Německá vláda počítá s vodíkem jako pevnou součástí přechodu ekonomiky na bezuhlíkovou budoucnost. Vodík, který se bude vyrábět elektrolýzou vody za použití obnovitelných zdrojů energie, má v rámci stimulace ekonomiky v celkové výši 130 miliard eur (3,5 bilionu korun) dostat sedm miliard (186 miliard korun). Politici a odborníci ale zatím neví, jak přesně budou tyto prostředky využity pro konkrétní projekty.
„Existuje příliš mnoho nezodpovězených otázek ohledně toho, jak se bude v Německu zelený vodík vyrábět,“ pochybuje o vládní koncepci Michael Schäfer z berlínského think tanku Agora Energiewende. Kabinet Angely Merkelové hovoří o tom, že by do roku 2030 měly být v nejsilnější ekonomice EU postaveny továrny na výrobu vodíku s instalovanou kapacitou pět gigawattů. O další dekádu později by to měl být dvojnásobek.
Vládní materiály počítají s tím, že až desetina instalované kapacity pro výrobu elektřiny by měla zajistit toto bezemisní palivo. Kromě dopravy má být využíváno jako forma ukládání energie z obnovitelných zdrojů. Hlavní výhodou oproti bateriím je to, že energii ukládá na neomezenou dobu.
Továrny na papíře
Tato technologie je v komerčním měřítku nová a první továrny na výrobu udržitelného vodíku se začínají teprve plánovat. V Evropě má vzniknout dosud největší továrna na výrobu zeleného vodíku v okolí nizozemského Groningenu. Má využívat elektřinu vyrobenou z větrných parků na moři. Projekt má bát dokončen za deset let.
Schäfer tvrdí, že na výrobu udržitelného vodíku ve velkém množství bude třeba výrazně zvýšit instalovanou kapacitu obnovitelných zdrojů v Německu. Výstavba nových obnovitelných zdrojů, zejména větrných parků, přitom v posledních letech zpomalila. Proti stavbě nových výkonných turbín protestují místní samosprávy a občanské iniciativy, často se jedná o dlouholeté soudní spory. I proto německá vláda uvažuje o odškodnění pro dotčené obce a také by nové zdroje neměly být budovány blíže než kilometr od trvalých obydlí.
„Problém je v tom, že v Německu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů zaostává za plány. Ve vládním balíčku pro obnovu ekonomiky chybí vize, jak výstavbu nových obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné parky, urychlit,“ dodal expert na německou obnovitelnou energetiku. Ve vládních stranách – CDU/CSU a SPD – navíc nepanuje shoda na tom, jak rychle kapacity na obnovitelný vodík budovat. Sociální demokraté požadují rychlejší postup než křesťanské strany.
Ministr průmyslu a energetiky Peter Altmaier z CDU navíc zpochybnil i to, že zelený vodík, který by měl nahradit využívání fosilních zdrojů v dopravě a průmyslu, by dokázalo samo Německo vyrábět. Podle něj bude nezbytné jej dovážet ze zemí, kde budou mít dostatečné kapacity výroby zelené elektřiny. Kromě sedmi miliard eur by měly být použity další dvě na podporu výstavby továren na vodík i v okolních zemích. Schäfer je rovněž přesvědčen, že cíle pro uhlíkovou neutralitu v roce 2050 musí provázet spolupráce v celé Evropské unii včetně produkce vodíku. Zejména jih Evropy má dobré předpoklady pro to, aby kapacity obnovitelných zdrojů navyšoval.
V Německu se chtějí na „vodíkové revoluci“ podílet i automobilky. V Bavorsku má vzniknout výzkumné vodíkové centrum výrobců vozů Audi a BMW společně se strojírenským koncernem Siemens a poskytovatelem přenosové soustavy Bayernwerk.
Svůj podíl na vládních dotacích chtějí i německé plynárenské společnosti. Oznámily, že jejich infrastruktura by mohla sloužit také pro transport vodíku. Má se jednat o největší síť na světě. Potrubí by mělo být do deseti let dlouhé 1200 kilometrů, v další dekádě může expandovat až na 5900 kilometrů. Plánuje se také propojení německého trhu s nizozemským.
Vodík není všelék
Problémem zůstává vysoká cena zeleného vodíku. Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii (Irena) varovala před extrémem, aby se z produkce vodíku nedělal všelék umožňující plnit klimatické cíle. Prvním předpokladem je to, že cena elektřiny ze slunce a větru bude nadále klesat a s tím bude možné výrobu zeleného vodíku zlevnit. Je také potřeba, aby klesly náklady na výstavbu a provoz průmyslových elektrolyzérů.
Nyní se kilogram vodíku ve Spojených státech prodává v průměru za 14 dolarů, což odpovídá ceně benzinu na úrovni 5,6 dolaru za galon, přitom skutečná cena je u čerpacích stanic poloviční. Proto je konkurenceschopnost automobilů na vodíkový pohon, které nabízejí automobilky Toyota, Hyundai a Honda, daleko a nedaří se zvyšovat jejich prodeje, upozornil web oilprice.com.
Cena vodíku by se podle coloradského výzkumného ústavu National Renewable Energy Laboratory mohla dostat na poloviční hodnotu okolo roku 2025. Pak by auta na vodík začala konkurovat vozům se spalovacími motory, případně dobíjecím elektromobilům.
Jako hlavní výhoda vozů s palivovými články na vodík se uvádí to, že mají větší dojezd než čisté elektromobily a také doba tankování je v řádu minut, na rozdíl od dobíjení akumulátorů. Jsou rovněž lehčí než auta s bateriemi.
„Vývoj vodíkových automobilů se vůči vývoji elektromobilů opozdil kvůli tomu, že elektroauta jsou u veřejnosti populárnější,“ vysvětlil manažer obchodu GSF Car Parts Mark Barclay, proč se vodíková auta prodávají méně než elektromobily. Ceny vodíkových aut jsou také vyšší než běžných elektromobilů. Výhody vozů s palivovými články mohou spíše ocenit firmy nebo města a obce ve veřejné dopravě.
Vodíkový pohon by se v budoucnu mohl prosadit také na železnici. Německo je jednou ze zemí, kde už první vodíkové vlaky jezdí.
