Ocelář Sandžív Gupta založil svou akviziční strategii na podobném principu jako před ním jiný ocelářský magnát indického původu Lakšmí Mittal. „Kupuj na dluh to, co nikdo nechce, pokud možno za míň než za cenu šrotu, dej to trochu do kupy a peníze otáčej co nejrychleji.“ Je to vynikající strategie, když se umíte trefit do správného momentu. Hladový, agresivní hráč, který má instinkt a rozhoduje sám, může vyrůst, jako by jej poháněla trysková forsáž. Mittalovi to trvalo od převzetí prvního velkého hutního kombinátu v kazašském Temirtau do vzniku světové jedničky (po fúzi s Arcelorem) pouhých 21 let. Takové příběhy svět velkých peněz miluje. Méně už akvírované subjekty.

V jedné Mittalově nákupní vlně se ocitla i ostravská Nová huť. Koupil ji za pár švestek a převzetí pohledávek zajištěných věřitelů, přičemž prodávající český stát ještě musel odmazat většinu pohledávek státní Konsolidační agentury. Věřitelé v čele s Mezinárodní finanční korporací (IFC ze skupiny Světové banky, která se podílela už na převzetí zmíněného Temirtau) tehdy zatlačili těsně před volbami 2002 na Zemanovu vládu, jíž hrozili bankrotem, pokud bude chtít prodat Novou huť do Třince. Transakce se Mittalovi vyplatila, vydělal na ní řekněme stonásobek počáteční investice. Aniž by nějak masivně investoval do modernizace, prodal huť v roce 2019 Guptově skupině Gupta Family Group Alliance, aby mu Brusel povolil koupit největší, avšak po všech stránkách problematické evropské ocelárny Ilva v jihoitalském Tarentu.

Naprosto nepřehledná struktura

Gupta tedy měl vzor, ale přinejmenším neměl štěstí v načasování transakcí a ve finančním partnerovi. Navíc vytvořil tak nepřehlednou skupinu, že britský ekvivalent ministra hospodářství Kwasi Kwarteng před poslanci v Dolní sněmovně prohlásil, že poskytnout 170 milionů liber, které požadoval Gupta na záchranu britských provozů, do struktury, „jejímž závazkům nikdo pořádně nerozumí, by bylo velmi nezodpovědné“. Přitom jednotlivé závody, rozeseté od Walesu přes sever Anglie až po Skotsko, přímo zaměstnávají pět tisíc lidí, většinou v ekonomicky slabých regionech. Kabinet Borise Johnsona tak má sice silný politický motiv zachraňovat pracovní příležitosti, ale nikoli Guptovo impérium, a už vůbec ne jej osobně.

GFG Alliance zaměstnává celosvětově asi 35 tisíc lidí, ale po pádu hlavního věřitele, finanční skupiny Greensill Capital, hledá i kvůli velice nepřehledným finančním tokům velmi obtížně zdroj refinancování v řádech mnoha miliard eur.

Ocel „jede“ jako už dlouho ne

V tomto vysoce cyklickém byznysu platí, že dobrý hutnický podnik na dně cyklu neprodělává hotovost a v konjunktuře peníze dovede doslova tisknout, a nyní jsou ceny hutnických výrobků výborné. Třeba za tepla válcované svitky jsou na nejvyšší úrovni od července 2008 (viz graf).

Miroslav Zámečník

Za normálních okolností by tedy s financováním hutnického byznysu neměl být problém, ale tady je skoro nepřekonatelnou překážkou propletenec vztahů s londýnskou Greensill Capital. Tam už úřaduje insolvenční správce, společnost Grant Thornton, ale pro českou větev je důležité to, že německý úřad pro dohled nad finančním sektorem (Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht – BaFin) uvalil 3. března moratorium na malou Greensill Bank AG se sídlem v severoněmeckých Brémách. Při zvláštním forenzním auditu nebyla totiž banka schopna prokázat, že má v rozvaze řádně zaknihovány obchody právě se skupinou GFG Alliance.

Banka sama je maličká, ke konci loňského roku představovala její celková aktiva 4,5 miliardy eur, přilákala depozita ve výši 3,6 miliardy eur od vkladatelů, jimž se líbily atraktivní sazby, ale vklady jsou pojištěny jen do výše sto tisíc eur, takže například četné municipality, které měly uloženo o hodně víc, ostrouhají. Londýnský Greensill se financoval jak z depozit od německých střadatelů, tak prodejem krátkodobých cenných papírů, které nesly pojištění švýcarské velkobanky Credit Suisse, jež je zase prodávala investorům hladovým po nějakém pozitivním výnosu.

BaFin 15. března požádal brémský soud o zahájení insolvenčního řízení s bankou. Ten hned následující den ustanovil insolvenčním správcem hamburského právníka Michaela C. Fregeho. Jednoduše řečeno, insolvence u banky znamená, že už je hozen ručník do ringu a nikdo ji nehodlá zachraňovat.

Nechce se mu sesedat

Sandžív Gupta si u Greensillu půjčoval mimo jiné na skupování firem. Nakupovat dlouhá aktiva „nakrátko“ je velmi riskantní, ale za určitých okolností výnosná strategie. Akorát se do toho nesmí nabourat hluboký propad trhu, nesmějí prudce podražit peníze, a hlavně k nim musíte mít kontinuální přístup, „rolovat je“. A tady dva ze tří předpokladů spektakulárně nevyšly. Pak to většinou bývá o vytloukání klínu klínem, hledání v podstatě jakékoli cesty, jak se dostat k penězům.

