Pravidelná výsledková sezona, během níž statistici z evropských zemí zveřejňují klíčová ekonomická data, přinesla v květnu znepokojující zprávu. Netýká se (zatím) sice samotného Česka, přesto pro naši ekonomiku může mít velmi nepříjemné následky. Konkrétně jde o hospodářský výkon sousedního Německa, jinak též největší ekonomiky na starém kontinentu.

Z Berlína přišlo před dvěma týdny oznámení, že německý HDP letos v prvním čtvrtletí oproti poslednímu kvartálu minulého roku klesl o 0,3 procenta. Jelikož jde o druhý takový propad za sebou, znamená to jediné: Německo se propadlo do ekonomické recese. Česko tomu zatím uniká – po revizi český HDP v prvním čtvrtletí „jen“ stagnoval. Je ale otázkou, na jak dlouho.

Pro Česko, které bývá kvůli vysoké ekonomické provázanosti s naším západním sousedem s nadsázkou nazýváno sedmnáctou spolkovou zemí, představují neradostné zprávy především z německého průmyslu varovně zdvižený prst. Obě ekonomiky se pohybují po stejné trajektorii. Jiné rčení navíc tvrdí, že když Němce zasáhne rýma, v Česku se tato nákaza projeví jako chřipka či rovnou zápal plic.

Závislost české ekonomiky na Německu bývala v časech hojnosti českým trumfem. Průmyslová mašina dokázala utáhnout i naše firmy, které se s úspěšnými německými exportéry svezly, většinou jako jejich dodavatelé. Nyní je situa­ce opačná. Nabízejí se tak dvě otázky. Zaprvé, kde jsou česko-německé vazby – a tím i rizika pro české podniky – největší? A existuje způsob, jak tuto ekonomickou závislost snížit?

Exportní lokomotiva

Pro vztah Německa a Česka může dobře posloužit výše naznačená charakteristika prostřednictvím takzvaného „teorému lokomotivy“. Jak už sám název napovídá, tato teorie vysvětluje postavení dvou ekonomik různé velikosti: ta větší, v našem případě Německo, díky svému hospodářskému výkonu táhne ekonomiku slabší, tedy Česko, s níž intenzivně obchoduje.

Jinak řečeno, růst německého hospodářství má pozitivní vliv rovněž na objem tamního importu. Když se německým firmám daří a rostou, utrácejí také více za dovoz z Česka.

Firmy ze sousedního státu jsou přitom do velké míry odkázány na byznys se zahraničím. Německo je v posledních letech po Číně a Spojených státech třetím největším světovým exportérem – na světovém vývozu se podílí zhruba osmi procenty. Stejně tak je Berlín třetím největším světovým importérem.

Česko je jako malá otevřená ekonomika orientované na export stejně silně jako Německo. Podíl vývozu na HDP u nás dosahuje dlouhodobě zhruba osmdesáti procent. Drtivou většinu zboží a služeb české firmy vyvážejí do zemí Evropské unie a z nich nejvíc právě do Německa – putuje tam přibližně třetina vývozu. Z velké části – dlouhodobě kolem šedesáti procent – jde o export produkce tuzemského průmyslu. Zároveň patří Česko mezi desítku největších obchodních partnerů Německa.

Jiným důkazem významu sousední země pro tuzemský průmysl může být také obchodní bilance: ve dvanácti ze třinácti posledních let mělo Česko s Německem ze všech obchodních partnerů největší celkový obchodní přebytek.

Zajímavý je objem českého exportu do Německa i z hlediska absolutních čísel, která se neustále zvyšují. Obrat vzájemného obchodu loni činil 113 miliard eur, tedy o 16,5 procenta víc než v roce 2021 a nejvíc v historii. Do SRN loni čeští exportéři vyvezli zboží v hodnotě 58,7 miliardy eur, o osmnáct procent víc než v předchozím roce, jak dokládají data Spolkového statistického úřadu. Díky tomu je Česko devátým největším dovozcem do SRN.

Asi není překvapením, že s ohledem na význam automobilového sektoru pro německý průmysl má také velká část českého vývozu podobu subdodávek pro německé automobilky. A podíváme-li se na statistiky ještě z jiného pohledu, zhruba osmdesát procent produkce českého automobilového průmyslu míří na export, z toho třetina je určena pro německé výrobce. Suverénně největším exportérem do Německa je také automobilka, a sice Škoda Auto ze skupiny Volkswagen. Před třemi lety měla Škodovka na sousedním trhu s vozidly podíl téměř devět procent.

Zatímco v minulosti byla pro český „autoland“ poptávka automobilek ze sousední země požehnáním, nyní se to postupně mění. Německé automobilky nezažívají z více důvodů radostné časy (více viz Vysílený průmyslový obr na str. 10), a tak se již brzy může stát, že z dřívějšího trumfového esa českého hospodářství se stane naopak černý Petr.

Německo jako exportní velmoc totiž v posledních letech slábne a trpí zejména menší poptávkou v Asii. Jelikož podstatná část dodávek směřujících z českých podniků na západ je posléze po kompletaci výrobků dále vyvážena německými společnostmi, není pro nás slábnoucí poptávka v Asii, a především v Číně vůbec dobrou zprávou.

Jásat nelze ani nad trendy v německém hospodářství. V záporných hodnotách se například ocitl květnový index německé podnikatelské nálady sestavovaný výzkumným ústavem IFO. Sentiment je ještě horší, než se čekalo, nejen v průmyslu, ale i v maloobchodě a ve službách. Není příliš pochyb o tom, že se pesimismus z německého průmyslu dříve či později přelije také do českého.

Přesun na východ

Propojení německé a české ekonomiky, připomínající téměř pupeční šňůru, ovšem nestojí pouze na vzájemném obchodu a těsné symbióze firem z automobilového průmyslu obou zemí. Německo je zároveň velmi aktivní na českém území, a to prostřednictvím přímých zahraničních investic. Z hlediska pořadí evropských zemí mu patří druhé místo.

Průmyslová tradice v Česku spolu s příznivými náklady například na mzdy zaměstnanců přitáhla do Česka stovky miliard německého kapitálu; významným hráčem jsou německé firmy opět především v oblasti automotivu. Sektorů, o něž se investoři ze Západu zajímali, ale bylo samozřejmě mnohem více.

Například v roce 2020 bylo členění přímých německých investic v Česku následující: více než polovinu tvořily služby, přičemž nejvyšší podíl na celkových přímých zahraničních investicích měly služby týkající se velkoobchodu, maloobchodu a opravy motorových vozidel (asi dvacet procent), dále pak činnosti v oblasti nemovitostí (asi třináct procent), finanční a pojišťovací činnosti (necelých deset procent) a také profesní, vědecké a technické činnosti (pět procent).

Druhým nejvýznamnějším sektorem byl průmysl. Zhruba devět procent z celkových německých investic v roce 2020 se odehrálo konkrétně ve zpracovatelském průmyslu. Přibližně osm procent šlo na výrobu motorových vozidel, přívěsů a návěsů a okolo pěti procent jak na výrobu strojů a zařízení, tak na kovy a kovové výrobky.

Jan Němec

Nad atraktivitou české ekonomiky pro německé investory ale v posledních měsících také visí otazník. Zatímco do roku 2018 bylo Česko jasnou jedničkou mezi východo- a středoevropskými zeměmi z hlediska obliby, letos se propadlo až na třetí místo – za Slovinsko a Polsko. Vyplývá to z konjunkturálního průzkumu Česko-německé obchodní a průmyslové komory, který zjišťuje náladu mezi investory a manažery.

Jaké jsou důvody? Česko podle vyjádření německých firem přichází o dosavadní hlavní výhody, kterými investory ze sousední země lákalo – tedy především nízké mzdy a další náklady.

Několik let trvající přehřívání českého pracovního trhu pokračuje i letos. Rekordně nízká nezaměstnanost, dokonce nejnižší ze všech zemí EU, totiž sice vede k tlaku na růst mezd, zároveň tím ale snižuje konkurenční výhodu. Jinými slovy, přestáváme být v očích Němců trhem s levnou pracovní silou, které je navíc nedostatek. Proto se zamýšlejí nad novými investicemi v levnějších zemích.

