Na přelomu 19. a 20. století zažívaly Karlovy Vary své zlaté časy. Do lázní proudily desítky tisíc hostů ročně a hotely praskaly ve švech. V tu dobu přišel místní bankéř a podnikatel Alfred Schwalb s plánem na vybudování luxusního hotelu pro mezinárodní společenskou smetánku. Jelikož údolí říčky Teplé už bylo hustě zastavěno, vybral si místo na výšině nad lázněmi. Pohled dolů mu prý učaroval.

Sám ovšem neměl na tak náročný projekt dostatek financí, většina lidí včetně městské rady navíc považovala jeho plán za utopii. I tak se mu podařilo na svou stranu získat lorda Westburryho, kterému se v mezinárodních kruzích přezdívalo „hotelový Richard“. S jeho pomocí dal dohromady potřebný kapitál, takže mohl v roce 1905 dokončit výkup pozemků.

Zásadním problémem ovšem bylo, že na místo nevedla žádná komunikace. A tak investor napřed nechal vybudovat lanovku, posléze silnice a až potom se vrhl na stavbu hotelu. Lanovka funguje dodnes. Její spodní zastávka je kousek od Vřídelní kolonády. Celá vede tunelem, je dlouhá 127 metrů a je považována za nejstrmější pozemní lanovku v republice. Po svém zprovoznění vozila lidi i stavební materiál. Původně vedly k Imperialu lanovky dvě, ale ta mladší byla v roce 1959 kvůli špatnému technickému stavu zrušena.

Čtyři miliony korun

V září 1908 přijel do Karlových Varů renomovaný francouzský architekt Ernest Hébrard, který se podílel mimo jiné na výstavbě Hanoje nebo řecké Soluně. Podle jeho návrhů a pod jeho vedením vyrostla v letech 1910 až 1912 na výšině Helenin dvůr nová dominanta města. Velkohotel Imperial byl mimo jiné prvním objektem na českém území, který byl zbudován na svou dobu novátorskou technologií litého betonu. Architekt přizpůsobil návrh své představě, že pokud by Karlovy Vary měly hrad, stál by právě na místě současného Imperialu.

Lázeňský hotel byl zkolaudován v květnu 1912 a provoz slavnostně zahájil 18. června 1912. Moderní zázemí hotelu Imperial nabízelo všechen myslitelný luxus pro 365 hostů a jejich služebnictvo (například 24 pokojů pro řidiče). Celkové investiční náklady přesáhly čtyři miliony rakousko-uherských korun. Byla to na svou dobu skutečně astronomická částka, vždyť například kvalifikovaný dělník v plzeňské Škodovce bral v té době padesát haléřů na hodinu, což byla velmi slušná mzda.

Honosné prostředí rychle přilákalo členy panovnických rodů, vysokou šlechtu, diplomaty, podnikatele, bankéře nebo umělce. V Imperialu pobýval například princ Friedrich Leopold, švagr německého císaře Viléma II., velkokníže Pavel Alexandrovič, syn ruského cara Alexandra II., velký vezír Hussein Hilmi Paša, členové dynastie Rothschildů, pražský továrník Emil Kolben, podnikatel Jan Antonín Baťa, hollywoodští herci a manželé Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks, režisér Gustav Machatý nebo vídeňský skladatel Oscar Straus.

Dar osvoboditelům

Do fungování hotelu zásadně promluvila první světová válka, posléze světová hospodářská krize a druhá světová válka. Po pádu třetí říše byl Imperial znárodněn a darován sovětským osvoboditelům. Do československých rukou se znovu vrátil v roce 1957. I když se od roku 1963 začali v hotelu objevovat první hosté ze Západu, nadále převažovala klientela ze Sovětského svazu. Novou kapitolu začal zanedbaný Imperial psát začátkem devadesátých let. Nejen že nový majitel investoval do rekonstrukce a modernizace stovky milionů korun, ale postupně se začala proměňovat i hotelová klientela.