Nikdy nebyl lepší čas jet do Afriky než právě teď. Provoz se teprve rozbíhá, Čína ještě nehrne do Afriky davy svých turistů, a tak ani v „profláknutých“ destinacích nekrouží kolem jedné lví rodiny či levharta na akácii hejno čtyřkolek přivolaných vysílačkou. Zkrátka ještě to tam nevypadá jako před covidem.

Když se řekne národní park v Africe, většinu lidí napadnou názvy jako Serengeti v Tanzanii, Masai Mara nebo Tsavo v Keni, případně Krugerův park v Jihoafrické republice. Ti zcestovalí vychvalují třeba ten ve vnitřní deltě řeky Okavango v Botswaně, pláně Etosha v Namibii nebo Murchisonovy vodopády ve stejnojmenném parku v severozápadní Ugandě.

Všechny lákají na zvířata, včetně těch divácky nejoblíbenějších, kterých je v nich hodně a po desetiletích slušné ochrany se k nim lze přiblížit. A tyto parky jsou také vybaveny turistickou infrastrukturou. V případě těch na jihu Afriky je velkou výhodou možnost pronajmout si hned na letišti „self drive“ auto a projet si park vlastním tempem. A momentálně nejsou přetížené návštěvníky, takže vaše peníze po dlouhém covidovém půstu pomůžou tamním ekonomikám, které jsou na cestovním ruchu hodně závislé.

Pytláci v parku

Jenže to není typický příběh. I v těch turisticky nejexponovanějších letech většina výnosů z cestovního ruchu připadla na pár parků a rezervací v několika zemích. Jen nepatrná menšina afrických rezervací je na tom tak, že se jejich provoz zaplatí z výnosů z vlastní činnosti nebo z poplatků z turistických koncesí.

Ze 161 prioritních krajinných celků (landscapes), jejichž ochranou by se podařilo v Africe pro budoucnost uchovat většinu nesmírné biodiverzity kontinentu, jich pouze 69 má uspokojivě řešený management, 92 nikoli. Buď jsou zcela bez ochrany, nebo je o ně pečováno nedostatečně, takže se v nich pytlačí, pasou stáda dobytka, těží dřevo a suroviny, postupně jsou osídlovány – Afrika je kontinent s nejvyšším populačním růstem vůbec. Často se jedná o území, v jejichž blízkosti, případně přímo v nich, dochází k ozbrojeným konfliktům.

Typickým příkladem je třeba Jižní Súdán, kde se – skoro zázrakem – desítky let trvajícím nepokojům navzdory udržela druhá největší migrace zvířat v subsaharské Africe. Milion antilop několika druhů každoročně táhne od bažin na Bílém Nilu stovky kilometrů až do jihozápadní Etiopie a zase zpátky v neměnném periodickém cyklu. V celé rozsáhlé oblasti existují dva parky na jihosúdánské straně, přičemž Boma je velká jako Morava (22 tisíc kilometrů čtverečních, o půlku větší než slavné Serengeti) a druhý Bandingilo jako půlka Moravy, další dva jsou v Etiopii (Gambella a Omo).

Miroslav Zámečník

Opravdu efektivně chránit ekosystém o rozloze Česka není laciná věc, i v subsaharské Africe počítejte řádově stovky dolarů na kilometr čtvereční; v případě intenzivní ochrany pytláctvím vysoce ohrožených druhů, třeba nosorožců, jejichž rohy jsou na černém trhu ceněny jako zlato, se částka násobí.

Ve velmi chudých zemích vlády typicky přistupují k parkům důsledně podle zásady „nature pays, nature stays“, tedy příroda vynáší, příroda zůstává. Čemu se divit, když v Jižním Súdánu, v zemi větší než Francie, bylo v roce 2019 pouhých 300 kilometrů asfaltových silnic, zato tam zrovna 8,3 milionu lidí, tedy zhruba dvě třetiny obyvatel, trpí v důsledku nebývalých povodní akutní potravinovou krizí. Uprchlíků jsou uvnitř země čtyři miliony, v Ugandě jich je další milion. I v méně extrémních situacích jsou tak priority někde úplně jinde.

