Politik může být inteligentní, jak chce, o jeho oblíbenosti ale stejně nakonec rozhodnou emoce a symboly. Než premiér Petr Fiala začal první školní den rozdávat školákům v Ostrově knihu Broučci, měl si to radši třikrát rozmyslet. Ne že by snad děti byly na Broučky nějak vysazené, ale na světě snad neexistuje jiná dětská kniha, jejímž prostřednictvím by šlo ze sebe udělat na konci léta roku 2022 většího pitomce.

Každému, kdo Broučky někdy četl, musela v hlavě uváznout závěrečná makabrózní pasáž, v níž autor – evangelický farář Jan Karafiát – přemítá, jestli má nechat v zimě zmrznout celou rozvětvenou Broučkovu rodinu, a rovnou si fatalisticky odpovídá: „Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Poté je opravdu nechá umrznout a nakonec „tam pod jalovcem“ na jejich počest vykvete „dvanáct chudobiček“. V době, kdy se většina Evropy připravuje na nejobávanější zimu za celá desetiletí, působí přemítání o „poslušném zmrznutí“ přízračným dojmem a Fialova dobře míněná školní akce dokonale směšně. Zároveň ale – nehledě na Putina, globální oteplování a „Energiewende“ – celá věc ukazuje, jak moc se Evropané během pouhých několika generací změnili.

Zatímco roku 1893 si oborový časopis Učitel liboval, že řečená masová tragédie „působí na dítě jakousi něžnou tragikou“ a jeho „celou mysl k blahovolnosti a soucitu ladí“, dnes se tato kniha kvůli své morbidnosti z dětských knihovniček vytrácí. Smrt přestala být běžnou součástí života a spolu s ní se z moderních měst vytratily i zima a tma. Kdysi přípravy na zimu znamenaly několikaměsíční dřinu a jejich úspěšnost rozhodovala o přežití, či smrti. Dnes si velká část Čechů může zatopit jediným pohybem ruky a o tom, že začala skutečná zima, se nejspíš dozví až z lamentací silničářů, že se tak jako každý rok nechali kdesi na severu v podhůří Krkonoš „zaskočit“ sněhem.

Zima furt dokola

V raném středověku lidé nemysleli lineárně, ale cyklicky a roční období určovalo, co je zrovna třeba dělat. Konec léta a podzim byly vyhrazeny sklizni a přípravám na zimu. Všechny zemědělské práce končily v říjnu a listopad – jak v knize Legenda o Ostojovi napsal ­archeolog Zdeněk Smetánka – patřil lesu: obstarávalo se dřevo na zimu a žaludy a bukvicemi se vykrmovali (tak trochu chrtům podobní) vepři. Následující tři měsíce se lidé drželi uvnitř, dělali nejrůznější domácí práce, hodně spali („Zima matka, vyspíš se do hladka.“) a také, když měli co, hodně jedli; byla to doba zabijaček, a dokonce i dodnes živá tradice martinské husy má kořeny v nutnosti zredukovat hejno hus, které není v zimě čím živit (hospodář při té příležitosti věštil z barvy a tvaru husí prsní kosti, jestli bude nadcházející zima mírná, či krutá).

Zároveň ale zima bývala odobím strachu a obav. Těch racionálních, jestli bude na jejím konci dost jídla, i těch iracionálních, které souvisely s prodlužováním nocí a aktivizací temných sil. Za obzvláště nebezpečné dny a noci byly považovány ty, během nichž se rojily strigy (slovanské čarodějnice a upírky). Ty bylo třeba – dlouho poté, co se u nás prosadilo křesťanství – plašit různými rituály, jako bylo práskání bičem na dvoře či stavění zábran u dveří. Ochrannou funkci měly zřejmě i různé maškarní průvody, ze kterých se vyvinuly oslavy masopustu. Příroda usínala, ale v myslích lidí svět umíral a po zimním slunovratu se zase rodil. Proto také bylo třeba na konci zimy vynést (a většinou utopit) „smrt“ a přinést „léto“, které symbolizoval stromek třímaný mladou dívkou.

