Začněme tím, co Česko živí, tedy automobilovým průmyslem. Doporučuji rozhovor s Martinem Jahnem, který se před pár dny vrátil z Číny, největšího trhu na auta se spalovacím motorem i na baterky na světě. Po čtyřech letech, kdy tam působil coby viceprezident ve společném podniku FAW-VW, má vhled i nadhled. Sázka na elektromobilitu sice byla výsledkem politické objednávky, ale kostky jsou podle něj již vrženy, kapitál zapuštěn a volba učiněna. Nezbývá, než se s tím popasovat, říká Jahn a VW podle něj rozhodně není bez šancí. Software a baterky nejsou všechno, pořád je tu ještě fajnový cit pro design a jak to všechno dát dohromady, aby „brand“ fungoval a lidi auto chtěli. Jedna pointa v tom rozhovoru zcela určitě utkví v paměti – odpoutání se od ekonomických vazeb s Čínou je dvousečná zbraň, která Číně ublíží, ale méně než Evropě a Americe. Možná ano, možná ne, ale multipolární svět, který si nevěří a neobchoduje navzájem, bude na každý pád všechno, jen ne bezpečný.

Deglobalizace nedeglobalizace, v Česku se bázlivé povahy pomalu bojí sednout do vlaku, protože s nehodami, bohužel i s lidskými oběťmi, se v tomhle létě roztrhl pytel. Výsledky vyšetřování ještě neznáme, komise ovšem bude a podezření je na „lidský faktor“. Na drahách se už léta mluví o tom, že strojvůdci jezdí unavení, nemají dostatečný čas na odpočinek, již dlouho jsou „nedostatkovým zbožím“, a tak někteří zřejmě střídají firmy, aby si vydělali víc. Systém ETCS, který by nerespektování návěstidel v podstatě neměl dovolit, je velmi drahá záležitost a dávat jej do starých mašin moc efektivní nebude – nehledě na to, že to potrvá léta. Není vhodná chvíle na nějaké rychlé překlenovací řešení, které by bylo schopno udělat spolehlivý časový snímek každého strojvůdce? V éře chytrých telefonů že by to nešlo, když tak jako tak vědí, kam se vrtnete?

Když se ocitnete ve vlastním autě daleko od bydliště a nevíte, jak, proč a s kým jste se tam dostal, je to vynikající důvod změnit životní styl, přestat pít a navštívit psychiatra. Ne že by se to dělo běžně, ale stát se to může, a proč by si to spoluzakladatel pražského blockchainového startupu Xixoio vymýšlel. Ale že do jeho projektu vstoupí můj spolužák z gymnázia, takto známý herec Jaroslav Dušek, to bych se fakt nenadál.

Vůbec se dějí zvláštní věci, a věda nám jen pomalu nabízí vhodná doporučení. Ani v dobách dávno minulých nebyl nejbystřejší skupinový nápad sát koktejly jedním brčkem, a že v baru začne kdejaké nakažlivé onemocnění, k tomu nepotřebujete louskat jihokorejské epidemiologické studie, jak trasovali přenašeče v Soulu. Rovněž identifikace zdravotnických a sociálních zařízení jako potenciálních „hotspotů“ není nic překvapivého. Ale připusťme, že výzkum, který naznačuje, jak kolem sebe dovedou šířit kapénky takové sopranistky nebo hráči na dechové nástroje, to přijde mojí generaci líto. Protože my jsme přece vyrostli na tom, že „troubit na trumpety by se nám líbilo“.