Německý průmysl je u konce s dechem. Nejde ani tak o okamžitá statistická čísla ukazující ke konci minulého roku meziroční propad klíčového odvětví o skoro pět procent. Ve skutečnosti vidíme trend a rýsující se novou realitu, v níž se motor – nejen Německa, ale i celé Evropy – stává bezvýznamným a náhrada se ani náhodou nikde nerýsuje.

Náš západní soused se zcela zřetelně stává první fatální obětí zelené tranzice. Německo mělo smůlu: ekonomicky destruktivní účinky Green Dealu Angela Merkelová ještě znásobila svou Energiewende v podobě náhrady jaderných a uhelných elektráren soláry a větrníky v ten nejméně vhodný okamžik.

Mnozí Němci si to dosud nepřipouštějí, ale zdá se, že jsou za bodem zlomu a už není moc šancí na návrat k racionalitě. Dnes už nad tamní energetickou politikou pláče i prezident Svazu německého průmyslu (BDI) Siegfried Russwurm.

Pláče ale pozdě, a hlavně na špatném hrobě, protože němečtí průmyslníci tohle dlouho sami podporovali a krmili se u toho dotacemi. Nyní se ukazuje, že „prachy došly“ a jde už opravdu do tuhého. Prostě se ty slibované nové příležitosti Green Dealu jaksi nepodařilo chytit za pačesy.

Nezačalo to ostře sledovaným autoprůmyslem, u něhož by to mnohý pozorovatel vzhledem k povinné elektrifikaci vozového parku do roku 2035 očekával. První zásah dostala těžká chemie v okamžiku prudkého zdražení zemního plynu, který je pro ni zásadní surovinou.

Produkce petrochemických provozů loni v Německu v určitých měsících klesala na neuvěřitelnou úroveň roku 1974. Světový gigant BASF spustil stěhování svých klíčových provozů z Německa do Spojených států a do Číny. Zbývající chemické obory a jejich světoznámí technologičtí lídři, jako třeba Bayer, pomalu následují.

A krize se šíří. Nedávno ohlásil přemístění výroby do jiných zemí i slavný výrobce domácích spotřebičů Miele. Kvůli cenám energií, které mimochodem v tomto odvětví nejsou úplně hlavní nákladovou položkou.

Jestliže je ale cena německé pracovní síly jedna z nejvyšších na světě a ceny energií čtyřikrát až šestkrát vyšší než v USA, musí vám být jasné, kudy cesta nevede. A tak odliv kapitálu z Německa trhá rekordy a produkce se propadá. Se sílící světovou ekonomikou se sice ještě zakázkové knihy naplní a Německo se trochu vzchopí, ale návrat k původní prosperitě je už jen iluzí.

Česko bude ještě chvíli odolávat, protože stále má jistou výhodu levné pracovní síly, která ceny energií v řadě oborů částečně kompenzuje. Také český průmysl se ke konci loňského roku meziročně propadl jen o 0,4 procenta, nějaké investice stále přicházejí, a naděje navíc umírá poslední. Pomůže i fakt, že ceny energií aktuálně docela citelně klesají a blíží se předválečné úrovni.

Jenže dobrá zpráva je to jen na první pohled. Zmíněné zlevňování je totiž důsledkem toho, že německý průmysl nevyrábí, a nespotřebovává tak energií ani emisní povolenky, jejichž cena dnes činí většinu ceny silové elektřiny.

Zlevňování povolenek na trhu navíc trochu nechtěně podpořila Evropská komise. A to konkrétně uvolněním jejich prodeje na několik let dopředu, aby se naplnily fondy, které mají dotovat zelenou politiku. Zejména další rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Tyto peníze ale směřují také na dotace firmám, aby jim ulevily od nákladů zelené tranzice.

Jenže, jak víme, oběd zadarmo fakt neexistuje a když vysoká nabídka povolenek sníží jejich ceny, tak se ony dotační fondy moc nenaplní. A až za rok či dva povolenky zase zdraží, bude se jich prodávat tak málo, že na dotace bude peněz opět málo.

Všem navíc pomalu dochází, že zadluženost evropských států je už na nějaké další velké půjčování přece jen příliš vysoká. Jinak řečeno, hašení obřích nákladů Green Dealu miliardovými dotacemi naráží na ekonomickou realitu.

Na tu ale zatím zřejmě nenarazila politika. Svědčí o tom další maoistický „Velký skok“, kdy po dosažení poklesu emisí v roce 2030 o 55 procent (momentálně ho naplňujeme úspěšným krachem německého průmyslu), se má EU do roku 2040 zavázat k devadesátiprocentnímu poklesu.