Dobře už bylo, tolik je při pohledu na vývoj světových obchodních a investičních toků jasné. A je to vidět už více než deset let, neboť podle údajů Světové banky vývoz k HDP kulminoval v roce 2008 těsně pod hranicí třiceti procent. Pravda je, že od vypuknutí finanční krize stíhal světovou ekonomiku jeden nezdar překážející rozvoji obchodu a přeshraničních investic za druhým.

Nejde ani tak o výkyvy v globálním ekonomickém cyklu, jako spíš o ztrátu porozumění pro to, co a pro koho je výhodné v politice.

Wandel durch Handel

Německo platí za etalon hospodářské politiky založené na exportu, která vedla k mimořádně dobrým výsledkům. Ve službách Německo mnoho globálních hráčů nemá, v nových technologiích také ne, ale ve zpracovatelském průmyslu najdete jednu špičkovou firmu ve­dle druhé – od chemie přes strojírenství a elektrotechniku až po automobilový průmysl se čtyřmi globálními prémiovými značkami.

Když se německá obchodní bilance po desetiletích vinou mnohem rychlejšího vzestupu cen dovážených surovin, především ropy a plynu, propadla do minusu, reportovali to úplně všichni. Pravda, období, kdy Spolková republika měla obchodní deficit, jsou za celou dobu její existence (od roku 1949) velice vzácná, ale hlavně – zhroutila se doktrína, která v Německu platila téměř stejně dlouho.

Miroslav Zámečník

„Wandel durch Handel“ (změna prostřednictvím obchodu), formulovaná sociálnědemokratickým politikem Egonem Bahrem v roce 1963, vychází z přesvědčení, že i země, která se z (velmi rozumných) historických důvodů nechce na mezinárodní scéně prosazovat vojenskou silou, dovede pěstovat úspěšnou zahraniční politiku. Nejen to, dokáže dokonce ovlivňovat ideologické protivníky skrz obchodní spolupráci. Koncept prosazoval Bahrův stranický a vládní šéf, legendární kancléř Willy Brandt. „Wandel durch Handel“ nakonec převzali od sociálních demokratů i politikové z CDU, kteří na něm nikdy neviděli vůbec nic dobrého. V politice vůči Rusku vyústil ve zvláštní druh naivity, kdy nejen obchodujete, ale zároveň se nezajišťujete. Škaredě se to vymstilo.

Kennedy Round

Zhruba ve stejné době, kdy Egon Bahr dumal o vlivu čilých obchodních vztahů na „Ostpolitik“, dostal prezident John Fitzgerald Kennedy od Kongresu Spojených států povolení snížit v rámci jednání předchůdkyně Světové obchodní organizace (General Agreement on Ta­riffs and Trade, GATT) americká dovozní cla až o osmdesát procent.

Americká obchodní politika – stejně jako předtím hospodářská pomoc v rámci Marshallova plánu nebo prominutí pohledávek z válečných půjček Lend-Lease Act – v podstatě nesloužila k ničemu jinému než k ekonomické podpoře spojence a k zabránění tomu, aby se rozvojové země hned poté, co byly dekolonizovány, dostaly pod vliv různých marxistických hnutí a Sovětského svazu (v malé míře též Maovy Číny). Tehdy to bylo vnímáno jako reálná a rostoucí hrozba, zejména po nástupu Fidela Castra k moci na Kubě, vzdálené 160 kilometrů od americké pevniny. Americké spotřebitele otevírání trhů nic nestálo, naopak. Levný dovoz v dobách, kdy Spojené státy měly naprostou ekonomickou převahu a stále ještě komfortní obchodní přebytek, nepůsobil politické problémy. Dnes to zní zvláštně, ale Spojené státy měly od konce války Severu proti Jihu až do ropné krize na počátku sedmdesátých let minulého století přebytek setrvale, průměrně 1,1 procenta ročně. Naposledy měly USA obchodní přebytek v roce 1975, což už je také velmi dlouho, od té doby nikdy.

Miroslav Zámečník

Spojené státy si globalizaci pěstovaly od konce druhé světové války, potíže se objevily tehdy, když se na scéně začala masivně prosazovat Čína, ale i další země s podstatně levnější pracovní silou, zatímco americký zpracovatelský průmysl ztrácel dobře placené příležitosti v závodech, kde měly silnou pozici odbory. Zaměstnavatelé na vysoké mzdové náklady reagovali dílem přestěhováním závodů, dílem investicemi do automatizace – podíl závisí na tom, jak se počítá, ale když na to jdete přes podíl zboží, které uspokojuje americkou konečnou poptávku a pochází z dovozu, byly jich asi dva miliony.

Rusko-čínský obchod v éře deglobalizace

Navzdory všem obchodním třenicím, omezování citlivých technologií a rivalitě na mezinárodní scéně směřovalo loni osmnáct procent vývozu Číny do Spojených států, zatímco Rusko bylo s 2,1 procenta až na jedenáctém až dvanáctém místě, o které se dělilo s Thajskem. Za prvních sedm měsíců letošního roku se vzájemný rusko-čínský obchod zvýšil o 29 procent a prezidenti Putin a Si Ťin-pching vyjádřili přesvědčení, že letos dosáhne 200 miliard dolarů oproti loňským 147 miliardám. Navzdory všem řečem o partnerství bez hranic to není závratná částka. Pro srovnání: česko-německý obrat ve vzájemném obchodu byl loni zhruba o dvacet miliard dolarů nižší. Nebo jinak: letos v srpnu byl čínský dovoz z Ruska asi o desetinu nižší než dovoz z Austrálie.

Miroslav Zámečník

Kompatibilita ekonomické struktury současné Číny s Ruskem je „perfektní“, pokud Rusko berete jako dodavatele surovin. Rozsáhlých západních sankcí využili čínští vývozci hotových výrobků do Ruska ke zvýšení cen – třeba automobilka Great Wall zvedla ceny svých modelů prodávaných pod značkou Haval po zahájení invaze o padesát procent (jak rubl vůči dolaru zpevnil, ceny o něco snížila), ale tržní podíl stihla víc než zdvojnásobit – na 3,7 procenta. Od ruských dodavatelů surovin naopak Číňané žádají slevu, prý kolem 35 procent. Tak to v družbě chodí.

Ať žije „nearshoring“

Poměr světového vývozu k HDP naznačuje, že globalizace je – na nějakou dobu určitě – za svým vrcholem, a Česko není výjimkou. Náš poměr vývozu zboží a služeb dosáhl svého historického vrcholu před osmi lety a nic nenasvědčuje tomu, že by jej v nejbližších letech čekala zářivá budoucnost. Jenže v ekonomice velikosti té české je hodně obtížné představit si bez dalšího růstu obchodu nějaký dlouhodobý ekonomický růst.

„Deglobalizace“ a rozdělení do několika obchodních bloků budou impulzem pro „nearshoring“, a to nejen ve Spojených státech, kde to je od Trumpa oficiální politika, na které Biden nic nezměnil. Totéž by alespoň v citlivých položkách chtěla dokázat i Evropská unie. Jinak řečeno, více věcí by se mělo vyrábět v Evropě. V Česku, na jehož zpracovatelský průmysl tvrdě dolehne změna relativních cen jeho vývozu a cen energetických vstupů, je to trochu paradoxně docela dobrá zpráva.