Většinu času věnuje profesor Svoboda „normálním“ pacientům v pražské vinohradské nemocnici, kde i v době covidové pomáhá pacientům s nádorovými onemocněními a při akutních úrazech. „Ruce se mi zatím netřesou,“ ujišťuje s úsměvem. Peníze se však v jeho oboru vydělávají jinde. „Kdo dělá estetiku, vydělá si za pár dní tolik jako ve špitále za celý měsíc. Navíc to má bez služeb o víkendech a v noci, bez stresu,“ říká Svoboda a dodává, že největším hitem současné plastické chirurgie jsou labioplastiky.

Předpokládám, že jako lékař jste už naočkovaný proti covidu-19. Cítíte se bezpečněji?

Jako zdravotník setkávající se s pacienty prakticky v první linii očkovaný jsem. Ale jako lékař také vím, že žádné očkování proti čemukoli nikdy stoprocentně nechrání. Existuje mnoho pacientů s covidem-19, které tato choroba skolila, přestože byli očkovaní. Možná se o něco bezpečněji cítím, to ale neznamená, že jsem se přestal chovat zodpovědně a přestal dodržovat základní protiepidemická opatření. To je ostatně jediná možnost, jak se přenosu choroby účinně bránit – dodržovat všechna nařízení a doporučení. Na pracovišti, na veřejnosti i doma. Všechny ty „odpírače“ bych nejraději dotáhl za límec na oddělení s covidovými pacienty a nechal je tam týden pracovat.

Jak pandemie zasáhla do vaší práce ve vinohradské nemocnici? Museli jste odkládat naplánované operace?

Koronavirová pandemie zasáhla naprosto všechny obory medicíny, plastickou chirurgii nevyjímaje. Na Klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady jsou zcela zásadně omezeny operace, které nejsou nezbytně nutné – prakticky se v současné době provádějí pouze u nádorových onemocnění a samozřejmě se ošetřují akutní úrazy. Výrazně byl omezen i počet lůžek na klinice, zejména proto, že není dostatek ošetřujícího personálu – zdravotních sester a lékařů, kteří pracují na odděleních pro covidové pacienty. Tato péče je nyní nejdůležitější. Mnoho naplánovaných zákroků, které nejsou nezbytně nutné, je odloženo na neurčito a pacienti se musejí smířit s tím, že na takové operace musejí počkat, možná i více než rok.

Bylo vaším snem stát se plastickým chirurgem už v mládí?

Vůbec ne. Moje rodina neměla s medicínou nic společného. Tatínek byl inženýr, byl asistentem na ČVUT v Praze. Když nacisté v roce 1939 zavřeli vysoké školy, byl najednou bez práce, tak mu jeho strýc nabídl, aby učil na střední soukromé obchodní škole v Plzni. Stal se tam poté dokonce ředitelem. Jenže pak přišel únor 1948, a jelikož byl tatínek neoblomný antikomunista, skončil jako řidič parního válce. Jednou ho viděl na tom obrovském stroji s červenými koly jeho žák a volal na něj: „Pane profesore, kam jedete?“ A táta mu odpovídal přes celou ulici: „Jedu křivým lidem rovnat páteře!“ A večer už stál před naším domem černý tatraplán a tátu jsme několik týdnů neviděli. Že prý chtěl převálcovat dělnickou třídu. V roce 1968 ho takzvaně rehabilitovali, ale i tak se už do školy vracet nechtěl, dostal vedoucí místo u Staveb silnic a železnic. Po normalizačních čistkách v roce 1970 ho zase vrátili k lopatě, na obalovnu asfaltu, kde zůstal až do penze. Ale liboval si, že byl často v moc dobré partě, na silnici s ním tehdy pracovala řada intelektuálů, šlechtici, právníci…

Kdo vás tedy nakonec přivedl k medicíně?

Přiznám se, že mě to v mládí táhlo spíše k motorům. Táta byl před válkou motocyklovým závodníkem, dokonce hodně dobrým, doma jsme měli pořád rozebraný nějaký jeho stroj. Jenže na střední škole jsem začal mít problémy s matematikou, s deskriptivní geometrií, čtyřka nebyla žádná výjimečná známka. Na studium techniky to nebylo. Uvažoval jsem o přírodovědecké fakultě, ale táta mi říkal: „To budeš vycpávat ptáky někde v muzeu?“ Nelíbila se mu ani právnická fakulta, prý bych se učil komunistické právo. A tak jsem navrhl, že zkusím medicínu. Táta na to kývl, že jsem šikovný, když spolu montujeme ty motory.