Ozvěny tohoto průšvihu, připomínajícího přebalování amerického hypotečního smetí do investičního pozlátka (CDS) před finanční krizí, jsou ovšem cítit i v Liberty Ostrava, která sama o sobě provozně šlape a za normálních okolností by za nynějších výborných podmínek na trhu měla vydělávat velké peníze.

Nová huť má navíc v záloze ještě jedno velmi atraktivní aktivum v podobě nespotřebovaných emisních povolenek (asi pět milionů kusů), které jí mělo pomoci s financováním nezbytné technologické modernizace. S povolenkami se běžně obchoduje a samozřejmě mají i své deriváty. Gupta asi milion povolenek z Liberty Ostrava prodal už loni před covidem, aby splatil část závazků vůči věřitelům (Greensill k nim neměl zástavní právo), ale mnohem více se rozjel v případě rumunských oceláren v Galati v ústí Dunaje. V takzvaných repo obchodech, kdy je prodáte a k nějakému termínu je musíte koupit zpátky, Gupta loni prodal povolenky za sto milionů eur při ceně 23 eur za povolenku. V mezičase sice jejich cena klesla (viz graf), ale zjevně již tehdy měl potíže s hotovostí a teď musí do konce dubna povolenky znovu nakoupit, akorát že jsou trochu dražší – 44 eur za tunu. Tento repo obchod můžete posuzovat jako cenu krátkodobého financování, implicitní úrok podle specializovaného serveru Argus vyjde na nějakých 90 procent ročně. Mimochodem, druhý zájemce o ostravské hutě, když je Mittal před pár lety prodával, British Steel, jenž se líbil české vládě i odborářům víc než GFG, před časem klekl mimo jiné proto, že mu chyběly peníze na dokončení repo obchodu.

Gupta samozřejmě potřebuje zalepit díru v Galati, což chtěl vyřešit zápůjčkou povolenek z Ostravy. Taková zápůjčka nepřekvapivě narazila u odborářů, kteří udělali to jediné, co mohli – vyhlásili stávkovou pohotovost, v níž setrvají do konce dubna navzdory ujištění, že k zápůjčce nedošlo. GFG Alliance prohlásila, že je reakcí odborů „hluboce zklamána“, neboť „se tím ještě více prohloubí nejistota po pádu Greensill Capital“. Tím může leda tak naštvat, nikoli dojmout.

Již citovaný server Argus v polovině dubna napsal, že má k dispozici zprávu restrukturalizačních poradců, kteří se dívali na hodnotu Liberty Steel Eastern Europe, do níž patří Galati i Ostrava, a údajně jim vyšla hodnota vlastního kapitálu na minus 1,6 miliardy eur.

Z hlediska českého čtenáře je podstatné, že Greensill Bank AG poskytla právě Liberty Ostrava dvoumiliardový úvěr, zaručený státní exportní pojišťovnou EGAP v rámci programu Covid+. Podle informací týdeníku Hrot je úvěr mimo jiné zajištěn obchodním podílem v Liberty Ostrava ve prospěch banky a byl sice načerpán, ale údajně převeden na depozitní účet u téže banky jako termínovaný vklad. Teď přijde to důležité: BaFin už při vyhlášení „moratoria“ zakázal bance, aby přijímala jiné platby než ty, které slouží ke splácení úvěrů. EGAP se již zdvořile zeptal jak správce, tak managementu Liberty Steel, kdeže ty peníze jsou, neboť záruku poskytl jen na zajištění likvidity a provozního financování Liberty Steel, nikoli GFG Alliance. To by bylo závažné porušení záruční smlouvy. Odborům, a nejen jim, vrtá hlavou, proč firma údajně platí úroky za půjčku, z níž peníze neviděla, a těžko může peníze z německé banky v insolvenci reálně načerpat.

Pro Liberty Ostrava by bylo nejlepší, kdyby předčasně splatila půjčku (fakticky) zápočtem oproti depozitu v bance (pokud existuje) a z tohoto vztahu se vyvázala. Jenže o to musí někdo insolvenčního správce požádat (představenstvo Liberty Ostrava) a správce, Herr Doktor Frege, by na to musel přistoupit. Předsedou představenstva není nikdo jiný než samotný Sandžív Gupta. Splacení půjčky by také znamenalo, že by se jediný akcionář (Liberty Ostrava Limited se sídlem v Hereford Street 7 v Londýně) mohl vyvázat ze zástavy obchodního podílu, který by pak mohl prodat.

Proč by to Gupta dělal? Hodnota obchodního podílu závisí na tom, zda firma funguje a vydělává peníze. Šlo by to o hodně líp, kdyby měla k dispozici provozní půjčku, a ta by měla od dost lepší podmínky, kdyby se za ni zaručil EGAP. Taková přátelská dohoda o ukončení nešťastné mise a společném nalezení vlastníka, který by domorodcům konečně trochu vyhovoval, je hezký scénář. Lze si představit mnohem horší. Prérijní indiáni kmene Lakota mají takové rčení: „Když ti klekne kůň, koukej sesedat.“ Moudří byli, ti jejich náčelníci.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.