Dejte Bulharovi napít něčeho ostřejšího a do deseti minut máte na stole ambice na obnovu Velkého Bulharska z dob krále Klacka. Jak praví zkušenost autora těchto řádek, je to rys obdivuhodně společný křehkým konzervatoristkám i ostříleným mediálním manažerům pocházejícím z té půvabné východobalkánské země. Každé společenství má svůj nárok na hrdost a Velkému Bulharsku se v hovoru zkrátka nejspíš nevyhnete.

Pokud sedíte ve vratkém křesle premiéra sousední Severní Makedonie, nevyhnete se mu jistojistě. Dimitar Kovačevski do něj usedl v neděli 16. ledna a už v úterý měl návštěvu – ohlásil se mu taktéž čerstvý bulharský kolega z premiérské branže Kirill Petkov. Tématem hovoru bylo, co musejí Severomakedonci udělat, aby Bulhaři nedostali pocit, že cílem existence jejich sousedů je učinit Bulharsko menším, než ve skutečnosti je.

To není zlá pomluva, a dokonce ani nadsázka. Bulharské veto těsně před koncem minulého roku (již druhé na to téma) zablokovalo jednání Severní Makedonie o zamýšleném členství v Evropské unii. A protože jsme na Balkáně, zároveň s tím zablokovalo tatáž jednání Albáncům, kteří s Makedonií sousedí z druhé strany a Bulharsko jakékoli velikosti je jim celkem putna.

Jednou z dosud nepřekonatelných překážek byl název bývalé jugoslávské republiky. Za Jugoslávie se jmenovala prostě Makedonie, což je trochu nepřesné. Zaprvé to slovo označuje oblast, do níž kromě země samotné spadá i slušný kus Řecka, kousek Srbska, kus Kosova a troška Albánie (viz mapa). Zadruhé si jej lze splést s makedonskou říší Alexandra Velikého (na velikosti na Balkáně skutečně záleží), což bylo naposledy, kdy slovo Makedonie budilo závist.

Daniel Deyl

Proto se Makedonie dlouho po rozpadu Jugoslávie oficiálně jmenovala Bývalá jugoslávská republika Makedonie; to proto, že se Řekové obávali územních nároků ze strany Skopje. Že ve Skopji na územní nároky nemá nikdo ani pomyšlení, nijak nevadilo.

V roce 2018 dosáhli Makedonci průlomu, když se s Řeky dohodli na názvu Republika Severní Makedonie, zkráceně Severní Makedonie. V tu chvíli to začalo vrtat hlavou Bulharům, kteří si o Makedoncích myslí, že jsou jen jakousi špinavější odrůdou Bulhara. Začali protestovat proti zkrácenému názvu „Severní Makedonie“, který podle nich nějakým způsobem implikuje územní nárok vůči Bulharsku, již tak dnes ne dost velkému. Emoce plály.

Bulharský premiér Petkov těsně po nástupu do funkce právě tento argument citoval při uplatňování svého veta; ovšem ne proto, že by byl sám „zabedněný nacionalista“ (jeho slova pro německý týdeník Der Spiegel), nýbrž proto, aby těmto nacionalistům sebral vítr z plachet. Při návštěvě u Kovačevského pak tento protest své země velkoryse zrušil. (Veto však pochopitelně zůstává v platnosti.)

V rozhovoru se Severomakedoncem se naopak Petkov vyslovil pro některá praktická opatření, jako je obnovení leteckého spojení Skopje–Sofie, otevření hraničního přechodu v městečku Klepalo a možná i vylepšení bilance vzájemného obchodního a kulturního styku.

Petkov, v civilu manažer s praxí z kanadské firmy McCain Foods a s několika biotechnologickými patenty v USA (drží je prostřednictvím své firmy ProViotik), byl zvolen coby proevropsky naladěný bojovník proti korupci. V opozici pomohl odhalit půjčky v celkové výši půl miliardy eur, jež Bulharská rozvojová banka poskytla čtyřem prominentním bulharským byznysmenům.

Jistá dávka pragmatičnosti se tedy od Petkova očekává. Je otázka, kdo jsou oni nacionalisté, jimž chce premiér ve věci jednání se Severní Makedonií čelit. Jisté je, že v předvečer jeho cesty do Skopje zazněl ze Sofie hlas, že Severomakedoncům nelze v žádném případě v ničem ustupovat. Patřil bulharskému prezidentovi Rumenu Radevovi.