Když loni v říjnu napsal list Financial Times, že německá firma Wirecard používá podivných účetních praktik a kdoví, jestli není celá podfuk, mezi prvními znepokojenými byl pochopitelně její auditor, firma Ernst & Young (v posledních letech vystupuje pod zkratkou EY). Pokud by se potvrdilo, co britské noviny napsaly, znamenalo by to, že po léta dával svým podpisem požehnání jednomu z největších účetních podvodů dějin. 

Rozhodli se tedy v EY podívat se Wirecard trochu na zoubek. Zjistili, že na celém světě firma prodělává, ale její tři asijské pobočky, všechny pod vedením šikovného rakouského finančníka jménem Jan Marsalek, naopak vykazují luxusní tržby. (V čem přesně spočívala auditorská aktivita EY směrem k Wirecard do té doby, suď Bůh.)

Tyto tři pobočky měly všechny utržené peníze – celkem 3,2 miliardy eur – posílat do banky BPI. Copak je to za banku, ptáte se možná. Bank of the Philippine Islands, zní odpověď. Řečené peníze měly v této bance být ukládány na účet, k němuž měl přístup pouze jeho správce, jistý R. Shanmugaratnam, šéf firmy Citadelle, o které také nikdy nikdo neslyšel. 

Na dobré slovo

Jediná dokumentace, kterou o těchto penězích měli šéfové Wirecard v čele s generálním ředitelem Markusem Braunem k dispozici, byl Shanmugaratnamův dopis, v němž autor tvrdí, že je to tak, jak Braun a spol. říkají. Leckoho by zde možná napadla otázka, proč si firma se sídlem v Mnichově nechává 80 procent své hotovosti na nějakém důvěryhodném místě, jako třeba na Filipínách, na dobré slovo člověka, kterého neznáte. Jenže takový „leckdo“ nebere miliony eur za audit, na rozdíl od EY. A tam taková otázka jako z udělání nikomu na mysl nepřišla.

Naopak. Wirecard se ještě na podzim rozhodla popřít dohady o účetním gigašvindlu a k tomu účelu si najala externího auditora v podobě konkurenta EY, firmu KPMG. Až když se posledně jmenovaná firma začala účetnictvím Wirecard zabývat, nasadili tvrdší kurs i v EY. 

Celý trabl vyústil v dramatickou scénu letos v březnu, kdy Wirecard slíbila, že nechá Shanmugaratnama poslat na své německé účty 440 milionů eur, aby oběma auditorům ukázala, že peníze na Filipínách skutečně existují.

Daniel Deyl

Zase jako na potvoru však Citadelle „náhle vypověděla s Wirecard smlouvy o spolupráci“ a nikdo z firmy nebyl k nalezení, jak auditory informoval Jan Marsalek. Ale protože on, Marsalek, je mužem činu, sehnal obratem jinou filipínskou firmu, která kšeft po Citadelle vezme. Protože je koronavirus, nemůže její vedení bohužel představit zástupcům EY osobně, ale možná by stačila videokonference?

A tak se stalo, že Marsalkem najatí herci opakovali nacvičené fráze do kamery notebooku, zatímco na druhém konci drátu seděli experti z EY a snažili se jejich jména najít na sociálních sítích. Nenašli ani je osobně, ani jejich firmu, která měla spravovat miliardové konto pro Wirecard, a samozřejmě nenašli žádné peníze. Dokonce nenašli ani Marsalka, který také náhle zmizel.

Přesto (proto?) lidé z EY zrazovali vedení Wirecardu od zveřejnění externího auditu KPMG, jenž zhruba tvrdí, že se žádné peníze nenašly a že klíčové části účetnictví Wirecard nelze potvrdit. Že je prý zpráva neúplná, bez kontextu a „hrozí nedorozuměním“.