Jak to, že vás jako syna reakcionáře na lékařskou fakultu přijali?

Měl jsem štěstí. Přijímací zkoušky byly na jaře 1968, takže jsem se tam dostal. Moje sestra, která je o několik let starší, to měla horší, ta na vysokou nesměla. Vystudovala až na dálku, jako pracující. Jelikož jsme neměli moc peněz, už za studií jsem si přivydělával jako zřízenec na chirurgii. Když jsme jako studenti měli stáže na plastické chirurgii ve vinohradské nemocnici, nabídli mi možnost docházet do služeb, a tak jsem tam od třetího ročníku začal pracovat jako pomocná vědecká síla. Poprvé jsem na plastickou chirurgii přišel jako medik v roce 1972 a už jsem tam zůstal. Ale láska k motorům a starým autům mi zůstala, prošlo mi rukama několik veteránů. Doma mám třeba starou jawu kývačku z roku 1957, postupně ji dávám dohromady.

A vaše cesta k mikrochirurgii?

Součástí kliniky plastické chirurgie tehdy bylo i oddělení pro léčbu popálenin, tehdy v Legerově ulici v Praze, kde sídlila i transplantační laboratoř Akademie věd. Prováděli jsme tam například studie v oblasti transplantace kůže u popálených a také transplantací ledvin. Dostali jsme za úkol experimentálně transplantovat ledviny u krys. Je třeba si uvědomit, že tenkrát se transplantace teprve rozbíhaly. Spolupracovali jsme s biologickým ústavem Akademie věd, který vytvořil geneticky velmi podobná zvířata, jež se lišila jen v jednom genu. A těm se navzájem přenášely ledviny a zjišťovalo se, který gen způsobuje, že se ledvina buď přihojí, nebo nepřihojí.

Bylo zapotřebí někoho, kdo byl schopen transplantovat krysí ledviny. Ledvina krysy – přesněji řečeno laboratorního potkana – je velká asi jako malá fazole. Z ní vedou tři malinkaté trubičky: Tepna vede krev dovnitř, žíla krev odvádí a třetí je močovod. Když to přenášíte z jednoho pokusného zvířete na druhé, musíte všechny ty trubičky sešít, samozřejmě pod mikroskopem a tak, aby fungovaly. To byl vlastně můj začátek mikrochirurgie. Tehdy ještě s velmi jednoduchými nástroji, používal jsem například hodinářské pinzety, protože v 70. letech mikrochirurgické nástroje nebyly. Měli jsme ještě nějaký prastarý mikroskop, který jsme si uzpůsobili našim potřebám. Pracoval jsem také na oddělení popálenin, což byla vedle mikrochirurgie také velká medicínská škola.

Zakladatelem speciálního lékařského oboru plastické chirurgie byl před válkou profesor František Burian. Je to tak?

Ano, počátkem 30. let jsme se stali první zemí na světě, kde byla plastická chirurgie uznána jako samostatný medicínský obor – vedle kardiochirurgie, ortopedie a dalších. Za první světové války byl Burian nasazen do Temešváru, kde ve vojenských lazaretech viděl ta příšerná zranění, která si vojáci přiváželi z fronty. Bylo mu jich líto. Proto pak ve vinohradské nemocnici otevřel první oddělení plastické chirurgie u nás. Pomáhal zraněným vojákům, následně se k tomu přidaly rovněž různé vrozené vady u dětí, jako jsou třeba rozštěpy rtu a čelisti. Vrozeným vadám se profesor Burian hodně věnoval. Pražská plastická chirurgie má díky tomu skutečně ohromnou tradici. Kamkoli ve světě přijedete na stáž a řeknete, že jste z Prahy, každý vytáhne z knihovny knihu profesora Buriana nebo jeho nástupce, profesora Miroslava Fáry. Oba patřili mezi opravdové světové špičky, Fáru i za komunistů pustili přednášet do Spojených států, a to dokonce nebyl v partaji.

Jak je na tom česká plastická chirurgie nyní?

Je stále na velmi vysoké úrovni, dokonce i v porovnání se zahraničím. Na Západ jsem poprvé mohl až po listopadu 1989. Když jsem poprvé navštívil nemocnici ve Spojených státech, myslel jsem si, že si sednu na zadek. Ale nesedl. Poznal jsem, že bychom se mezi jejich doktory mohli také bez problémů postavit. Umíme prakticky totéž, dokonce možná ještě o něco víc. Protože umíme z mála udělat hodně.