Jako pokropit živou vodou

Dobrá zpráva je, že i zcela vypytlačené národní parky jde znovu „zazvěřit“ a silně poškozené ekosystémy zrestaurovat. Příroda je silná, a když se jí podá pomocná ruka, dovede při dobré péči velmi rychle regenerovat. Uprostřed zpráv o vzestupu pytláctví a urputné snaze o jeho potlačení zaniká, že v již zmíněném Krugerově parku nebyl před sto lety ani jeden nosorožec a sloni byli občasní zatoulanci ze sousedního portugalského Mosambiku, kde jich tehdy žila spousta. V celé Jihoafrické republice zůstalo před sto lety pár tuctů nosorožců obou druhů, slonů bylo v obrovské zemi 120. Dnes jsou jejich počty stonásobné.

Co se podařilo tam, může se po splnění několika podmínek podařit i v jiných zemích subsaharské Afriky. Jasně, populační růst znamená, že v hustě zalidněných zemích žijí divoká zvířata v podstatě za plotem, ale i v Malawi nebo ve Rwandě, kde není pro přírodu místa nazbyt, dovedou při dobré ochraně národní parky vzkvétat, a čím jsou atraktivnější, tím více lákají turistů.

PPP u jezera hrochů

Už asi dvacet let se po vyzkoušení všech jiných alternativ uplatňuje v této oblasti partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP), kde na jedné straně vystupuje jako veřejný zadavatel ministerstvo, případně centrální úřad typu Služby ochrany přírody či Správy národních parků, a na straně druhé koncesionář, v našem případě nevládní organizace African Parks (AP), dnes asi nejefektivnější ochranářská organizace v Africe. Ta byla založena právě proto, aby dělala ochranu přírody jinak, s prvotřídní úrovní managementu ve všech oblastech od protipytláckých aktivit skvěle vycvičených, motivovaných a vyzbrojených rangerů přes cestovní ruch až po fundraising a finanční řízení.

Nejde o zisk a na rozdíl od klasického modelu veřejný zadavatel partnerovi nic neplatí, jde o to, aby národní parky a rezervace k něčemu vypadaly, fungovaly, jak mají, a postupně přinášely i nějaké tržby přes cestovní ruch. Typická koncese je na dvacet až pětadvacet let, aby dávalo smysl dlouhodobě investovat, dosáhnout výsledků, které přesvědčí jak sponzory, tak partnerské vlády, že se tato forma spolupráce vyplácí.

Potomci Vágnerových nosorožců

Před devatenácti lety převzaly AP první zcela zdevastovanou rezervaci Majete v Malawi o nevelké výměře 700 kilometrů čtverečních, začaly ji pořádně spravovat a postupně vracet druhy, které tam původně žily, včetně velkých šelem, slonů a nosorožců. Totéž se opakovalo třeba ve Rwandě. Na africké poměry maličký rwandský park Akagera (1120 kilometrů čtverečních) má dnes „velkou pětku“ včetně lvů, slonů a obou druhů nosorožců. Část z nich byla přivezena z jižní Afriky, ale před několika lety spoluorganizoval návrat východoafrického poddruhu nosorožce dvourohého („černého“) z několika evropských zoo Safaripark ve Dvoře Králové nad Labem, který pro reintrodukci bezplatně poskytl tři zvířata. Doplní genetiku, neboť původní zvířata byla na počátku sedmdesátých let dovezena do Safariparku z Keni, jejíž populace následně zažila explozi pytlačení; „dvorské geny“ jsou tak velmi cenné.