Velké riziko spatřují němečtí investoři také ve vysokých nákladech na energie. Ty patří v Česku navzdory všem snahám vlády o jejich zkrocení mezi nejvyšší v Evropě. Pro firmy to znamená jediné: vyšší náklady, a tedy také menší ochotu investovat. Drahé energie ostatně už loni na podzim vedly u jednoho z největších německých investorů u nás – společnosti Volkswagen – k prozatím naštěstí opatrným nápadům na přesun výroby škodovek dále na východ, za levnějším plynem, elektřinou i kvalifikovanou pracovní silou.

S ohledem na význam Škody Auto, ale také dalších velkých podniků s německými majiteli působících v Česku asi není třeba příliš rozvádět, jak velký otřes by to pro českou hospodářskou prosperitu znamenalo.

Synchronizované ekonomiky

Důsledkem výše popsané provázanosti české ekonomiky s německým hospodářstvím je pak podobný vývoj v případě makroekonomických ukazatelů. Jak lze vyčíst například z grafu vývoje HDP obou zemí, křivky se pohybují v zásadě stejným směrem.

Téměř stejně nízká jako v Česku je také německá nezaměstnanost. Tamní firmy trápí podobný problém, když v mnoha oborech chybějí pracovní síly, a tlak na mzdy proto roste na jinde nevídaných 3,9 procenta v prvním čtvrtletí 2023, ovšem při stále poměrně vysoké spotřebitelské inflaci (meziročně v prvním čtvrtletí 8,8 procenta). Růst spotřebitelských cen je ostatně také hlavním indikátorem, kde se Česko a Německo zásadně liší: inflace u nás je oproti sousední zemi téměř dvojnásobná.

Jan Němec

Zhruba stejně špatně jako v Česku se vyvíjejí i veřejné finance – podle spolkového ministerstva financí by měl deficit veřejných rozpočtů dosáhnout 4,25 procenta, hlavně vzhledem k mimořádným fondům, z nichž se subvencovaly ceny energií pro průmysl i domácnosti. Bez nich by dosáhl pouze 1,25 procenta.

Loni byl německý schodek sice nižší než v Česku, a to 2,6 procenta, vyšší ale naopak byla celková zadluženost státu, která dosáhla 66,3 procenta HDP; Německo si ovšem podrželo nejvyšší možný rating a hodlá rozpočty konsolidovat, aby schodek stlačilo na 0,75 procenta v roce 2026.

Odpoutat se? Nebuďme montovnou

S ohledem na dynamické ekonomické změny v Německu i Česku zesilují hlasy vyzývající k odpoutání se od nebezpečně vysoké závislosti na západním sousedovi. Jak toho ale dosáhnout a kam například přesměrovat export, je-li to tedy vůbec možné?

Odpověď je nasnadě: Že by se vývoj v Česku mohl nějak výrazněji odpoutat od vývoje v Německu, je iluze – a bylo by to také nesmyslné.

Když podnikatelé a ekonomové hovoří o odpoutání, mají tím na mysli něco jiného: snahu vyvíjet, vyrábět, prodávat a servisovat vlastní výrobek nebo službu pod vlastní značkou. Jinak řečeno, zbavit české firmy nálepky pouhých subdodavatelů, jimž cenovou politiku diktují partneři z Německa, kterým zároveň zůstává většina přidané hodnoty po finalizaci výroby.

Jednoduše řečeno, pokud máme být jednou stejně bohatí jako naši sousedé, jediné možné východisko je přeměnit české hospodářství, a především průmysl, který má dnes zhusta roli pouhé montovny, na sebevědomou ekonomiku, kde firmy samy umějí vymyslet a vyrobit finální, sofistikovaný výrobek.

Cesta k tomuto cíli vede přes vzdělání a masivní investice do inovací a vývoje. Bohužel ačkoli politici o přeměně Česka z montovny na znalostní ekonomiku hodně hovoří, podmínky k tomu zatím příliš nevytvářejí.