Letos v létě vám bude jedenasedmdesát. Omlouvám se za tu otázku, ale napadne asi každého: Neklepe se vám při operacích ruka?

Jsem pravděpodobně nejstarší mikrochirurg, který slouží pro akutní úrazy a replantační operace. Kdekoli ve světě jsem byl, tak tam mikrochirurgové končí s touto prací po padesátce. Právě proto, že je to opravdu náročná práce, při níž hodiny koukáte do mikroskopu, pálí vás oči, bolí záda i hlava. Navíc už mají vyděláno. Ale abych odpověděl na otázku: Ruce se mi zatím netřesou.

Co vás na této práci nejvíc baví?

Do mikrochirurgie patří replantace, tedy zpětné přišití uřezaných prstů, rukou, uší, dokonce jsme u nás replantovali uříznutý penis. Když je to čistý řez, dá se přišít skoro cokoli. Tohle mě skutečně baví, i když je to opravdová piplačka. Jen si to představte: Když má cévka průměr jeden milimetr a vy ji musíte obšít dokola tak, aby zůstala průchodná. Musí to být jeden steh vedle druhého. Na každém stehu tři uzlíčky. Na milimetrové cévce jich je deset, někdy dvanáct, ale třeba i šestnáct stehů.

Jak dlouho to trvá?

To je různé, záleží na mnoha okolnostech, ale tak za hodinu by to mělo být hotové. Když jich ale musíte sešívat deset, trvá to dlouho. Stejné je to s nervovými vlákny. Mikrochirurgie ale přinesla ještě jednu možnost, které se říká volný přenos tkáňových celků. Když se třeba vybouráte na motorce a utrhnete si lýtko, jsou dvě varianty postupu. Buď vám uříznou nohu pod kolenem, anebo se obnažená kost zakryje jiným svalem z vašeho těla, nejčastěji ze zad.

Taková práce je v současnosti téměř náš denní chleba, úrazů je mnoho. Mikrochirurgie pomáhá také v rekonstrukční chirurgii, což je na hranici mezi chirurgií estetickou a zdravotní. Týká se například žen po karcinomu prsu, kterým musel být prs odstraněn. Dokážeme vzít kus tkáně například z břicha a vymodelovat z ní nový prs. Když se to povede, jsou výsledky velmi hezké a pacientkám hodně pomáhají. Fakt je, že tyhle mikrochirurgické rekonstrukční operace už raději nechávám mladším. U plastické chirurgie a mikrochirurgie zůstávám ale také proto, že si myslím, že by bylo dobré mladé lékaře ještě třeba něco naučit. Mimochodem, když se řekne plastický chirurg, každý si představí, že jenom vycpává prsa silikonem, ale to je jenom menší část tohoto oboru. Pravá plastická chirurgie jsou především vrozené tělesné vady, poúrazové defekty nebo kožní nádory.

Ale pro mnohé lékaře je právě estetická chirurgie hodně lákavá, protože se v ní točí poměrně velké peníze. Klientky jsou ochotné platit až stovky tisíc korun za vylepšení svého těla.

Ten, kdo dělá estetiku, si vydělá za pár dní tolik jako ve špitále za celý měsíc. Navíc to má bez služeb o víkendech a v noci, bez stresu.

Vy jste se přece také rozkročil a věnujete se estetickým plastikám.

Jakmile to šlo, začal jsem jezdit operovat do Kolína, kde už jedenáctým rokem vedu kliniku estetické plastické chirurgie. Jsem tam ale jenom jeden den v týdnu. Pravda je, že v Česku je doslova přeplastikováno. Jen v Praze tyto zákroky dělají desítky doktorů. To jsou neuvěřitelná čísla. Bohužel se tomu věnují také lidé, kteří nemají odpovídající zkušenosti. Zákony jsou u nás ale takové, že si v tomto oboru může vlastně každý dělat, co chce. Ostatně ne nadarmo se říká, že nejtěžší na estetické plastické chirurgii je výběr dobrého chirurga.

Vy si na nedostatek práce stěžovat nemůžete, že?

Když jsem začal jezdit z Prahy na kliniku do Kolína, říkal jsem si, že je to přece jen trochu z ruky. Ale pak jsem zjistil, že malé privátní sanatorium je docela výhoda. Některé známé osoby nechtějí na zákrok v Praze, protože se o tom hned druhý den dočtou v bulváru. Ne každá celebrita se tím chlubí. U nás mají naprosté soukromí a zcela individuální péči.

