Letos v únoru měli obchodníci s elektřinou důvod k oslavě. Venkovní teploty hluboko pod bodem mrazu vyhnaly spotřebu k rekordním výšinám. Dne 15. února dokonce denní spotřeba vzrostla na 12 226 megawattů, o 150 megawattů překonala dosud platný rekord z roku 2018.

A jak se zdá, rekordy budou padat i v následujících letech. Podle studie evropské organizace Eurelectric dosáhne v roce 2050 spotřeba elektřiny v Česku úrovně mezi 90 a 118 terawatthodinami proti současným zhruba 61 terawatthodinám. Půjde minimálně o padesáti- až devadesátiprocentní růst spotřeby. Poptávka vzroste nejen v Česku, ale v celé Evropě. Podíl elektřiny na celkové spotřebě energií tak v následujících letech stoupne ze současných 22 na 48 procent, což znamená minimálně 50procentní růst oproti současnosti. Evropa v tom nebude sama. Americká EIA (Energy Information Administration) označila rostoucí poptávku po elektřině za celosvětový trend, nárůst bude vyšší než přírůstek celosvětové populace. Tento trend neovlivní ani současná světová epidemie čínské chřipky, ta rostoucí poptávku maximálně zpomalí.

Růst na úkor konkurence

Poptávka po elektřině v Evropské unii, potažmo v Česku poroste navzdory ambiciózním plánům Bruselu v rámci úspor snížit spotřebu energií o 32,5 procenta do roku 2030 oproti scénáři business as usual, tedy kdybychom nedělali nic. Celková spotřeba energií tak má klesat zhruba o 0,6 až 1,3 procenta ročně.

Proč i za těchto podmínek spotřeba elektřiny poroste? Odpověď je jednoduchá: evropské země se zavázaly, že již v roce 2050 budou uhlíkově neutrální. Pokud chcete takového cíle dosáhnout, nemáte jinou možnost než se zbavit všech fosilních zdrojů, na kterých jste byli až doposud závislí, nejen v energetice – třeba tím, že zavřete všechny uhelné elektrárny –, ale i v dopravě, zemědělství, průmyslu a dalších odvětvích ekonomiky.

Vadim Fojtík

Moc možností, jak takového ambiciózního cíle dosáhnout, přitom k dispozici není. Vlastně jsou dvě. Ta první, že zcela bez náhrady přestanete využívat fosilní zdroje, naučíte se znovu jezdit na koni a smíříte se s dlouhými a temnými zimními večery. To ale asi není to správné řešení, které bude vyhovovat většině populace a firmám. Druhou možností je nahradit fosilní energetiku zcela bezemisní výrobou energie. „A bezemisní zdroje jsou dva – jádro či obnovitelné zdroje. Proto téma elektromobilů a další. Na dlouhodobém růstu spotřeby nic nezmění ani současný dočasný pokles spojený s pandemií koronaviru,“ potvrzuje mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.

A právě v tento okamžik se dostává na scénu elektřina, konkrétně ta vyrobená z bezemisních zdrojů, která bude postupně nahrazovat svou špinavou konkurenci. Například v automobilové dopravě, kde lze v následujících letech předpokládat výrazný propad spotřeby ropy a naopak díky rozmachu elektromobility rostoucí poptávku po čisté elektřině. „Spotřebiče budou stále úspornější, ale bude jich více a více s tím, jak se bude společnost digitalizovat a moderní technologie prostoupí další oblasti našeho života. Zároveň dojde k již zmíněné elektrifikaci spotřeby i v případě jiných druhů energie,“ uvádí firma ČEZ.

Nahradit, ale jak?

Bezemisní energetika je jistě velmi ambiciózní plán, problémem ale je, jak dosáhnout cíle a neohrozit plynulé zásobování spotřebitelů. Již v roce 2038 končí v tuzemsku spalování uhlí pro výrobu elektřiny, která se aktuálně podílí na celkové produkci zhruba 48 procenty. Pro představu to je výkon pěti Temelínů a kapacita, která pokrývá spotřebu více než sedmi krajů. K tomu je třeba vyřešit, dokdy budou v provozu současné reaktory v Dukovanech, které dodávají každoročně v průměru dalších 15 procent spotřeby.

Část propadu výroby lze kompenzovat ukončením vývozu elektrického proudu, z Česka se aktuálně vyváží přibližně 20 procent vyrobené elektřiny. I tak zbývá k pokrytí zhruba třetina spotřeby. Výhledově si lze vypomoci zemním plynem a spalovat jej v některé z tepelných elektráren místo uhlí. V tomto případě je to ale jen dočasné řešení. Evropská unie totiž zemní plyn řadí mezi fosilní paliva, při jejichž spalování vznikají emise, a počítá s tím, že s jeho masivním využitím se v energetice skončí v roce 2050. Část spotřebovaného plynu by se dala dle odborníků nahradit vodíkem, v jeho využití a výrobě ale ještě nejsme tak daleko, abychom s ním mohli najisto počítat.

Česko si může také teoreticky vypomoci dovozem ze zahraničí. Třeba společnost ČEPS, která v tuzemsku provozuje páteřní síť pro rozvod elektřiny, ve svých odhadech tvrdí, že již v zimě 2025 budeme nuceni elektřinu dovážet. O pět let později již podle společnosti bude nutno importovat více než desetinu současné spotřeby, v roce 2040 to již bude pětina.

Těžko ale odhadnout, odkud bude možné elektrický proud dovézt. Ve zmíněném roce odstaví všechny členské státy Evropské unie uhelné elektrárny, Německo k tomu navíc zavře i jaderné zdroje. V té době již sice budou existovat třeba obrovské parky větrných elektráren v Baltském moři, nastavovat tuzemskou spotřebu elektřiny podle toho, zda zrovna na moři fouká, nebo ne, ale není optimální řešení.

Pomoz si sám

Z výše uvedeného je patrné, že se Česko bude muset snažit pokrýt co největší díl spotřeby z vlastních zdrojů. I díky současnému vlivu pandemie na chování spotřebitelů lze předpokládat, že část odběratelů urychlí svou snahu o co největší energetickou soběstačnost, kterou podpoří například instalací fotovoltaických panelů na střeše svého domu nebo pořízením tepelného čerpadla. Většina odběratelů ale bude i přes tento trend závislá na centrálních dodávkách elektřiny.

I tady je možností několik – budování obnovitelných zdrojů, hlavně solárních a větrných elektráren. Zde ale opět narážíme na limity dané regionálními podmínkami. Zatímco offshorová elektrárna na moři dodává elektřinu 50 procent času, v Česku pětinu. Ještě horší jsou v tomto parametru solární elektrárny s 12 procenty. Obnovitelné zdroje tak pokryjí jen část tuzemské poptávky po elektřině.

Týdeník Hrot v této souvislosti oslovil několik odborníků s dotazem, jaký má být ideální energetický mix poté, co ukončí provoz zdroje využívající fosilní paliva. Shodli se v tom, že je třeba do budoucna maximálně využít veškeré dostupné zelené zdroje, nejen vítr a slunce, ale třeba i bioplyn, a pokud to technologie již umožní, i vodík. To vše bude nutné jistit několika masivními zdroji v podobě jaderných bloků. Pokud nechceme spoléhat na dovoz, asi jiná možnost nezbude. Každopádně českou energetiku čekají v následujících letech velké výzvy. Na to, vyrovnat se s nimi, moc času není, maximálně dvacet let. Což je v oboru, kde až doposud byl jeden rok pod rozlišovací schopnost účastníků, dost málo času.

Jaká bude cena?

Analytici ani energetické firmy se k budoucím cenám elektřiny nechtějí příliš vyjadřovat s tím, že většina takového odhadu jsou jen spekulace a k přesnějším předpovědím by prý potřebovali křišťálovou kouli.

Aktuálně ceny čisté elektřiny na pražské energetické burze s menšími výkyvy rostou. Zatímco loni koncem března stála jedna megawatthodina v průměru lehce přes 40 eur, letos v půlce března to bylo takřka 57 eur. Obecně platí, že další vývoj v krátkodobém horizontu ovlivní ceny emisních povolenek CO2, které opravňují firmy a elektrárny k vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší. Cena povolenek se v posledních letech zdvojnásobila. V dlouhodobém horizontu bude záviset mimo jiné na tom, jak efektivní obnovitelné zdroje se v Česku podaří postavit a na kolik vyjde ve finále dostavba nového jaderného bloku, případně bloků.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.