Při náhlém ekonomickém šoku, který ochromí normální fungování hospodářství obdobně jako lidský organismus infarkt myokardu, musejí lidé u ekonomických kormidel přemýšlet a jednat zhruba stejně pohotově jako doktoři. 

Kyslíkem je v tomto případě likvidita, tedy finanční injekce; čím dřív, tím líp. Všichni víme, že v Česku se to povedlo jen částečně, protože to nejrychlejší řešení – tedy neodebírání peněz erárem, fungovalo jen částečně. Je velký rozdíl, zda peníze necháte, nebo je proplácíte zpětně, případně je poskytnete na základě žádosti. A už vůbec to nesrovnávejme s půjčkou, kterou máte vracet s úrokem, což platí i pro odklady splátek. Všemi možnými kanály poslala vláda do půlky června firmám a živnostníkům nějakých 72 miliard. Docela rozdíl proti slibovanému bilionu, což mnozí vládě mlátí o hlavu; stala se z toho součást byznysového folkloru. Jenže ono to tak jednoznačné není.

V Česku se totiž odehrává velmi pozoruhodný příběh: přestože bezprecedentně klesl výkon ekonomiky, podniky dokázaly od vypuknutí pandemie zvýšit svoje vklady v bankách. To platí i pro OSVČ a mikrofirmy. U obyvatelstva se růst vkladů očekával, koneckonců lidé nemohli v karanténě utrácet, ani kdyby chtěli, a proto mají „nasysleno“ (viz graf).

Miroslav Zámečník

U firem se ekonomové bez výjimky obávali pravého opaku, totiž že na ně začne doléhat nedostatek hotovosti a že jejich úspory v bankách se začnou rychle tenčit. Za čtvrt roku od konce února bankovní depozita nefinančních podniků v korunách i cizích měnách podle databáze ČNB stoupla o 50,6 miliardy na jeden bilion a sto padesát miliard korun. Dokonce i podnikající fyzické osoby měly na účtech skoro 152 miliard a od února přidali pět miliard. Podle nepublikovaných, avšak seriózních údajů tento trend pokračuje, byť mírnějším tempem.

Jaká krize likvidity?

Znamená to, že ve skutečnosti žádná krize likvidity nenastala a že – řečeno s jednou paní ministryní – firmy „mají vatu“? Jain, jak říkají Němci, když chtějí zdůraznit, že je něco pravda jen tak napůl.

Už za minulé krize se ukázalo, že v Česku máme velmi silnou averzi vůči riziku, které nedovedeme vyhodnotit, zejména když přichází zvenčí. Podniky i obyvatelstvo reagují na nejistotu stejně – přestanou utrácet a snaží se hromadit hotovost. To, co je z hlediska jednotlivce nebo firmy perfektně racionální reakce, má pro hospodářství stejně zničující důsledky jako prvotní šok, v tomto případě uvalení karantény na značnou část ekonomiky.

V těžkých časech hovoří ekonomové o silné preferenci likvidity – prodáváte akcie, třeba i se ztrátou, a peníze si uložíte na běžný účet v bance. Mnozí také požádali o odklady splátek a ušetřené peníze neutratili. 

Firmy v masovém měřítku odsouvají investice, což samozřejmě podvazuje jejich budoucí růst, ale co mají dělat, když si nejsou jisty budoucí poptávkou? Kdo měl otevřené levné úvěrové linky, mohl využít těch a velké firmy s investičním ratingem to dělaly na Západě běžně. Některé silné a strategicky uvažující firmy odběratelům posečkají, či dokonce pomohou dodavatelům předplatbou, ale takových fakt nebylo mnoho. Mnohem častější je přitlačení dodavatelů ke zdi a prodloužení splatnosti faktur. Našly se i takové, které prostě přestaly platit třeba nájmy. Adidas za to dostal v Německu pěkně za uši, ale zdaleka nebyl sám. Praxe je to běžná, jen všichni nejsou tak na očích jako značka s třemi pruhy.

Drahé peníze nebrat

Nízká poptávka po úvěrech zaručených vládou má tedy několik možných vysvětlení. Dokud lze hrát nejstarší byznysovou hru na světě – cenovou arbitráž, vždycky dáte přednost nevratným dotacím. Proto se také zaměstnavatelé a jejich svazy dožadují navýšení objemu a prodloužení jejich poskytování. Chválu kurzarbeitu nebo dávek pro živnostníky tak podle stejné logiky musí doprovázet kritika úvěrů, které i po zohlednění záruky nejsou levnější než před koronavirem. Jak by asi tak mohly, když banka nese riziko, v případě Covidu III vysokých 70 procent ztráty na poskytnutém balíku zaručených úvěrů? Ale vysvětlit to klientům musí být docela obtížné, a tak si kdejaký úvěrář vypomáhá argumentem, že garance nejsou zadarmo, čímž přesunuje část hněvu na vládu (přitom státní záruka úroky skutečně zlevňuje).

Poptávka po úvěrech vzroste, až dojdou levnější peníze, začnou se tenčit ty vklady a zároveň bude potřeba profinancovat nový byznys. To je ta lepší varianta. Horší variantu teď nerozebírejme. Postačí říct, že vítěz bude ten, kdo přinese kapitál. Milovat ho nebudeme.

Na koho stát zapomněl

• Nové nebo i malé společnosti, v nichž fungují zaměstnanci a společníci (tři a více společníků) na DPP či na podíl ze zisku.

• Zaměstnanci na překážkách, kteří zároveň na vedlejší činnost podnikají (museli zavřít provozovnu), nezískají na své podnikání žádnou kompenzaci.

• Zaměstnaní lidé na HPP, kteří jsou na vedlejší činnost vedeni jako OSVČ, jsou vyňati z Pětadvacítky, nebere se v potaz rozložení jejich příjmů (například že z vedlejší činnosti získávají 70 procent příjmů).

• Neziskové organizace, které pobírají dotace a granty ze státního nebo obecního rozpočtu (pro zaměstnané handicapované zaměstnance, např. chráněné dílny nedosáhnou na Antivirus).

• DPP, DPČ vyjmuté z vládní pomoci (nově se bude vztahovat i pomoc na ně, ale pouze pokud si platí pojištění).

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník