Když chce, dokáže Německo jednat velmi rozhodně a rychle. Japonskou jadernou elektrárnu Fukušima zasáhla vlna tsunami 11. března 2011. Už o tři dny později rozhodl kabinet Angely Merkelové o dočasném odstavení sedmi jaderných bloků v Německu a koncem června posvětil Bundestag ve všeobecné protijaderné atmosféře jejich definitivní vypnutí. Zároveň poslanci odkývali i postupné odstavení devíti zbývajících reaktorů. Poslední tři z nich by tak podle tehdy přijatého harmonogramu měly ukončit provoz poslední den letošního roku.
To je v kontrastu s aktuálním děním. Rusko 24. února zaútočilo na Ukrajinu, čímž vyvolalo v Evropě nebývalou energetickou krizi. S výjimkou ojedinělých vyjádření některých politiků či expertů však nic nenasvědčuje tomu, že by země chystala v konfrontaci s hrozícím nedostatkem elektřiny v jaderné energetice otočku. Se silvestrovskou půlnocí se tak ze sítě odpojí výkon srovnatelný s Dukovany a Temelínem dohromady, což bude mít dopad na energetiku v celém středo- a západoevropském prostoru.
Jediným vážně míněným pokusem o odsunutí nebo zrušení „Atomausstieg“ byl nedávný posudek ministerstva hospodářství a ochrany klimatu. Z toho vyšlo, že další provoz posledních tří jaderných elektráren se ani v době ohrožení dodávek ruského plynu nevyplatí. Argumenty vlády, ale i vlastníků elektráren se dají rozdělit na tři skupiny: legislativní, palivové a personální. Jsou obhajitelné?
Papírově nová elektrárna
Německo vypnutí elektráren uzákonilo, odklad by tedy musel projít Bundestagem. Pro to evidentně chybí politická vůle. Ale i kdyby existovala, zdaleka by tak stratipná cesta jádra legislativními předpisy nebyla u konce. Problematičtější je to u elektráren Brokdorf, Grohnde a Gundremmingen C, které operátoři odpojili loni na Silvestra a které by čistě teoreticky mohly znovu najet.
Podle posudku ministerstva by se však jejich opětovné spuštění legislativně de facto rovnalo zprovoznění úplně nové elektrárny. Zatímco u starších provozovaných elektráren lze akceptovat, že nejsou na úplně nejnovějších standardech, „nový“ zdroj by bylo nutné upgradovat na nejlepší a nejbezpečnější dostupné technologie. A to je samozřejmě hodně drahé. Nehledě na to, že ostřelování Záporožské jaderné elektrárny ruskou armádou vyvolalo precedent, se kterým se při stavbě reaktorů doposud příliš nepočítalo. Teoreticky by tak musely odolat třeba dělostřelecké palbě.
O něco málo jednodušší je to u trojice elektráren Isar 2, Emsland a Neckarwestheim 2, které ještě běží. Ani v jejich případě by se však podle resortu nešlo vyhnout mezinárodnímu posouzení vlivu na životní prostředí.
S tím by nejspíš nemělo problém Česko, Polsko či Belgie. Právě ta s ohledem na válku odložila o deset let již schválený konec elektráren Doel 4 a Tihange 3, které měly podle původních plánů přestat vyrábět elektřinu v roce 2025. Protijaderná Vídeň by oproti tomu s velkou pravděpodobností využila všechny obstrukční páky, aby dalšímu provozu německých elektráren zabránila. Zvlášť když bavorská Isar 2 je vzdálená jen asi 130 kilometrů od Salcburku.
S ohledem na očekávaný brzký konec navíc trojice zdrojů neprošla komplexní kontrolou, kterou musejí jaderné elektrárny absolvovat každých deset let. Ta vypršela už v roce 2019 a její provedení může být „roky trvající proces“.
Na druhou stranu, v reakci na válku ministerstvo hospodářství také předložilo obsáhlou změnu legislativy k výstavbě obnovitelných zdrojů. Ty mají být nově budovány ve veřejném zájmu, což znamená, že jejich odpůrci budou mít jen velmi omezené možnosti vzniku nových větrníků a fotovoltaických parků zabránit. Nešlo by něco podobného protlačit u jaderných zdrojů, které navíc už stojí?
„Je to čistě politické rozhodnutí,“ řekla k tomu v rozhovoru pro deník Die Welt Anna Veronika Wendlandová. Vystudovaná historička se specializuje na jadernou energetiku ve východní Evropě. Z původní protijaderné aktivistky se stala jedna z nejhlasitějších progátorek mírového využití štěpné reakce v Německu.