V Akageře jsou nosorožci pod zvláštní ochranou ozbrojených hlídek, ale od roku 2010, odkdy AP tento národní park spravují, se pytláctví a další ilegální aktivity podařilo zredukovat na minimum. V hustě obydlené zemi musí být park oplocen, místní komunity však profitují z pracovních a podnikatelských příležitostí – od regulovaného, a tím pádem udržitelného rybaření přes včelařství, chov kuřat, pěstování zeleniny a ovoce, přičemž vše nachází uplatnění a odbyt díky návštěvníkům parku. Před covidem dosahovala samofinancovatelnost osmdesáti procent, takže neschází mnoho, aby se tento konkrétní park sám uživil.

Největším problémem národních parků v Africe jsou stále pytláci. Nasazení ozbrojených rangerů však spoustu z nich odradí. Profimedia.cz

Jinde je ovšem samofinancování velmi vzdáleným cílem, ochrana však dnes není chápána jen jako zastavení pytláctví vzácných druhů volně žijících zvířat, ale i zamezení degradace ekosystémů na desítkách tisíc kilometrů čtverečních včetně tropického lesa, travnatých savan, periodicky zaplavovaných plání a mokřadů. Nejde pouze o investice do samotných chráněných území, ale i do lidí, kteří žijí v jejich okolí, aby jim ochrana přírody dávala ekonomické příležitosti – od placené práce přes poptávku po místní produkci až po výstavbu škol pro děti a zdravotních středisek, která přinášejí péči tam, kde dřív žádná nebyla.

AP podporují stovku škol, zdravotních středisek a mobilních klinik. Vesnice díky instalacím ostrovních solárních systémů mají poprvé elektřinu. Mnohde funguje jako bezpečnostní faktor už jen to, že v parcích působí ozbrojení rangeři: různé bojůvky se těmto územím i jejich okolí raději vyhnou. Národní park Garamba v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo platí za nejbezpečnější místo v celé oblasti.

Nakonec i turisté přijedou do velmi nepravděpodobných míst, když je tam co vidět. Jedním ze zázraků je třeba národní park Zakouma v jihovýchodním Čadu, kde se před patnácti lety pytlačilo ve velkém a za pár let kvůli slonovině klesla populace slonů ze čtyř tisíc na desetinu. Za pět minut dvanáct dostal zbídačený park profesionální management a potřebné finanční zdroje spolu s dlouhodobou koncepcí. Za posledních pět let nebyl zaznamenán jediný případ pytlačení slonů, polovina světové populace žiraf kordofánských (1500 kusů) žije právě na tomto jediném místě. Zakouma se stala exkluzivní destinací pro lidi, kteří mají peníze na to, aby zažili velice autentickou verzi africké přírody.

Ve Středoafrické republice je pod ochranou dvacet tisíc kilometrů čtverečních zcela unikátní oblasti Chinko, kde konžský prales končí a přechází do savany, s naprosto výjimečnou biodiverzitou od pralesních slonů přes šimpanze až po lvy a největší antilopy Derbyho. Oblast byla vyloženě nebezpečná, po pár letech se situace zklidnila ku prospěchu volně žijících zvířat i místního obyvatelstva.

Díky vynikajícím referencím dnes organizace African Parks spravuje devatenáct parků a rezervací v jedenácti zemích subsaharské Afriky o celkové výměře 146 milionů hektarů, včetně jednoho mořského národního parku Bazaruto v Mosambiku. Kdo to financuje? Zčásti jsou to peníze od daňových poplatníků ve vyspělých zemích včetně EU a Spojených států, zčásti jde o velké soukromé dárce a peníze nadačních fondů. Německo přišlo s novým finančním konceptem Legacy Landscapes Fund, který je založen na principu pákování veřejných peněz (přes jejich rozvojovou banku KfW) soukromými a je určen k ochraně klíčových ekosystémů.

Loni AP sehnaly od soukromých nadací přes 200 milionů dolarů, z nichž bude financován nejen rozvoj stávající sítě, ale i další expanze. V roce 2030 chtějí mít pod správou třicet parků s výměrou třicet milionů hektarů, reprezentujících jedenáct afrických biomů. AP mají našlápnuto a pro africkou přírodu je to jedině dobře.