Právě před 250 lety přistála u jihoanglického pobřeží nejzcestovalejší koza všech dob. Jak se jmenovala, netušíme, a možná ani žádné jméno neměla. S kapitány Wallisem a Cookem každopádně dvakrát obeplula Zemi a nyní konečně stála kopyty na pevné zemi. Krátce poté vyšel v londýnském časopise The Gentleman’s and London Magazine anonymní dopis.

Jeho autor - zjevně člen první výpravy Jamese Cooka do jižních moří - v něm kromě mnoha jiných věcí psal, že se „cítí být hluboce zavázán jisté mlékem oplývající koze“, která již dříve obeplula s kapitánem Wallisem svět a během nynější tříleté cesty její vemeno ani jednou nevyschlo: „Tyto služby hodláme po zbytek jejího života odměnit dobrou anglickou pastvinou.“

Zabývat se životními peripetiemi jisté bezejmenné anglické kozy je samozřejmě trochu zvláštní disciplína, ale ne zas tolik, jak by se mohlo zdát. Dotyčná koza je totiž dokonalým symbolem změn, které během staletí zasáhly evropské objevitelské plavby. V dávných dobách Kryštofa Kolumba, Vasca da Gamy a Fernaa de Magalhaese šlo o kratochvíli určenou pro sebevrahy znuděné životem. Daleké cesty s železnou pravidelností nepřežila většina zúčastněných a jsou známy případy odsouzenců k smrti, kteří si mohli cestou k divokým břehům vykoupit život, raději však volili okamžitou popravu, než aby si prodlužovali utrpení.

Na konci 18. století ale lidé jako James Cook či skotský lékař James Lind udělali z objevitelských plaveb vcelku seriózní a přiměřeně bezpečné zaměstnání. Těch pár litrů kozího mléka, o které se dělili důstojníci, v tom samozřejmě hrálo zanedbatelnou roli. Daleko důležitější byla pestrá strava, důraz na hygienu a soudky s kysaným zelím a citronovou šťávou, jejichž obsahu by se námořníci - pokud by je k tomu Cook nenutil devítiocasou kočkou - nejspíš ani nedotkli.

Tahitské trkání

Zážitky zmíněné kozy jsou na poměry jejího rodu skutečně pozoruhodné. Na palubu vlajkové lodi Dolphin ji vzal v srpnu 1766 Samuel Wallis, jehož úkolem bylo obeplout svět a přitom objevit (a pro anglickou korunu nárokovat) tajemnou „Jižní pevninu“. To se sice nepovedlo, koza ovšem viděla Falklandské ostrovy, byla svědkem vědeckého přeměření Patagonců, které ukončilo staletí tradované pověsti o jejich obřím vzrůstu, a šťastně překonala bouřlivý Magalhaesův průliv i nezměrné rozlohy Pacifi ku. V červnu příštího roku zakotvil Dolphin u pobřeží Tahiti a brzy poté mu vstříc vyplulo na 700 kánoí. Zdejší domorodci ještě nikdy neviděli bělocha, a tak byl první kontakt plný opatrnosti a vzájemného podezřívání.

Nakonec se podle zprávy o výpravě, kterou o pár let později zveřejnil The Scots Magazine, odvážilo několik domorodců vystoupit na palubu. Koze se to však pranic nelíbilo. „Když jeden z nich stál u můstku, koza, která patřila k lodi, ho trkla do zadku, což ho velmi poplašilo.“ Rozhlížel se, aby objevil útočníka, a spatřil kozu připravující se k dalšímu útoku: „Zděšen podobou nepřítele, jehož vzhled mu byl neznámý, skočil bez meškání přes palubu a ostatní - zasažení stejným strachem - ho brzy následovali.“

Rozdurděnou kozu museli poté uklidit do podpalubí a vztahy mezi Evropany a domorodci brzy poté nabraly kurz obvyklý v jižních mořích. Wallis chvíli nevěděl, jestli se má víc obávat několika tisíc válečníků, či „malé armády nahých žen, mladých, pohledných a dobře rostlých, které obklopily loď z obou stran a se všemi gesty prostopášného laškování se pokoušely svést posádku“. Pár výstřelů z děl a několik mrtvých mu zjednalo respekt, pobyt Evropanů na Tahiti se brzy změnil v jeden velký mejdan a nemocného kapitána Wallise nakonec ošetřovala sama královna Oberea.