Daniel Deyl

Když se o pár dní později dostal skandál na veřejnost, nevypadalo to pro EY nijak pěkně. Před devatenácti lety takhle neslavně skončila firma Arthur Andersen, jež pomáhala americkému energetickému kolosu Enron nejen falšovat účetnictví, nýbrž i zahlazovat stopy. Už tehdy se dost mluvilo o tom, že Arthur Andersen není o nic horší než ostatní auditoři a že dynamika vztahu mezi klienty (vedením velkých firem) a dodavateli (auditory) si o podobné průšvihy zrovna říká. 

Čekali jste tehdy, že auditorská branže projde nějakou obrodou, zdokonalením procesů, v nichž bude proti pokušení selektivně přivírat oči zabudována nějaká pojistka? Nejen že jste čekali marně; od té doby doznala pravidla práce auditorů ještě dalšího rozvolnění tak, aby více vyhovovala jejich klientům – zkoumaným firmám.

„Je to problém, jejž dále prohlubuje přijetí moderních auditorských norem. Během posledních desetiletí postupně rozložily tradiční systém, jenž kladl důraz na ověřitelnost tvrzení uváděných v účetních záznamech. Tento systém ustoupil systému založenému na představě, že nejdůležitějším úkolem účetnictví je předkládat veřejnosti ‚uživatelsky užitečné‘ informace,“ napsaly k tomu Financial Times.

Daniel Deyl

O tom, co je, nebo není uživatelsky užitečné, se však lze přít – a kdo drží kasu (tedy v tomto případě klient), má větší slovo. Manažeři tak například do účetnictví bez mrknutí oka míchají předpokládané tržby a nakládají s nimi, jako by již byly pod firemním slamníkem. Rozdíl mezi optimistickým a podvodným účetnictvím se stírá.

Podle toho to vypadá. EY musela letos v létě zaplatit 11 milionů dolarů zaměstnanci své dubajské kanceláře, který na ni prozradil, že globálně fixluje. PwC čelí žalobě o 63 milionů dolarů kvůli vyzrazení citlivých dat svého klienta (dnes Watchstone Group) jeho potenciálnímu kupci (Slater & Gordon). Deloitte se dopustila „vážných pochybení“ při auditu technologické firmy Autonomy. KPMG jsou z celé čtyřky po léta na chvostu. To vše jsou novinové titulky z posledního měsíce. 

Americký regulátor, Public Company Accounting Oversight Board, spočítal, že v roce 2019 odvedly firmy Velké čtyřky substandardní práci ve 31 procentech případů. Přitom tyto čtyři firmy dohlížejí na účetnictví 497 firem z pěti set, jež tvoří index S&P 500, smetánku amerického byznysu.

Řešení jen napůl

První z vyspělých trhů, který proti této praxi vyrukoval s ostrými, byla Británie. V červenci vydal její regulátor, Financial Reporting Council, o auditorské praxi obsáhlou zprávu včetně plánu na nápravu o 22 bodech. 

Nejpodstatnějším požadavkem je účetní oddělení auditorských divizí Velké čtyřky od divizí ostatních (viz graf). Konzultační praxe má nad praxí auditorskou stále zjevnější vrch, což pokušení vytvářet audit na míru jen posiluje, tvrdí logicky FRC. Oddělení auditorské divize by tomu mělo bránit. 

Kritici tvrdí, že je to řešení polovičaté, protože střetu zájmů by bylo možno předejít pouze za předpokladu, že by z auditorských divizí Velké čtyřky vznikly kompletně samostatné firmy. Zároveň mají za to, že čtyřletá lhůta, během níž by firmy měly účetnictví svých divizí rozdělit, je příliš dlouhá.

Vtip však je v tom, že je docela jedno, jestli je navrhované řešení dobré, či špatné: dohlížet na ně by totiž mohl pouze nový regulátor (jeho vytvoření a zároveň zrušení FRC je jedním z bodů plánu). K tomu by byl zapotřebí zákon – a politici z vládní Konzervativní strany se k takovému zákonu staví jen vlažně. Takže vše zůstává při starém.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl