Tálibán se po 25 letech opět chopil moci v Afghánistánu. Když vousatí muži s turbany na hlavách a samopaly v rukou minulý týden vstoupili do hlavního města, pro většinu obyvatel Kábulu začala noční můra plná strachu a nejistoty. Není divu. Mnoho Afghánců si dodnes pamatuje (nebo zná z vyprávění) brutální teror, který zemi zaplavil v roce 1996 a trval pak celých pět let.

Radikální islamisté se strach domácích i zahraničních pozorovatelů snaží zmírnit. Tentokrát bude všechno jinak, tvrdí. Už samotné klidné převzetí moci v Kábulu prakticky bez jediného výstřelu je podle nich důkazem toho, že se Afghánci nemusejí obávat například veřejných poprav za malicherné prohřešky proti islámskému právu šaría nebo kamenování za nevěru. Ani ženy se už prý tentokrát nestanou zajatkyněmi ve vlastních domácnostech, které nebudou smět opustit bez mužského doprovodu.

Tálibán během minulého týdne přišel s mnoha sliby, jež mají jeho polepšení potvrdit. Nejen sami Afghánci, ale také prozíravější zahraniční pozorovatelé se ale ptají: Nejde spíš o líbivou marketingovou strategii, která má ukolébat světové veřejné mínění a zajistit, že se starý stát s novou vlajkou i názvem nedostane do mezinárodní izolace jako po roce 1996?

Poučení z chyb

Jakkoli to může znít cynicky, je třeba Tálibánu přiznat, že vypracoval prozíravou strategii. Například zcela v duchu světových trendů si tálibánci vybrali za jedno z hlavních témat kampaně ženská práva. Mluvčí i lídři hnutí se několikrát nechali slyšet, že o ně Afghánky nepřijdou. Tedy pokud nejde o práva zapovězená přímo Koránem.

Vůdci Tálibánu například slíbili, že neplánují vytlačení ženské populace z veřejného života či veřejného prostoru obecně. Dívky prý budou moci i dál studovat a pracovat. Ženy mají mít podle ozbrojenců také právo na podíl při správě věcí veřejných; budou smět například působit v úřadech. Snad jen na politickou kariéru budou muset zapomenout.

Obavy podle islamistů nejsou namístě ani v případě úředníků a politiků pracujících ještě donedávna pro padlou afghánskou vládu. Trestu mají uniknout také tlumočníci a další lidé, kteří jakkoli pomáhali zahraničním vojenským silám. Tálibán vyhlásil plošnou amnestii a prý se tentokrát nechce – navzdory všem jejich „smrtelným“ prohřeškům – mstít ani kolaborantům.

Obávaní vousatí ozbrojenci, kteří zaplavili ulice Kábulu i všech dalších významných měst, mají podle jejich vůdců dohlížet na veřejný pořádek a bezpečnost. Jestliže v minulosti patřila kořist z rabování v dobytých oblastech mezi jeho hlavní příjmy, dnešní Tálibán údajně nemá zájem o zboží v obchodech, automobily, či dokonce ani domy běžných lidí. Naopak – před rabováním hodlá majetek ochraňovat. Mimo jiné kvůli tomu předáci vydali přísný zákaz vstupu členů hnutí do cizích obydlí.

Radikální hnutí se dokonce zavázalo, že utne i další dosavadní významný penězovod zpoza hranic na afghánské území, a sice příjmy z výroby, pašování a prodeje omamných látek. Tálibánci slíbili, že drogy čeká na jimi ovládaném území přísný zákaz. Týkat se má i pěstování máku a produkce opia.

Šéfové Tálibánu si dobře uvědomují i zřejmě největší přešlap, kterého se v minulosti dopustili, a sice otevřenou podporu mezinárodního terorismu. Koneckonců právě ona vedla nakonec k americké invazi a prohře v boji o nadvládu nad celým státem. Proto nyní tvrdí, že s terorismem už nechtějí mít nic společného a nebudou poskytovat zázemí organizacím, jako je nechvalně známá al-Káida.

A konečně, strach je podle marketingové kampaně zbytečný také u hostů z ciziny. Hnutí v minulých dnech slíbilo zajistit bezpečí a ochranu zahraničním diplomatům, novinářům nebo charitativním pracovníkům. Není tedy prý důvod k panice a úprku do bezpečnějších zemí.

Napravení teroristé?

Nová PR strategie naznačuje, že ač muži v sandálech na první pohled působí nevzdělaně, primitivně a zaostale, minimálně jejich vůdci rozhodně nepostrádají schopnost poučit se z minulých chyb. Jednotlivé sliby působí promyšleně, a především – postihují právě ty oblasti, na které svět nyní hledí do Afghánistánu s největšími obavami.

Zejména seniorní tálibánci si velmi dobře pamatují, do jakých ekonomických problémů je dostalo porušování lidských práv během posledního, pětiletého vládnutí mezi lety 1996 a 2001. Kvůli mezinárodní izolaci Afghánistán, odříznutý od světového obchodu, drtila chudoba a nedostatek prakticky veškerého zboží i potravin.

Nejde však jen o sliby a slova. Tálibán pokročil také ve využívání technologií a řečeno moderním jazykem sází i na audiovizuální podporu kampaně. Obrázek bezelstnosti a upřímnosti tak hnutí umně doplňuje například řadou videí, která vypouští na sociální sítě a která mají ukázat nemilosrdné bojovníky v lepším světle.

Když západní divák zhlédne zarostlé analfabety, jak do sebe rozjařeně narážejí v elektrických autíčkách na pouťovém autodromu, případně jak nemotorně cvičí na strojích v posilovně prezidentského paláce, může snadno zapochybovat. Jsou opravdu tito bodří chlapíci, kteří se s až dětskou radostí vozí na kolotoči, schopni takového zla, o jakém se psalo v souvislosti s jejich souputníky před dvaceti lety?

Kampaň versus realita

Žádná marketingová kampaň ovšem není bez chyby. Také obrázek afghánské selanky narušují jiná videa, která se objevila na sociálních sítích. Jsou na nich záběry, které vyvolávají silné pochybnosti o upřímnosti slov o polepšení a zkrotnutí radikálů. Dokonce spíš nasvědčují tomu, že pod slupkou slibů se skrývá pořád tentýž „starý dobrý“ Tálibán.

Ještě před dobytím Kábulu například neznámý autor pověsil na internet asi dvouminutové video, které zachycovalo scény z už dříve dobytého nejmenovaného města v provincii Kandahár. Varování před drastickými záběry na jeho začátku bylo více než oprávněné: divák mohl vidět desítky mrtvých těl, která lemovala jednu z hlavních tříd. Autor video doplnil také stručným vysvětlením. Ozbrojenci podle něj město procházeli od dveří ke dveřím, vytahovali na ulici bývalé spolupracovníky režimu prezidenta Ašrafa Ghaního a přímo na místě je vraždili. Amnestie se rozhodně nekonala.

Neznámý kameraman také zachytil dění v dalším významném městě Džalálábádu, kde se hrstka odvážných místních obyvatel rozhodla protestovat proti novému režimu a pochodovala ulicemi se starou vlajkou Afghánistánu. Tálibánci to nesli nelibě a řešení situace – střelba ostrými do lidí – nesvědčilo o nějaké toleranci. Výsledkem byli minimálně dva mrtví a několik zraněných.

I v samotném Kábulu, který má zřejmě sloužit jako hlavní Potěmkinova vesnice ukázkové tolerance, zahraniční novináři získali důkazy o tom, že Tálibán příliš neubral ze své oddanosti nejpřísnějšímu výkladu Koránu. Zachytili třeba majitele obchodů, kteří na příkaz islamistů barvou přemalovávali plakáty ženských modelek s odhalenou tváří ve výlohách prodejen.

A demokracie? Ani s tou se do budoucna nepočítá. Když se na dalším z videí americká novinářka zeptala jednoho z vůdců hnutí, zda opravdu uznává vládu lidu, a zda si tedy občané budou smět ve svobodných volbách demokraticky vybrat své zástupce, ozbrojenec se neubránil pobavenému smíchu.

Nevěříme ani slovo

Pro zahraniční a mezinárodněobchodní politiku Tálibánu je klíčové, aby jeho vějičce o napravených extremistech uvěřili v cizině. Z určitých signálů ze Západu se zdá, že na některé lidi kampaň Tálibánu zafungovala. Například šéfka zahraničního zpravodajství CNN Clarissa Wardová minulý týden ve své reportáži z ulic Kábulu přiznala, že bojovníci sice hlasitě vyvolávají „smrt Americe“, „zároveň jsou ale až neuvěřitelně přátelští“.

Slib o dodržování ženských práv zaujal i další věhlasná média. Jako hlavní zprávu titulní strany jednoho z vydání jej publikoval například deník Financial Times. Píše se o nich také v agenturách Reuters, AP nebo Bloomberg. Byť občas s dodatkem, že ženská práva podle šaríi mají k těm západním hodně daleko.

V ostrém kontrastu je pak náhled, jímž svou současnou situaci vidí sami Afghánci. S výjimkou těch, kteří s typickou místní flexibilitou přeběhli k Tálibánu, si zbytek obyvatel o dobrých úmyslech islamistů nedělá nejmenší iluze. O neochotě věřit slovům o dodržování ženských práv nejlépe svědčí další kus reportáže Clarissy Wardové. Ukazuje v něm prodejnu s burkami, tedy za minulé vlády mudžahedínů povinným a plně zahalujícím ženským úborem. Podle slov majitele obchodu přinesly poslední dny rekordní tržby.

O (ne)víře v amnestii pro zrádce zase svědčí záběry tisícovek lidí, kteří se celý minulý týden snažili dostat na kábulské mezinárodní letiště a pak do některého ze zahraničních letounů. Asi je zbytečné ptát se, zda lidé ochotní zkusit útěk z afghánského pekla na křídlech či krytech motorů odlétajících letadel uvěřili slibům o milosrdenství Tálibánu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.