Po odplutí z Tahiti navštívil Dolphin ještě pár ostrovů, zastavil se v holandské Batávii (Jakartě) a kolem Afriky dorazil v květnu 1768 domů. Tady Wallis předal zkušenosti, část posádky a osvědčenou palubní kozu svému nástupci - jednomu z nejschopnějších a nejslavnějších mořeplavců všech dob Jamesi Cookovi.

Chlívek č. 2

Koza si neměla čas ani pořádně vydechnout a hned v srpnu téhož roku vyplula znovu na moře. Tentokrát se stala jejím „chlívkem“ Cookova - podivně hranatá, pomalá, nevzhledná, ale prakticky nepřevrátitelná - loď Endeavour, která byla původně zkonstruována pro převážení uhlí. Měřila pouhých 35 metrů na délku, devět na šířku a kromě zasloužilé kozy ji obývalo 94 mužů a blíže neupřesněné množství dalších zvířat, která většinou sloužila za živé konzervy. Cook měl na Tahiti provést pozorování konjunkce Venuše se Sluncem (měla se tak přesněji stanovit vzdálenost Venuše od Slunce, což by následně pomohlo při určování zeměpisné polohy), ale stejně jako v případě Wallise byla jeho hlavním cílem dosud neobjevená Terra Australis.

Do Tichého oceánu tentokrát bezejmenná koza pronikla jižnější cestou -okolo mysu Horn - a v dubnu 1769 se podruhé v životě ocitla na Tahiti. O jejím chování tentokrát nestojí v palubním deníku ani řádek, lidé se ale každopádně „bratřili“ ještě srdečněji než za Wallise. Pozorování konjunkce se, pravda, moc nevyvedlo - a námořník Archibald Wolf během něj navíc ukradl z lodního skladiště bednu hřebíků, za které byli Tahiťané ochotni poskytnout nepřebernou paletu požitků -, ovšem následující plavba lodi Endeavour měla epochální význam.

Žádná rozsáhlá Jižní pevnina (Francouz Maupertuis vypočetl, že má rozlohu 180 milionů kilometrů, a Angličan Dalrymple mínil, že na ní žije 50 milionů lidí) sice neexistovala, Cook však podrobně zmapoval pobřeží Nového Zélandu a jako první Evropan se vylodil na východním pobřeží Austrálie. To mělo za následek dvě věci - ani ne o dvě desetiletí později začali Britové kolonizovat jižní Pacifi k a tamní domorodé populace začaly decimovat evropské choroby (například počet obyvatel Tahiti poklesl na desetinu původního stavu).

O tom však naše koza neměla nejmenší tušení a nejspíš byla ráda, že je stále ještě naživu. Během plavby podél pobřeží nového kontinentu Endeavour nejdřív málem ztroskotala na Velkém korálovém útesu, poté se jen s největšími obtížemi dokázala protáhnout změtí ostrovů a ostrůvků v Torresově průlivu, který odděluje Austrálii od Nové Guineje. Pak už to ale bylo trochu fádní a známé: Batávie, Malacký průliv, mys Dobré naděje a brzy ráno 13. července 1771 zakotvila Endeavour - jak už víme - u jihoanglického pobřeží.

Kůže černá jako inkoust

Nechme ale načas kozu kozou a podívejme se, jak vypadaly první evropské zámořské plavby. Portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias, který poprvé doplul až na samotný jih Afriky, tady také zemřel, jeho nástupce Vasco da Gama sice roku 1599 úspěšně doplul až do Indie, ale cena byla strašlivá - útrapy připravily o život jeho bratra a 116 mužů z kdysi 170členné posádky. Ještě tragičtější byla v tomto ohledu Magalhaesova plavba kolem světa (1518 až 1522). Domů do Španělska se vrátila jen jedna karavela z pěti a na ní 18 mužů (dalších 13 se později vrátilo z portugalského zajetí), kteří jako jediní z původních 270 přežili.

