Ještě před padesáti lety by se mohla Republikánská strana jít vycpat. Když na vašeho favorita vyplave, že monstrózním způsobem podvádí, lže a doslova se snaží znásilnit ústavu, jen aby nemusel přiznat volební prohru, nemělo by vám to být ku volebnímu prospěchu. Když vašim špičkám nevadí tvrdit každý den něco jiného, aby si zachránily kariéru, mělo by se to na jejich volitelnosti projevit. Když se jiný váš fanoušek týden před hlasováním vloupá do domu jedné z nejdůležitějších postav soupeřící partaje, aby jí – v jejích osmdesáti letech – kladivem zlikvidoval kolenní čéšky (a přitom jen tak mimochodem prorazí lebku jejího stejně starého manžela), nemělo by to jen tak projít.

Ale prochází, jak bylo minulý týden vidět z posledních průzkumů voličských preferencí před volbami do amerického Kongresu (hlasuje se o celé Sněmovně reprezentantů a o třetině senátorů). Republikánská strana odešla z předloňských voleb poražena; demokraté ovládli Bílý dům i Sněmovnu a v Senátu nastala remíza, takže v případě hlasování 50 : 50 měla rozhodující hlas v ruce viceprezidentka Kamala Harrisová.

Jeden za osmnáct…

Během oněch dvou let se událo mnoho, co vládnoucím partajím na celém světě uškodilo. Koronavirus sice řádil už před volbami, ale potíže spojené s reakcí na něj se do ekonomického růstu pořádně zahryzly až v roce 2021. Válka na Ukrajině vypukla letos na konci zimy; společně s lety tištění nových peněz pomohla vyhnat do nehezkých výšek inflaci, znehodnocení úspor, odstartovala pád cen nemovitostí – jedna zlá zpráva za druhou pro Američany obecně a pro Demokratickou stranu zvlášť.

Republikáni, ač ve výhodě dané přežíváním v opozici, si nevedli o nic lépe. Kromě hříchů zmíněných v úvodním odstavci vyhnali ad absurdum justiční tažení, na jehož konci jim pomáhá silně konzervativní Nejvyšší soud. Zrušení precedentu, jenž de facto na federální úrovni zaručoval Američankám právo na potrat, patřilo k těm nejméně populárním krokům.

Řeklo by se tedy, že obě partaje si v posledních dvou letech spíše pohoršily. Přesto minulý týden převládalo ve Washingtonu přesvědčení, že 8. listopad bude znamenat velký republikánský úspěch. Když budeme hledat kořeny takového stavu, dojdeme k nečekanému aktérovi předvolebního mumraje, Christopheru Rufovi. Osmatřicetiletý kalifornský rodák, jenž až do roku 2020 veřejnost nejvíce zaujal třemi průměrnými dokumenty odvysílanými na Netflixu (dnes již šajba v konzervativním think-tanku Manhattan Institute), je autorem velmi úspěšné bitvy v tom, čemu sami Američané říkají kulturní válka mezi progresivním a konzervativním smýšlením.

Řádění levice

Bitva, kterou si Rufo vybral, se točí – jako v dnešní Americe často – okolo rasismu. Poté, co v roce 2020 zabili v Minnesotě příliš horliví policisté neozbrojeného černocha, dostal se rasový aspekt mnoha sporů pod drobnohled (v rukou velmi rozjitřené progresivní levice). Každý konflikt mezi policistou a černým Američanem získal – často právem, často nikoli – rasistickou nálepku.

To bylo v ulicích. Ještě vyhrocenější postoje se však zabydlely na akademické scéně. Z ní byly najednou nejvíce slyšet hlasy lidí, kteří své smýšlení stavějí na čemsi, čemu se říká kritická rasová teorie. Formálně jde o odnož kritické teorie, směru interdisciplinárního humanitního smýšlení, jenž velí zpochybňovat veškeré směřování Západu (podle kritérií, z nichž by měl největší radost Karl Marx). Kritická rasová teorie pro změnu tvrdí, že americké instituce jsou inherentně rasistické (plus neokolonialistické, sexistické a kdovíjaké ještě, podle toho, kdo si zrovna vezme mikrofon), což je třeba vymýtit. Proponenti kritické rasové teorie (CRT) tvoří silný prvek myšlenkového proudu, pro nějž se vžilo označení „woke“.

Daniel Deyl

To je moment, v němž se našel Christopher Rufo. Z filmaře dokumentaristy se stal, jak sám říká, „novinář, který je zároveň aktivistou, nebo aktivista, který zároveň dělá do novin“. Jal se odhalovat, zveřejňovat a pranýřovat přemrštěná tvrzení inspirovaná kritickou rasovou teorií (a že jich není málo). Jeho největším přímým politickým úspěchem byl dekret prezidenta Trumpa, jenž zakázal přednášet „federálním zaměstnancům a členům armády, že Spojené státy jsou neodmyslitelně rasistická nebo zlá země“. Joe Biden Trumpův dekret zase zrušil, čímž se – alespoň opticky vzato – postavil za ono tvrzení o USA coby říši zla. Tušíte správně, že se vydal na nebezpečnou misi.

Z CRT a její přítomnosti ve školách se najednou stalo volební téma. Dobře by o tom mohl vyprávět Terry McAuliffe, úspěšný demokratický guvernér státu Virginie v letech 2014 až 2018. Loni kandidoval do téhož úřadu znovu, ale našel vyrovnaného soupeře v mladém finančníkovi Glennu Youngkinovi, jednom z Trumpových věrných. Když v jedné z televizních debat došla řeč na vyúkové programy, McAuliffe vyřkl nešťastnou větu: „Nemyslím, že by rodiče měli školám nařizovat, co se má vyučovat.“ Mnoha Američanům to zní jako: „Držte hubu a krok a berte, co vám pomazané hlavy naservírují.“ Takový postoj je přesně to, co z ­laxního umírněného konzervativce udělá radikálního odpůrce veškerého progresivního myšlení. Výsledek vypadal podle toho: Youngkin, ač celou dobu kampaně outsider, nakonec McAuliffa porazil. Tato epizoda předznamenala vlnu nesouhlasu s CRT po celých USA (viz mapa).

Homosexuální agenda

Rufo přišel na vysoce efektivní obchodní model. Dostává tipy ze spřátelených zdrojů v institucích z celých USA. Své nejlepší postřehy pak zveřejňuje na sociálních sítích (jeho cílem je mít jednu velkou story každý týden), kde se jich ujmou mainstreamová konzervativní média, v neposlední řadě Fox News, a poté se dostanou do ostatních médií. „Mám tu nejjednodušší práci na světě,“ říká Rufo. Někdy mu to jeho protivníci sami usnadňují, jako v případě lidí z Disneyho, kteří se na videozáznamu baví o tom, jak do konkrétních filmů „dostat nepokrytou gay agendu“. Když floridský guvernér Ron DeSantis vyhnal CRT ze základních škol, Disney byl nápadně zticha.

Rufovi pomáhá fakt, že nepůsobí jako politický fanatik. „Je mnohem méně naštvaný než Steve Bannon, který často vyvolává dojem, že mu jde pára z uší,“ napsal o něm komentář agentury Bloom­berg, jejíž autoři s pravicí obvykle nesympatizují. Nezaměřuje se také jen na politiky: kromě Disneyho se takto střetl s Walmartem, AT&T, CVS, Verizon Communications, Raytheonem, Lockheed Martinem, Bank of America a mnoha dalšími. Obvykle uspěl – korporace mají sklon v obavě z reakce veřejnosti raději ustoupit.

Průzkum televize CBS měsíc před volbami zjistil, že 62 procent pravděpodobných voličů považuje „školní osnovy o rase a historii“ za jeden z hlavních faktorů, podle nichž budou volit. Rufovi a spol. se tak podařilo přehodit výhybky předvolební kampaně tak, že vedou do oblastí, v nichž mají republikáni navrch. Pokud uvidíte ve středu ráno obě komory amerického Kongresu s převahou červené, bude to do značné míry Rufovo dílo. 

62 % pravděpodobných voličů považuje „školní osnovy o rase a historii“ za jeden z hlavních faktorů, podle nichž budou volit.