Když válka v Evropě skončila, pochytali Spojenci německé jaderné vědce a desítka těch nejdůležitějších se ocitla na usedlosti Farm Hall nedaleko Cambridge. Měli veškeré pohodlí, ale líné léto na anglickém venkově je nudilo. Tvůrce německého jaderného reaktoru B-VIII a nobelista Werner Heisenberg hrál do omrzení na piano Beethovena, Otto Hahn se rýpal v záhonech a občas si někdo pinkl volejbal.

O shození atomové bomby na Hirošimu se 6. srpna 1945 dozvěděl od britského personálu jako první Hahn. Zprávou byl prý „naprosto zdrcen“ a tvrdil, že se coby objevitel jaderného štěpení cítí „osobně zodpovědný za smrt statisíců lidí“. Uklidnil se teprve po podání „značného množství alkoholických stimulantů“ a během večeře informoval své kolegy. 

V jídelně mikrofony prošpikované Farm Hall se poté rozpředla pozoruhodná debata. Možnosti, že by je Američané o tolik předběhli, většina přítomných odmítala uvěřit. Heisenberg mínil, že zničení města „nemá nic společného s atomy“, a dodával, že to nejspíš jen blufuje „nějaký americký diletant, který ví o věci velice málo“. Ostatní mu přizvukovali, ale Hahn se poškleboval, že Američané jsou „o padesát let“ dál: „Každopádně, Heisenbergu, jste jen béčko a můžete to zabalit.“

Když BBC o deváté večer odvysílala podrobnou zprávu o svržení bomby a obrovitých rozměrech amerického Projektu Manhattan, který k její výrobě vedl, nezbylo než uvěřit. „Samozřejmě jsme nemohli pracovat v takovém rozsahu,“ poznamenal Hahn a mladý fyzik (a bratr budoucího německého prezidenta) Carl Friedrich von Weizsäcker poté přišel s výmluvou, která přežila desítky let – němečtí fyzikové prý bombu nevyrobili „už z principu“, aby ji nedali do rukou Hitlerovi: „Kdybychom všichni chtěli, aby Německo vyhrálo válku, tak by se nám to podařilo.“ 

Byla to milosrdná lež. Poté, co se německému chemikovi Otto Hahnovi podařilo v prosinci 1938 rozštěpit atom uranu, vypukl hon na atomovou bombu. Němci se snažili ze všech sil, ale proti americkému Projektu Manhattan neměli šanci. 

Jaderný program ovšem v té době měli nejen Američané a Němci, ale také Britové (až do roku 1941 byli jejich vědci jasně nejdál ze všech), Japonci a Sovětský svaz. Francouzi stihli alespoň – než je na jaře 1940 obsadil Hitler – skoupit v Norsku veškerou tamní zásobu těžké vody. 

Podrobněji se tématu věnuje nejnovější číslo časopisu Hrot.