Veřejné štípání dřeva

Osvobozování od závislosti na sezonním počasí se pochopitelně projevilo nejdřív ve městech a v 19. století to už bylo jasně patrné i ve střední Evropě. Přípravy na zimu byly přesto časově i prostorově náročné, jak se o tom můžeme přesvědčit třeba při podrobném prohlížení Langweilova modelu ­Prahy z let 1826 až 1837. Skoro celý pravý břeh Vltavy – od Vyšehradu až zhruba k dnešní výstavní síni Mánes na Slovanském ostrově – zabíraly až do konce 19. století sklady dřeva zvané „ohrady“, do kterých se po vodě plavilo šumavské dříví. Obyvatelé Prahy kupovali dřevo většinou v létě a podle vzpomínek spisovatele Ignáta Herrmanna šlo o barvitou podívanou, v níž hráli hlavní roli dřevaři z Podskalí.

Šumavské kmeny – rozřezané na dlouhá a silná polena – rozvážely po Praze vozy, za nimiž „kráčelo několik příslušníků otužilého a pilného ‚nárůdku podskalského‘, tento s břitkou pilou na obyčejném oblouku přes prsa, dva neb tři jiní se sekerami na ramenou, a třeba dvě tři ženy k odnášení drobného dříví“. Před domem kupce se dříví vysypalo na ulici a následovalo „veřejné štípání dřeva“. Drvoštěp se pokaždé rozmáchl těžkou sekerou a obyčejně prý stačila jediná „strašlivá a neodolatelná rána“, aby „poleno sebe tlustší bylo ve dví“. Za malou chvíli bylo takto rozštípáno na „dlouhé, úzké štěpiny“ a v tom okamžiku se jich chápal další Podskalák s pilou. Ženy pak dřevo nakládaly do nůší a nosily do sklepů. „Zdálo se, že ty postavy jak ze žuly nepociťují nejmenší únavy,“ psal Herrmann a vzpomínal, jak se za jeho mládí šířila pražskými ulicemi kořenná vůně pryskyřice a „celý ten obraz vypadal jako kousek venkova na pražskou ulici přeneseného“.

Tažní a přelétaví muži

Konec pouliční štípací romantiky nastal podle Herrmanna až ve chvíli, kdy se začalo masivně prosazovat uhlí a dřevo začali dodavatelé vozit v „kolech“ ovinutých drátem, a to pouze jako doplněk fůry uhlí. „Teď je dříví skoro tak vzácné, jako dříve býval šafrán,“ přeháněl nostalgicky založený spisovatel ve dvacátých letech minulého století. Většině lidí tehdy sice ještě nestačilo kvůli teplu otočit kohoutem ústředního topení, ale starý cyklický čas závislý na roční době byl už tenkrát definitivně a nenávratně pryč.

Už v říjnu roku 1886 publikovala pravicově orientovaná Národní politika dvojici článků, které tvrdily, že hlavním příznakem nadcházející zimy není usínající příroda, ale místo ní „muži z pokolení tažných a přelétavých“, kteří se nechávají na podzim z vypočítavosti sbalit policií. Vůbec prvním exemplářem onoho roku v Praze byl podle „Političky“ jistý Josef Bejček, „zavalité, naduřené chlapisko“, který u „svého“ průjezdu záměrně strhl jakési dámě nejmenovaný kus oděvu a poté nakopl strážníka „zrovna tolik, kolik je potřebí k zločinu veřejného násilí“. Dostal za to půl roku vězení, což doprovodil poděkováním soudu, že ho „ráčil na zimu zaopatřiti“. Velmi podobně to o pár dní později provedl „další ze stěhovavých ptáků“, nezaměstnaný pekařský chasník Václav Nešněra, když schválně roztříštil výkladní skříň „obchodu svítilnami Sigmunda Egera“ a na dotaz státního zástupce, proč zvolil zrovna tento obchod, drze podotkl, že „odtud je nejkratší cesta k policejnímu ředitelství“.