Někteří z nich samozřejmě podlehli násilné smrti (potkalo to samotného Magalhaese probodaného na Filipínách domorodými oštěpy), ale valnou většinu z nich skolily nemoci a jednostranná výživa, která se projevovala kurdějemi (nedostatek vitaminu C) či chorobou beriberi (nedostatek vitaminu B1). Vlastně se není co divit. Posádku během plavby permanentně sužoval hlad a poté, co lodě pronikly do Tichého oceánu, skutečný hladomor. „Tři měsíce a dvacet dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcankami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů,“ zapsal si kronikář výpravy Antonio Pigafetta. Posádka ze zoufalství žvýkala volské kůže, které chránily hlavní stěžeň (stačilo je pár dní macerovat v moři a pak orestovat na ohni), a skutečnou lahůdkou byly krysy, které „se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich dost bylo“.

Profimedia.cz

Ne že by se v příštích staletích nezměnilo nic k lepšímu, když ale Anglie vyslala roku 1740 do války o Jenkinsovo ucho (trvala dlouhých osm let a její příčinou, možná spíš záminkou, bylo Španěly odříznuté ucho britského kapitána Roberta Jenkinse) flotilu George Ansona, čekala její posádku naprostá katastrofa. Z 1854 mužů posádky se jich domů vrátilo pouhých 500, přičemž většinu mrtvých neměla na svědomí španělská děla, ale nemoci; jen kurděje jich podle knihy Dějiny medicíny od Roye Portera sprovodily ze světa plných 997. A byla to škaredá smrt. „Kůže černá jako inkoust, vředy, ztížené dýchání, stahy končetin, vypadávání zubů a snad nejodpornější ze všeho byla tkáň dásní rychle vyrůstající z úst, která okamžitě zahnívala a propůjčovala dechu oběti odporný zápach,“ popsal příznaky palubní kaplan Richard Walter. Nemoc navíc ovlivňovala lidské smysly i psychiku, a tak prý pouhý zvuk výstřelu mohl zabít člověka v posledním stadiu kurdějí, zatímco závan vůně květů z pobřeží způsoboval, že se nebožák probral z agonie a křičel.

Podobné to bylo i za sedmileté války (1756 až 1763). Během ní přišlo královské námořnictvo o 184 899 lidí, přičemž 133 708 jich měly na svědomí nemoci a nejhorší byly opět kurděje.

Sauerkraut a citrony

Když se hrdinný Anson vrátil v červnu 1744 do Anglie, připomínalo jeho přijetí triumf římského vojevůdce. Ulice Londýna obsypaly špalíry zvědavců a kořist -v ohromující ceně dvou milionů liber -vezlo dvaatřicet vozů plných zlata, stříbra, vzácných kožešin a šperků. Zajetí Manilské galeony (každoročně převážela na Filipíny peruánské stříbro, aby za ně Španělé nakoupili luxusní orientální zboží) byl nepochybně husarský kousek, ovšem cena zaplacená v lidských životech byla příliš vysoká.

Léčbou kurdějí se proto začala intenzivně zabývat admiralita a skotský lékař James Lind provedl roku 1747 nejspíš vůbec první klinickou studii v dějinách. Zařadil do ní dvanáct námořníků trpících kurdějemi, rozdělil je do dvojic a každé naordinoval jiný lék -první užívala denně cider, druhá 25 kapek kyseliny sírové, třetí ocet, čtvrtá mořskou vodu, pátá dva pomeranče a citron, šestá vývar z ječmene s jakousi pálivou pastou. Necelý týden poté byl jeden z pokusných námořníků léčených citrusy připraven nastoupit do služby a druhý se takřka zotavil. O vitaminu C sice až do dvacátého století nikdo neslyšel, ovšem Lind experimentálně ověřil, že citrusy (tvrdilo se to o nich už dávno) proti kurdějím skutečně zabírají.

