Jako kdyby jiných kulturních válek nebylo dost, hořící les v národním parku České Švýcarsko spustil hledání viníka. Ti, kteří vidí klimatickou změnu jako prapříčinu všeho, mají jasno – děláme málo a tohle máme za to. Vysvětlovat, že přímá spojitost v tomto případě neexistuje, je nadlidská práce.

Na portálu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) bylo pro bývalý děčínský okres hodnoceno riziko meteorologického i půdního sucha jako „zanedbatelné“ ještě v neděli 24. července ráno, tedy v den, kdy požár začal. Portál Intersucho.cz však v jemnějším členění v oblasti Českého Švýcarska zachytil sucho již od počátku července, zejména pod povrchem do hloubky jednoho metru. Srážkově bohatý červen se netýkal celé republiky a zrovna tady bylo nebezpečí vzniku požárů vysoké vzhledem k velmi členité krajině s hlubokými roklemi, pískovcovými skalami, kůrovcovým vyschlým lesem.

Co udělalo požár mimořádným, byly vysoké teploty a vítr, který fungoval v úžlabinách se suchým hořícím materiálem jako dokonalé turbo. Byť od jara do podzimu je rozdělávání ohně v lese zakázáno už od dob Marie Terezie, nebožka císařovna netušila, co dovede na koncentrovaných územích udělat masová turistika, včetně těch, kteří před covidem do české přírody zavítali sporadicky a neumějí se v ní chovat.

V tomto ročním období nejsou požáry ničím výjimečným ani ve střední Evropě, dokonce ani ty přirozené. Že se triviální principy chování v lese, jako je zákaz kouření a jakéhokoli zacházení s otevřeným ohněm, nedodržují a extrémně vysoké procento požárů u nás (kolem osmdesáti procent) vzniká lidským zaviněním, je tragické, ale buranství a neúcta k přírodě se v posledních letech viditelně zhoršují. Je nanejvýš pravděpodobné, že požár v národním parku byl založen člověkem na vytěžené kůrovcové pasece, mimo bezzásahovou zónu.

Bělověžské ohořelé pařezy

Přitom se nedá tvrdit, že by lesní požáry ke střední Evropě nepatřily. Dendrologický průzkum v proslulém Bělověžském pralese, na hranicích dnešního Polska a Běloruska, ukazuje, že v letech 1659 až 1832 hořely tamní lesy pravidelně, v průměru každého 4,8 roku, později se intervaly velmi prodloužily (do roku 1920 na průměrných 12,6 roku) a od té doby tam jsou v podstatě neznámým fenoménem.

Struktura lesa při častých požárech byla jiná, přežily stromy, které byly evolučně na přítomnost ohně „trénované“, ve střední Evropě tedy regenerovaly duby a borovice. Les neměl hustou korunu a byl nepoměrně světlejší než dnes. Bělověž musela až do konce 18. století vypadat trochu jako anglický park se starými duby a borovicemi, zvlášť při jarním aspektu, než dubům narostlo nové listí, to muselo být velmi krásné.

Miroslav Zámečník

Také péče o les se postupem času měnila: po tisíciletí se zde páslo, spadané listí bylo používáno jako stelivo pro hospodářská zvířata, pro zajištění palivového dříví se ve výmladkových lesích vyřezávaly listnaté dřeviny až k zemi, aby z pařezů obrážely, a „výmladky“ se opět těžily. Ani v případě dlouhověkých dřevin, jako jsou duby, tento interval nepřesahoval třicet až čtyřicet let.

V ukrajinských Karpatech se kupříkladu pase dodnes a také vypaluje, aby vzniklo bylinné patro vhodné pro pastvu: je to nejstarší agrolesnický systém, takto se zřejmě i v osídlených oblastech u nás hospodařilo dávno před příchodem Slovanů.

Marie Terezie zasahuje

V Česku jsou pastva i vypalování podrostu v hospodářských lesích již dávno zakázány, kupříkladu lesní řády císařovny Marie Terezie (1754 až 1756) předepisovaly povinnost přednostně těžit suché stromy, zbavovat paseky klestu i samotných pařezů, omezily pastvu v mladých porostech a zakázaly rozdělávání ohně v lese od konce dubna do půlky října. Můžete si o tehdejších předpisech myslet, co chcete, ale v žádném případě se v lesích nehromadila suchá hmota, která by mohla dobře a rychle hořet, v takovém množství jako dnes.