Léto bez paliva
Pokud jsou však legislativní překážky čistě věc politické vůle, dostupnost paliva je zcela reálný problém. Vlastníci elektráren logicky neobjednávali palivo na dobu po letošním prosinci a zásoby nemají. Podle dostupných informací nevyužívá palivo obdobného typu žádná jiná elektrárna, a nelze je tedy ani odkoupit. Dle zmiňovaného posudku trvá objednávka a dodání paliva běžně osmnáct až čtyřiadvacet měsíců, urychlit je to možné maximálně na dvanáct až patnáct měsíců.
V případě snížení výkonu v průběhu letošního léta, kdy je spotřeba elektřiny nižší, by trojice elektráren vydržela s palivem do března příštího roku. Letošní krizovou zimu by tedy byly schopny ještě dodávat elektřinu do sítě. Kritické by bylo další léto, kdy kvůli nedostatku paliva opravdu nebudou moci vyrábět. Podle vlády je však realistické, že při okamžitém objednání by nové palivo bylo k dispozici na podzim 2023. Německo by tak bez jádra muselo přestát jen příští letní sezonu s nízkou spotřebou.
Země má navíc tu výhodu, že nemusí jako Česko dovážet palivo z dalekých zahraničních továren. Francouzský Framatome vyrábí soubory ve své továrně v dolnosaském městě Lingen. Ta leží doslova přes ulici od jaderné elektrárny Emsland. S tím, jak elektráren postupně ubývalo, se však čím dál více zaměřovala na vývoz a dnes exportuje osmdesát až devadesát procent produkce. Tu dodává třeba do zmíněných belgických elektráren. Vzhledem k tomu, že Framatome by spolu s americkým Westinghousem měl od roku 2024 zásobovat i Temelín, je možné, že i „české“ palivo se bude vyrábět právě tam.
V plánu bylo dokonce založení společného podniku s ruským TVEL, který je součástí státního kolosu Rosatom. Jde o výrobce, jenž stále ještě dodává palivo pro Dukovany a Temelín, ale také třeba pro maďarský Paks či finskou elektrárnu Loviisa. Žádost u antimonopolního úřadu ohledně vzniku společného francouzsko-ruského palivového joint venture však byla stažena jen pár dní před začátkem ruské invaze na Ukrajinu. Dodat palivo německým elektrárnám může i Westinghouse, který má závod ve Švédsku. Je však pravděpodobné, že by si oba výrobci urychlenou a neplánovanou dodávku náležitě nacenili.
Podle ministerstva bude v příštím roce chybět i personál, který s dalším angažmá již nepočítal. Mnoho zaměstnanců elektráren ovšem nedostává padáka v den jejich odstavení. Coby lidé disponující nejlepším know-how se dál podílejí na rozebrání a očištění odstaveného reaktoru, což je proces, který může trvat desetiletí. Podle posudku tak bude třeba nabrat či udržet vyšší dvouciferný počet zaměstnanců, což by vyžadovalo „finanční pobídky“.
Jádro ne, raději uhlí
Udržet dál v provozu německé jaderné zdroje, případně znovu spustit ty odstavené je tedy možné. Ale také nákladné. A to je aspekt, který nakonec nejspíš rozhodl. Pokud by vláda přinutila vlastníky elektráren k dalšímu provozu poté, co je již jednou donutila je předčasně vypnout za tučné odškodnění ve výši 2,43 miliardy eur, musela by převzít roli „kvazivlastníka“ elektráren s veškerou odpovědností za vzniklé náklady.
Zajímavá je však zmínka na samém konci ministerského posudku. Vzhledem k extrémně vysokým cenám zemního plynu by udržení jaderných zdrojů v chodu nebylo ani tak náhradou za ruský plyn, jako spíš za levnější uhlí. Německo sice vypíná i uhelné zdroje, ty však nezřídka přecházejí do rezervy a v případě nouze mohou znovu najet. Na to také země spoléhá.
Odpor vůči emisím z uhlí je sice v Německu velmi silný, jde však o téma několika posledních let tažené „mladými“ organizacemi typu Fridays for Future. Protestem proti jádru však někteří Němci strávili celý život. Autor tohoto textu před pár lety mluvil se skupinou věřících seniorů, kteří se celá desetiletí scházejí týden co týden ke společným modlitbám proti jaderné energetice. Jde o hluboce zakořeněný názorový proud jdoucí napříč celou německou společností a politickou orientací, i když ne do té míry, jako je tomu v sousedním Rakousku.
Intenzivní pálení špinavého uhlí se tak tamní vládě může jevit jako politicky i ekonomicky schůdnější varianta než sázka na nízkoemisní jádro.
