který má Rusko ve výzbroji od studené války. Je schopná nést až deset tun výbušnin a ničivým jaderným úderem zasáhnout jakýkoli cíl v Evropě či ve Spojených státech. Sarmat dokáže letět rychlostí přes sedmnáct tisíc kilometrů v hodině, čímž se blíží dvacetinásobku rychlosti zvuku.

foto Profimedia.cz

Washington, jeden z logických cílů potenciálního ruského jaderného útoku, je od Moskvy vzdušnou čarou vzdálen necelých osm tisíc kilometrů. Sarmat by jej dosáhl za necelou půlhodinu a není vůbec jisté, zda by ho protiraketová obrana Američanů, systém NORAD, vůbec zaregistrovala. Vzhledem k záměrně výrazně zkrácenému zážehu rakety se totiž dramaticky snižuje okamžik, během něhož mohou její start zaznamenat satelity vybavené infračervenými senzory.

Rusové by ji navíc podle spekulací mohli poslat přes území jižního pólu, což by její odhalení a zachycení ještě více znesnadnilo. Sarmat může nést až patnáct hlavic, z nichž každá může být zaměřena jinam.

Hrozivě navíc raketa působí v kombinaci s další ruskou experimentální zbraní, hypersonickým kluzákem Avangard. Těch prý může nést blíže neurčené množství. 

S přihlédnutím k tomu, že Avangard sám může nést několik hlavic, je toto zařízení z hlediska protiraketové obrany doslova noční můrou. Nemá sice vlastní pohon, jeho operační dosah přesto činí šest tisíc kilometrů. Podle toho, co se o něm uvádí, lze jeho trajektorii v extrémně vysoké rychlosti, dosahující až 27 machů, upravovat, a kluzák tak může doslova kličkovat mezi radary a jejich detekčními poli včetně vertikálních a horizontálních úhybných manévrů.

V roce 2018 Vladimir Putin Avangard označil za krásný novoroční dárek pro Rusko a mluvil o něm jako o dokonalé a nezastavitelné zbrani. Svět Avangard sice zatím neviděl (naštěstí), má se ale za to, že jej Rusové již testovali na raketové základně v Dombarovsku na jihu Uralu, přičemž úspěšně zasáhl šest tisíc kilometrů vzdálený cvičný cíl na Kamčatce.

Torpédo apokalypsy

Podobné obavy (ale i otázky) vyvolává existence další zbraně a efektivního prostředku jaderného strašení – autonomního podvodního dronu Poseidon, jenž je v zásadě ekvivalentem torpéda s vlastním jaderným pohonem. Podle deklarovaných a dostupných informací je Poseidon schopen odstartovat jaderné kataklyzma hluboko pod hladinou oceánu.

foto Profimedia.cz

Jistou nervozitu v řadách NATO v té souvislosti podle italského deníku La Republica (jenž se odvolával na nejmenované zdroje z řad amerických tajných služeb) vyvolal pohyb nejnovější ruské ponorky Belgorod v říjnu.

Důvodem měly být zkazky o tom, že tato pýcha ruského námořnictva, největší ponorka, jakou země dala dohromady za posledních čtyřicet let, vážící téměř patnáct tisíc tun a na vodu spuštěná teprve v červenci, vyráží kamsi pod arktický led zkoušet právě poseidony.

„Torpédo apokalypsy“ se tomuto kombu (tedy ponorce Belgorod nesoucí torpédo Poseidon) nepřezdívá náhodou. S jadernou hlavicí o síle dvou megatun může být kromě ničení cílů na otevřeném moři využito i k úderu na pobřežní města prostřednictvím spuštění ohromné radioaktivní tsunami jadernou explozí ve vzdáleném mořském šelfu.

S operačním dosahem deset tisíc kilometrů a vlastním jaderným reaktorem, který zaručuje doslova neomezenou dobu nasazení, by pro Belgorod nebyl problém smrtící nálož dovézt ke břehům Kalifornie.

Belgorod má Rusko jediný. Existuje ale obava, že by Poseidon mohl být vypálen i ze standardní ponorky, a těch mají Rusové desítky. Dvacet metrů dlouhé torpédo se údajně dokáže potopit až do hloubky jednoho kilometru a s rychlostí sedmdesát uzlů se vyrovnává suchozemskému ekvivalentu 130 kilometrů v hodině. Satelity NATO nemají šanci jeho pohyb zaregistrovat.

Zda jaderné torpédo Rusové skutečně testovali, je nejasné. Zatímco La Republica „strašila“, podle jiných zdrojů Belgorod v říjnu zbraň neodpálil. Podle britského Daily Mail (opět tradičně s odvoláním na nejmenované armádní zdroje) zase test skončil neúspěchem. Pravdu se asi nedozvíme. Oficiálně je ale Poseidon stále ve vývoji a do výzbroje by se měl dostat až roku 2027.

