Kdysi se kvůli planoucím uhelným plynům, které ozařovaly noční oblohu, Gelsenkirchenu přezdívalo „město tisíce ohňů“. Doby, kdy patřil k nejdůležitějším hornickým městům Evropy, jsou už sice dávno pryč, přesto v polovině března hodlala přední světová média vyslat své zástupce do tamního „kulturáku“, který stojí v nenápadné gelsenkirchenské čtvrti Horst.

Poprask způsobila místní buňka Marxisticko-leninistické strany Německa (MLPD), která oznámila, že v předvečer 150. výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina slavnostně odhalí vůbec první sochu tohoto slavného tyrana a revolucionáře na území někdejšího Západního Německa. Úřady dělaly vše možné, aby zmíněnou taškařici zatrhly, ale nakonec to za ně udělala až pandemie koronaviru. Jenže nějaký vir marxisty nezastaví, a tak už spřádají plány na dokončení svého velkého revolučního počinu. „Odhalení proběhne, jakmile to situace dovolí. Momentálně diskutujeme o termínech v červnu nebo září,“ sdělil týdeníku Hrot člen ústředního výboru strany Peter Weispfenning. 

Bizarní příběh má pro Čechy speciální význam. Gelsenkirchenský – přes dva metry vysoký a 1100 kilogramů těžký – litinový Lenin je totiž český „rodák“, kterého kdysi vytvořil dnes již zemřelý sochař Vladimír Kýn. Kdysi existoval ve čtyřech kopiích, přičemž dvě z nich na začátku 90. let zmizely ze světa a dnes už sotva zjistíme, jestli gelsenkirchenská kopie stávala svého času před slévárnou v Hořovicích u Berouna, nebo dělala radost sovětským vojákům dislokovaným v severočeských Zákupech. Čtvrtstoletí poté každopádně kdosi dotyčného revolucionáře začal nabízet na slovenských internetových bazarech, poté se přestěhoval na globální aukční server eBay, a odtud si sochu koupili gelsenkirchenští komunisté.

Při pátrání po historii gelsenkirchenského Lenina odhalil týdeník Hrot pozoruhodně detailní drobnokresbu.

Lenin č. 1

Pokud nějaké město chtělo v první polovině 50. let vzdát hold „nejpokrokovějšímu státu na světě“ (Sovětskému svazu), byl Stalinův pomník jasnou volbou. Pak ale Chruščov v únoru 1956 odhalil na XX. sjezdu strany kult osobnosti a o pět let později nechal vynést Stalinovu mumii z mauzolea a zakopat ji u kremelské zdi. V oné „pětiletce“ pukaly ledy i u nás. Místo Stalinových soch se poznenáhlu prosazovaly ty Leninovy a symbolickou tečku za 50. léty udělal výbuch, který v listopadu 1962 rozmetal monstrózní „Frontu na maso“ na pražské Letné.

Lenin z dílny mladého sochaře Vladimíra Kýna, jehož kopie už nejspíš brzy ozdobí německý Gelsenkirchen, měl tu čest, že se podle studie „Pomníky komunistických prominentů na Berounsku“ historika Jana Šindeláře stal vůbec prvním figurálním pomníkem zakladatele Sovětského svazu u nás. Jak týdeníku Hrot řekl jeho syn, historik architektury Zdeněk Lukeš, Kýn se sice později za svého Lenina styděl a navíc ho považoval za „mimořádně špatnou studentskou práci“, ovšem v roce 1957 si ho nezávisle na sobě vybraly k odlití hned dva znárodněné podniky – plzeňská Škodovka (tehdy Závody V. I. Lenina Plzeň) a Hořovické strojírny.

Vážený soudruhu!

Oba podniky se shodně rozhodly, že výrobu sochy nesvěří uměleckým slévačům, ale odlijí ji ve svých továrnách samy. Dopis, kterým v červenci 1957 odmítl škodovácký odborářský předák „soudruh Kratochvíl“ nabídku Ústředí uměleckých řemesel, ukazuje, že i za socialismu vládly světu peníze. Požadovaných 53 400 korun přišlo Škodovce zřejmě moc, a tak Kratochvíl v odpovědi – plné rozkošného soudružského tykání – napsal: „Vážený soudruhu! Na tvůj dopis ze dne 2. 7. 1957 odpovídáme. (…) Soudruzi se rozhodli, že odlijí sochu V. I. Lenina zdarma a v mimopracovní době.“ Zakázku dostala na starost přidružená rokycanská slévárna, a během několika měsíců bylo hotovo.