Když se Lind stal o desetiletí později hlavním lékařem královské námořní nemocnice v Gosportu, začalo se experimentovat ve velkém. Cook proto na svoji první plavbu vyplul vybaven 40 bušly (1450 litry) sladu, „cestovní polévkou“ (tvořila ji hlavně sušená zelenina), octem, hořčicí, pšenicí spolu s „náležitým množstvím kyselého zelí a citronové šťávy“. Kromě toho dbal, aby muži v podpalubí spali v suchu, měli dostatek vzduchu, a kdykoli mohl, zastavoval na pevnině pro čerstvou vodu a jídlo. Co se kurdějí týká, opatření nepochybně zabrala, protože na ně podle jeho záznamů nezemřel vůbec nikdo. Během zastávky v Batávii (tradičně šlo o jeden z nejhorších „hrobů bílého muže“) se však posádka nakazila malárií a úplavicí a přes 30 mužů zemřelo.

Triumfem tak byla až druhá Cookova cesta kolem světa (1772 až 1775), během které zemřeli pouze čtyři lidé. Paradoxně k nim mohl v pustých vodách Velikonočního ostrova přibýt i Cook sám, ovšem na smrt nemocného kapitána zachránil hlavní vědec výpravy Johann Reinhold Forster, když mu nechal uvařit výživnou polévku ze svého psa - v onu nešťastnou chvíli posledního zdroje čerstvého masa na lodi.

Na pastvinách snad zelenějších

Tohoto „kanibalismu“ ani vyhubení kurdějí mezi námořníky Jejího Veličenstva (roku 1795 zavedla admiralita pravidelné popíjení citronové šťávy) se však už naše bezejmenná koza nedožila. O jejích dalších osudech toho mnoho známo není, pár stručných zmínek - shrnutých v blogu archiváře Britské knihovny Huwa Rowlandse - se ale přece jen dá ve starých novinách najít.

Nakonec se opravdu dočkala státní penze a až do konce svých dní žila -coby místní pozoruhodnost - v Greenwichi. Slavný spisovatel Samuel Johnson o ní ještě za jejího života složil krátkou oslavnou báseň, v níž „tuto kozu, jež dvakrát dokola obeplula svět“ přirovnával k božské koze, která kdysi kojila malého Dia. Kdy přesně se nejzcestovalejší ze všech koz odebrala na pastviny ze všech nejzelenější, netušíme. V jedněch londýnských novinách se každopádně 4. dubna 1772 objevil její nekrolog.

Statky na vlnách

Wallisova a Cookova koza samozřejmě nebyla jediným zvířetem, které se v dávných dobách plavilo po mořích a oceánech. Zřejmě nejstarší takovou zmínku lze najít v Homérovi - poté, co zchytralý Odysseus oslepil rozžhaveným kůlem kyklopa Polyféma, velel svým druhům, aby obrovi ukradli přečetné „ovce krásného rouna“, vehnali je do lodi a vypluli „na solnou vodu“. Až do vynálezu mrazáků sloužila živá zvířata jako zdroj čerstvého jídla, a tak s sebou vezl Kolumbus do Ameriky (kromě jezdeckých koní) prasata, slepice a krávy, Magalhaes naložil sedm krav se třemi prasaty a dvě britské průzkumné lodi Erebus a Terror, které se v letech 1839 až 1843 vydaly ke břehům Antarktidy, připomínaly podle líčení palubního lékaře Roberta McCormicka statek: „Byli tu voli, ovce, kozy, prasata a drůbež a každé volné místo zabíraly řady dýní.“

Úplně stejně si samozřejmě počínal i Cook, o kterém například víme, že si roku 1773 odvážel z tichomořského ostrova Huahine 200 prasat, 50 psů a nepočítaně drůbeže. Kozy a slepice chované kvůli mléku a vejcím byly samozřejmě poměrně obvyklou záležitostí, žádné z těchto palubních zvířat nebylo ale tak odolné a spolehlivé jako dotyčná koza. Titul nejzcestovalejšího pozemního zvířete jí tak nejspíš vydržel až do roku 1957, kdy ji ve vesmíru napodobila nešťastná sovětská Lajka a o pár let později americký „astrošimpanz“ Enos. Skutečnou lahůdkou byly krysy, které „se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich dost bylo“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.