Nešťastný bouřňák

Dramatickým neúspěchem nicméně podle západních médií skončil nepovedený test další Putinovy tajné zbraně s vlastním jaderným pohonem, revoluční hypersonické rakety s plochou dráhou letu Burevestnik (v označení NATO Skyfall).

foto Profimedia.cz

Zbraň s neomezeným dosahem schopnou zasáhnout cíl kdekoli na Zemi Rusko testovalo před třemi lety. Výsledkem byl údajně mohutný výbuch v Archangelské oblasti a smrt pěti atomových vědců, kteří se pokoušeli vyzvednout jaderný pohon Burevestniku zpod hladiny Barentsova moře.

Ačkoli Rusko tragický test nepotvrdilo, incident se neobešel bez zájmu Západu, přičemž média přinesla i satelitní snímky zasažené oblasti. Pokud by ale Rusko raketu s jaderným pohonem skutečně vyvinulo, bylo by jediné na Zemi.

Vypnuli Muska? 

Velkolepá slova o ruských superzbraních (či superoružie, jak je nazývá Putin) čas od času zavdají příčinu k divokým spekulacím. Vodou na mlýn fanoušků konspiračních teorií byly záběry oblohy nedaleko ruského města Belgorod protkané záhadnými paprsky, pořízené před několika měsíci.

Zatímco odborníci hovořili o meteorologickém, přírodním fenoménu (cosi obdobného se čas od času objevuje například v sibiřské Ťumeni), sociálními sítěmi se šířily zkazky o tom, že Rusko konečně použilo další z experimentálních systémů – lasery Peresvet, určené k oslepování satelitů na oběžné dráze či k ničení dronů.

foto Profimedia.cz

Původní účel prostředku elektronického boje, nesoucího jméno ortodoxního mnicha, který podle legend v souboji během bitvy na Kulikově poli roku 1380 na hlavu porazil tatarského šampiona Temira-murzu, je ale odlišný. Je jím maskování pohybu mobilních odpališť mezikontinentálních raket před nepřátelskými detekčními systémy.

Zbraň, které mají Rusové v současnosti k dispozici jen několik kusů, byla údajně přesunuta na Ukrajinu. Podle květnových slov ruského vicepremiéra Jurije Borisova je schopna oslepovat satelity ve výšce až 1500 kilometrů.

Protože se pak záhadné paprsky směřující k obloze objevovaly hned v několika ruských oblastech hraničících s Ukrajinou a jejich výskyt se shodoval s výpadky, které nad zemí ve válce vykazoval systém Starlink Elona Muska, pseudoteorie o testování zázračné zbraně proti satelitům tehdy nejbohatšího muže byly na světě.

Kruh se uzavřel 

Putinovy superzbraně působí děsivě. Jejich vývoj měl ale podle analýzy think-tanku Chatham House svá specifika. „Ruská vojenská technologie potřebuje být dobrá pouze natolik, aby mohla soupeřit s převahou jeho pokročilejších soupeřů,“ píše ve zprávě věnující se pokročilým ruským systémům specialista na Rusko a Eurasii Mathieu Boulègue. Rusko podle něj začalo vyvíjet experimentální a asymetrické zbraně v reakci na vnímanou převahu konvenčních sil ze strany USA a jejich spojenců.

Neznamená to sice, že zbraně obecně nemodernizuje, z velké míry se ale opírá o dosud funkční sovětské systémy a novými vynálezy spíše pokrývá „slepá místa“, kde pociťuje slabiny, ať už se jedná o vývoj dronů, prostředky elektronického boje, či zbraně operující na hranici vesmíru.

S trochou nadsázky lze říct, že Rusové žádnou starou zbraň nevyhodí zbytečně, dokud slouží (na Ukrajině se jim to ale vymstilo), jako by postupovali v duchu vtipu o tom, jak Američané investovali miliony dolarů do vývoje propisky schopné psát ve stavu beztíže, zatímco ruský kosmonaut si do vesmíru přinesl obyčejnou tužku; obě psaly stejně.

Konkrétní určení a vlastnosti Putinových superzbraní zůstávají zahaleny tajemstvím, hlavní smysl je ale podle Chatham House nasnadě. „Je jím dispozice takovými jadernými silami, které zemi dodají schopnost zaručeného odvetného úderu, jenž by každému nepříteli uštědřil zcela nepřijatelné škody,“ píše Richard Connolly, ředitel poradců Chatham House pro oblast Východu.

Zdá se tak, že Putinovy superzbraně uzavírají kruh, který se začal psát už za studené války. Jistota vzájemného zničení je v případě jaderného konfliktu zaručena.