Podobně to vypadalo v Hořovicích. Inženýr V. Míka z tamních strojíren později v časopise Slévárenství vysvětloval, že inspirací pro vybudování pomníku byla návštěva Sovětského svazu a péče, kterou tamní lidé věnovali výzdobě továren: „Např. v závodě Uralmaš ve Sverdlovsku mají na žulovém podstavci poslední tank, který za druhé světové války v závodě vyrobili a kterého již nebylo na frontě zapotřebí.“

V Hořovicích se nejdřív rozcvičili na soše „Slévače“, poté se vrhli na otce světového proletariátu. S uměním nikdo neměl zkušenosti, a tak na Lenina vyčlenili nejlepší slévače – Václava Březinu, Josefa Šlosara a z důchodu povolaného Dominika Abrháma. Všichni tři podle autora článku „přistoupili k tomuto úkolu s plnou odpovědností a láskou“, a přestože „konali tuto práci poprvé, byl odlitek bez chyby“ a výsledkem dílo „důstojné významu budovatele socialistické společnosti – V. I. Lenina“. 

Mimochodem Kýn si to tak úplně nemyslel a svému synovi řekl, že odlitky za mnoho nestály a kvůli poškození sádrové formy měl prý Lenin jakoby „vykloubené rameno“.

Socialistický závazek

První slavily středočeské Hořovice. Pomník umístěný před tamní administrativní budovou byl s veškerou pompou odhalen 19. prosince 1957. Události dodaly lesk televizní kamery a především tajemník ÚV KSČ (a později jeden z mužů „Pražského jara“) Oldřich Černík. Byl to samozřejmě ideální okamžik pro nějaký ten socialistický závazek, a tak Hořovické strojírny při té příležitosti podle Rudého práva oznámily, že hodlají do konce března vybudovat novou montážní linku a „vyrobit 953 dieselmotorů, splnit výrobu zboží na 101 procent“.

V Plzni to trvalo o něco déle. Rudé právo sice slibovalo, že plzeňský Leninův pomník bude slavnostně předán veřejnosti už v listopadu 1957 „při oslavách 40. výročí Velké říjnové socialistické revoluce“, nakonec k tomu ale podle Šindeláře došlo až 9. ledna příštího roku. Na druhou stranu obdivovat litinového Lenina přijel do Plzně i nedávno zvolený prezident Antonín Novotný. A tak to také stálo za to.

Další dvě kopie Kýnova Lenina vznikly v Hořovicích až o 15 let později.

Socha od kontrarevolucionáře

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla v Československu érou vděčnosti, a tak se pomníky – Lenina, Gottwalda či Zápotockého – produkovaly masově. Nakonec podle Šindeláře zbylo v celém středočeském kraji jen pár okresních měst bez náležité „ozdoby“ – Kutná Hora, Benešov a Mělník. Sovětská okupační posádka v severočeských Zákupech byla mnohem uvědomělejší a zájem projevila hned z kraje 70. let. Měla „družbu“ s berounským okresem a jejím velitelům se nejspíš v Hořovicích zalíbil litinový Lenin stojící před továrnou, popřípadě jeho sádrový model v zasedací síni. Peníze zřejmě hrály roli i tentokrát, a tak si o svého „Lenina“ řekl rovněž okresní výbor strany v Berouně, který zřejmě vycítil příležitost, jak rychle a levně demonstrovat svou ideologickou bdělost.

Hořovické strojírny se zavázaly, že práci dokončí k 55. výročí revoluce, tedy v říjnu 1972. Jednu sochu věnovali sovětským vojákům, druhou si před svým sídlem vystavili berounští komunisté. Autora sochy Vladimíra Kýna – který hned v roce 1968 vystoupil na protest proti okupaci Československa z komunistické strany – se ovšem nikdo neobtěžoval informovat.

Na skutečnost, že za minulého režimu nerespektovali autorská práva jeho otce, si matně vzpomíná i Kýnův syn Lukeš. „Udělali si na černo nějaké další odlitky a ty potom někde distribuovali. Táta o tom vůbec nevěděl,“ říká Lukeš. V otcově pozůstalosti dokonce prý viděl dopis, ve kterém si Vladimír Kýn jakémusi funkcionáři, nejspíš ze Svazu výtvarných umělců, na takový postup stěžoval a odmítal dát souhlas k tomu, aby se s jednou z černých kopií jeho studentského díla jakkoli dále manipulovalo. Nakonec soudruhům nezbylo než sáhnout do peněženky. Důkazem je Šindelářem objevená smlouva z ledna 1974, kterou se Okresní národní výbor v Berouně zavázal Kýnovi za oba pokoutně vyrobené odlitky zaplatit velmi slušných 60 tisíc korun.