Takže k vám jezdí i herečky, zpěvačky a další veřejně známé osoby?

Ano, ale zakládáme si na absolutní diskrétnosti. Nikdy o nikom nemluvíme. I když jsou rovněž kliniky, které si dělají reklamu na vybrané celebritě. Provedou jí určitý zákrok zdarma a ona pak veřejně mluví o tom, od koho má nová prsa. My to máme postavené jinak. A je pravda, že za 25 let si kolínské sanatorium udělalo slušné jméno, takže za námi jezdí pacientky i z daleka. Tvrdí se o nás, že děláme nejhezčí prsa v Čechách, a ty holky si to mezi sebou předají. Jak se říká: Jedna dobře odoperovaná pacientka přivede tři další a naopak jedna nespokojená dalších deset odradí.

Takže se specializujete na prsa?

Děláme všechno, veškeré operace estetické medicíny. Od hlavy až k patě. Dneska jsou například velmi módní modelace ženských genitálií. Dovolím si říct, že právě tyto zákroky v Česku vedle našeho pracoviště ještě pořádně nikdo neumí. Objevil jsem to při svém pracovním pobytu v Brazílii. Přestože se v plastice pohybuji od studentských let, až do roku 1998 jsem neslyšel o tom, že by se také dělaly modelace genitálií. V Brazílii jsem přišel k jednomu slavnému profesorovi na sál, kde byla právě žena na gynekologickém křesle. Zarazilo mě to, ale dozvěděl jsem se, že Brazilky chtějí být krásné všude.

Pak jsem to začal dělat jako první v Česku. Spousta holek mi pak třeba říkala, že se až do plastické úpravy milovaly jenom ve tmě, protože se styděly, jak tam dole vypadají. Dokážeme genitál upravit do hezkého, estetického tvaru. Dnes to dělají už všichni, jsou to takzvané labioplastiky. My jsme ale jediné pracoviště v Česku, které dělá modelaci, a to podle obrázku, který si žena vybere. Katalog s desítkami různých tvarů mi vytvořil jeden můj přítel, slavný akademický malíř a někdejší profesor na Akademii výtvarných umění. Ale jeho jméno nesmím prozradit.

Je o estetické úpravy mezi ženami stále velký zájem? Neubyly vám klientky kvůli pandemii?

Zájem je pořád poměrně velký. Teď ale skutečně částečně klientky ubyly, některé onemocněly covidem-19, jiné mají nařízenou karanténu. Na druhé straně se zase objevily ženy, které pracují z domova nebo vůbec nechodí do práce, a tak by tuto dobu chtěly využít k nějaké estetické operaci. Pokud to lze, snažíme se vyhovět.

Zní to, jako byste některé klientky odmítl. Je to tak?

Říká se, že největším uměním plastického chirurga je odmítnout pacientku. Některé ženy totiž přicházejí s naprosto nereálnými požadavky. Zrovna teď jsem měl v ordinaci holku s krásným nosem, ale ona chtěla jiný. Můžu jí vyhovět a za desítky tisíc korun jí nos předělat. Ale předem vím, že jí to už tak nebude slušet. Rozmlouval jsem jí to. Uvidíme, jak to dopadne, jestli se domluvíme na nějaké minimalistické verzi, anebo půjde ke konkurenci. Vím, že tím přicházím o kšeft, ale už jsem moc velký kluk na to, abych dělal nějaké hlouposti.

Svatopluk Svoboda (70)

• Patří k nejzkušenějším a nejvyhledávanějším plastickým chirurgům v České republice.

• Plastické chirurgii se věnuje více než 40 let.

• Do vinohradské nemocnice na Kliniku plastické chirurgie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze nastoupil již jako student v roce 1972.

• Od roku 1985 až do současnosti je vedoucím jednotky intenzivní péče kliniky, od roku 1990 navíc odborným asistentem na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

• Je jedním ze zakladatelů mikrochirurgie v Česku.

• Absolvoval odborné stáže v několika evropských zemích, ale také v USA či Brazílii.

• Od roku 1995 provozuje rovněž privátní praxi zaměřenou především na estetickou a kosmetickou chirurgii – je provozovatelem a vedoucím lékařem 1. kolínského sanatoria.

Autor je spolupracovníkem redakce.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.