Hledět na totéž se ale samozřejmě dalo z úplně jiné pozice. Sociálnědemokratické Právo lidu přesně o dvanáct let později psalo, jak se na podzim ulice velkoměsta plní nejen „promenádujícím panstvem v drahocenných kožešinách“, které se vrátilo z letních bytů, ale také „vyzáblými postavami oděnými v hadry a schoulenými v koutě ulice s nataženou rukou“. A dodávalo, že během minulých chladných nocí a dní „bylo za jediný den zatčeno osmdesát žebráků“ a kriminál, který by měl odstrašovat a trestat, se místo toho stal „místem vykoupení, asylem, bezděčnou humanitní institucí“.

Není šatstva, schází uhlí

Připusťme, že i těsně před první světovou válkou bylo pro chudé pořízení otopu na zimu drahou záležitostí a ti nejchudší mrzli, přesto se naši předkové – vůbec poprvé v dějinách – těšili nevídané tepelné a světelné stabilitě. Výstřely atentátníků v Sarajevu, které v létě roku 1914 zažehly první světovou válku, je z tohoto snu o teple a světle rychle probudily.

Profimedia.cz

První válečná zima nebyla zlá, druhá se dala vydržet, ovšem třetí byla strašná, a tak před čtvrtou – v září 1917 – publikoval katolický deník Čech úvodník pojmenovaný Zima se blíží a s nelíčenou hrůzou líčil věci příští: „Není šatstva, schází obuv, nedostává se uhlí, příděl potravin, i kdyby skutečně se ho dostalo, jak na papíře jest předepsáno, k zapuzení hladu nedostačí.“ Nastávající zimu nazýval „příšerou“ a děsil se vládního oznámení, které slibovalo, že příděly uhlí budou napříště činit pouhých 25 kilogramů na rodinu a týden. Podobných článků lze v tehdejších novinách najít desítky, a to ještě nikdo netušil, že realita bude mnohem horší a příděl na rodinu poklesne v průběhu zimy na pouhých osm kilogramů uhlí týdně.

Zima a tma sužovaly Čechy až do začátku dvacátých let, kdy se dodávky konečně obnovily. Další nejistotu přinesla až rekordní zima 1928/1929. Ve Stecherově mlýně na jihu Čech bylo v únoru 1929 naměřeno dosud (u nás) nepřekonaných -42,2 stupně Celsia, zamrzl Balt i Benátky a lidé křehli – a někdy i umírali – v celé Evropě. Lidové noviny informovaly o tom, že v Soběnově u Kaplice umrzl „300 metrů od domova“ drvoštěp František Křeček a špatně dopadl rovněž jihočeský domkář Tomeš Kubata, který dle referátu Venkova „usedl v minulých dnech v nevytopené světnici za stůl, usnul a do rána zmrzl“. Nechceme samozřejmě srovnávat lidské utrpení se zvířecím, ale i o něm noviny informovaly. Tak třeba dle „lidového“ deníku Večer zmrzl tenkrát v Johanové u Vsetína „vepř v chlévě“, a v Sokolově byl dokonce nalezen umrzlý kamzík.

Netakticky vypuštěná zima

Zima se pak do Česka ještě několikrát hmatatelně vrátila. Za velké hospodářské krize, za druhé světové války či na začátku roku 1979, kdy nejdřív vydatně pršelo, poté přišla studená fronta a následně zmrzlo nakopané uhlí. Děti tenkrát měly třínedělní uhelné prázdniny (uhelné prázdniny i letní čas jsou vymoženosti zrozené první světovou válkou), omezovalo se vytápění, regulovaly se dodávky elektřiny, zastavily se některé provozy, divadla nehrála, a dokonce i normalizační Československá televize musela omezit vysílání.

Poté se však zima z našich krajin jakoby vytratila, lidé jí odvykli a strach z ní se vrátil až ve chvíli, kdy ceny energií začaly letět nahoru a Putin zahájil dlouho připravovanou válku na Ukrajině. V Česku se odedávna říká, že vláda, která zdraží pivo, padne. Je to jen hospodský bonmot, ale vláda, která si nepočíná takticky nebo dostatečně rychle a dopustí, aby prastaré strachy vpadly – po mnoha desetiletích pohodlného života – lidem z televizních obrazovek rovnou do obývacího pokoje, by se moc jistě v kramflecích cítit neměla.