Na místě je rekapitulace. Ze čtyř kopií Kýnova Lenina známe bezpečně osud jen dvou. Plzeňský Lenin z roku 1958 je stále v areálu tamní škodovky a jeho majitelem je dnes Techmania Science Center. Také pokoutně odlitý berounský Lenin z roku 1972 je pořád „doma“ a dnes stojí v podloubí Muzea Českého krasu. Zato o osudech hořovického (1957) a zákupského (1972) revolucionáře nevíme vůbec nic. Na začátku 90. let prostě zmizely a který z nich skončil v Gelsenkirchenu, není jasné. Šindelář opatrně odhaduje, že spíš šlo o hořovickou kopii, protože ta ze Zákup „mohla být odvezena při stahování sovětských vojáků či po březnu 1991 podlehla rabujícím sběratelům kovů“.

Návrat diktátora

Největší z revolucionářů se na světle božím (toto spojení by jistě ocenil) znovu objevil až o čtvrt století později. Minimálně od podzimu 2014 se začaly na různých slovenských a později českých internetových bazarech objevovat inzeráty podobného znění: „Prodám bronzovou sochu Stalina za 45 tisíc eur a ocelovou sochu Lenina za 15 tisíc eur.“ Nabízel je jakýsi „Milan“ z Povážské Bystrice, který slovenskému serveru Pluska.sk bez dalších podrobností prozradil, že je sběratelem a sochy koupil „od člověka s podobnou zálibou z Plzně“. Dnes už stopa vychladla, mobilní číslo z inzerátu nefunguje a pana Milana nelze sehnat. Podle fotografií však jednoznačně šlo o gelsenkirchenského Lenina.

Ze Slovenska se Lenin i Stalin s jistotou stěhovali do malebného dolnorakouského městečka Weidhofen an der Thaya. Koupil ho tamní sběratel Christian Berger, který obě sochy obratem umístil na eBay. A tam také Lenina objevili gelsenkirchenští komunisté. „Myslím, že není žádným tajemstvím, že socha z Gelsenkirchenu je ode mě,“ potvrdil týdeníku Hrot Berger. Také další cesta „soudruha“ Stalina je neméně zajímavá. Sovětský diktátor se vypravil za oceán a dnes podle Bergera pobývá v New Orleans.

Jak se sochy dostaly na Slovensko, ani ve kterém městě a od koho je kupoval, si už ovšem nevybavuje. Sochy někdejších komunistických vůdců jsou nicméně jeho velkým koníčkem, letos v dubnu se neúspěšně zapojil například do dražby Stalina, kterou prodával městys Komárov na Berounsku. „Pokud byste narazil na sochy tohoto typu, dejte určitě vědět. Mám pořád zájem,“ vzkázal ještě do Česka.

Armáda Leninů

Kolik Lenin nakonec stál, nechce prozradit Berger ani MLPD. Zpětně lze dohledat, že prodejce Lenina postupně nabízel za minimálně dvě různé částky – za 56 tisíc a za 49 tisíc dolarů. Jak ale zněla konečná dohoda, zjistit nelze. Nabízené částky se v podobných případech dost liší, třeba vyvolávací cenu Komárovského Stalina stanovil znalec na 20 tisíc korun, proslulého maršála Koněva z Prahy 6 ohodnotil na 13 milionů. Jistou nápovědou by snad mohl být příspěvek 9999 eur (zhruba 270 tisíc korun), který MLPD zpětně vybírá na instalaci sochy v crowdfundingové kampani.

Na počátku května vybrali marxisté jen zlomek požadované částky. To ovšem neznamená, že se jim nakonec nepodaří nasbírat kompletní sumu. MLPD sice v posledních volbách do Bundestagu získala jen 0,1 procenta hlasů, přesto se může spolehnout na řadu velmi štědrých mecenášů. Například letos v lednu darovala třiasedmdesátiletá učitelka na odpočinku Gisela Stein-Gallachová straně 50 tisíc eur a v minulosti nechyběly ani čtvrtmilionové příspěvky. O tom si třeba vládní sociální demokraté mohou nechat jen zdát. 

S takovým finančním zázemím by si „západoněmečtí“ soudruzi snadno mohli pořídit celou armádu českých Leninů.

S přispěním Václava Drchala

Článek vyšel v prvním vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Brož