Po kůrovcové kalamitě jí zůstalo v lesích obrovské množství a na zemi hluboká vrstva substrátu, který je vysoce hořlavý, když důkladně proschne. I tam, kde se těžilo, zůstaly valy plné suchého klestí. Tím spíše se hromadil hořlavý materiál tam, kde byly mrtvé stromy ponechány nastojato v bezzásahových zónách, jejichž cílem je podrobit lesní porosty vlivu sukcese a přirozené obnovy. Abych byl správně pochopen, jsem velký fanoušek „rewildingu“, akorát je mi jasné, že v hustě zalesněné zemi, kde stovky let a desítky generací vlastně nikdo neviděl, jak vypadá přirozený středoevropský les, je návrat do tohoto stavu blízkého „Urwaldu“ plný komplikací. Vyvolává emoce, neboť nejméně jednu generaci v očích laiků vypadá „renaturovaný“ bývalý hospodářský les jako jeden velký bordel, jakkoli milovník přírody se ani v tomto stadiu rozhodně nenudí. Rizikem ponechání dřevní hmoty v bývalých hospodářských lesích je vznik požárů v letních měsících, zvláště přijdou-li suché roky.

Kdo by tahal klestí

Všude tam, kde bylo vypalování jako součást pravidel hospodaření v lese omezeno či zakázáno, se změnila struktura lesa, jak mnohem více prosperovaly dřeviny tolerující stín a ve střední Evropě hlavně hospodářsky ceněné rychle rostoucí smrky. Možná že ohromný nárůst relativních cen energií znovu zvedne poptávku po samosběru „nehroubí“ (větve, špice o průměru maximálně sedm centimetrů), neboť dle současného ceníku Lesů ČR se platí třicet korun českých za kubík. Lidová cena v porovnání se samovýrobou kůrovcového dřeva je a bude konfrontována s poměrem energetického výnosu na hodinu docela těžké práce při tahání suchých větví z lesa. Drtivá většina populace je dost bohatá na to, aby jí tento způsob zajištění paliva nepřipadal atraktivní. Můj děda, ročník 1900, byl zvyklý takto uspokojovat sto procent potřeby vytápění, ale je už půl století po smrti.

Takže přebytek hořlavého materiálu v lesích patří ke všem bohatým společnostem, zejména tam, kde není povoleno „kontrolované vypalování“. Jeho smyslem je předejít velkým ničivým požárům malými, cílenými zásahy.

V případě rozsáhlých lesů mírného pásu, v řídce obydlených oblastech jako na Sibiři, v Kanadě nebo ve Spojených státech, když se sejdou zesilující faktory v podobě velkého sucha, složitého terénu a silných větrů, nejde plameny ani při nasazení nejmodernější soudobé techniky porazit. Takže řízené vypalování podrostu a vytváření širokých protipožárních pásů chránících infrastrukturu a obydlí je zdaleka nejlevnější a v podstatě nejúčinnější metodou, jak ničivým katastrofám zabránit.

Yellowstone shořel skoro celý

Borovice pokroucená (Pinus contorta), nazvaná nikoli podle kmene, ale jehličí, je dominantním stromem v lesích národního parku Yellowstone, nejstaršího ve Spojených státech, založeného v roce 1872. Trvalo sto let, než správci parku dospěli k závěru, že snahou o hašení všech lesních požárů přírodě nepomáhají a potenciál pro jejich šíření ve skutečnosti zvětšují. Pak přišlo velmi suché a horké léto roku 1988, kdy série lesních požárů zachvátila porosty přesahující výměrou šestinásobek Prahy. Vypadalo to, že ikona celého systému národních parků Spojených států se bude z „velkého požáru“ vzpamatovávat generace, dokud letecký průzkum neukázal, že les zdaleka neshořel všude stejně – někde byly stromy sežehnuté včetně vrcholků, jak vítr přenášel oheň z koruny na korunu, zatímco jinde byl zcela nedotčen a na jiných místech zase shořel pouze podrost.

Schopnost regenerace je obrovská, na spálených plochách vznikají společenstva, kterým takové plochy vyhovují, a výsledná mozaika je i pro laiky fascinující. Do extrémního požáru v roce 1988 byla i v Yellowstonu sto let snaha lesní požáry tlumit v přesvědčení, že se tím chrání nejen návštěvníci a lidská obydlí či infrastruktura, ale i samotná příroda. Od té doby se před požáry intenzivně chrání dvě procenta výměry, kde by došlo ke škodám na majetku, zbytek je ponechán na přírodě. Podle výzkumů půdního profilu, sedimentů se zbytky popela a dřevěného uhlí v jezerech a dalších důkazů se zdejší ekosystémy vyrovnávají s požáry již od ústupu poslední doby ledové před čtrnácti tisíci lety.

Zbývá odpovědět na několik otázek: Co v Česku, kde nemáme velkoplošná území o tisících kilometrů čtverečních, kde je veřejnost na kontrolované vypalování zcela nepřipravená a kde ponechání přirozenému vývoji značná část populace chápe jako nedbalostní trestný čin? Nemáme na ně dobré odpovědi, ale České Švýcarsko je dobrá příležitost poděkovat všem, kteří proti požáru bojovali, a začít ty odpovědi hledat.