Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

V srpnu 1991 zorganizovali konzervativní sovětští komunisté protigorbačovovský puč a v ulicích Moskvy se objevily tanky. Na druhý den tam přistálo letadlo mířící z Paříže do Japonska. Vystoupil z něj mírně tělnatý šedesátník, umluvil úředníky, aby jej i bez víza pustili z letiště(!), vydal se rovnou za Borisem Jelcinem a postavil se vedle něho na barikádu. Mstislav Rostropovič pomohl Rusům udržet naději na lepší poměry, tehdy reálnou.

Nebylo to příjemné. Čekali jsme, až na nás zaútočí. Mysleli jsme si, že to udělají.

Rozhodoval jsem se rychle, a kdybych jí o svém úmyslu řekl, byla by mne nepustila.

První vážný problém přišel v roce 1948, když Stalin vydal dekret proti „formalistům“. Vyvěsili ho tehdy na nástěnku na moskevské konzervatoři. Stálo tam, že Šostakovičovy a Prokofjevovy skladby se již nemají hrát. Můžete mi prosím vysvětlit, proč poslední slovo v naší literatuře a umění mají tak často lidé zcela neschopní?

Nestudoval jsem, ale měl jsem ty nejlepší učitele...

Hodně jsem poslouchal Pabla Casalse, u kterého studoval můj otec. Umožnilo mi to udělat pokrok, na který bych bez Casalse nikdy nedosáhl.

Hrál jsem s nejlepšími světovými dirigenty. Musíte hrát z lásky k hudbě. Dokonalá technika není tak důležitá jako hrát srdcem.

Celý život jsem pracoval na tom, aby cello bylo nástrojem stejně oblíbeným jako klavír. Pro mě je cello hrdinský nástroj díky svému tenorovému témbru. Z houslí dělá jejich soprán ženský nástroj; ale když třeba v Dvořákově koncertu B moll nastoupí cello, je to, jako kdyby do místnosti vstoupil skvělý řečník.

Hraju s láskou k jednomu každému člověku v hledišti a lidé tomu rozumějí. Kdybych držel projev, museli by ho překládat. Hudba překladatele nepotřebuje.

Ne, to byl až dopis (1974, pozn. Tar.), který jsem napsal na jeho podporu a poslal jej do novin. Věděl jsem, že je nevyhnutelné, že na mne bude vytvořen „názor“, ale toho se nebojím. Říkám otevřeně, co si myslím.

Vždycky rád jezdím do Spojených států, protože ta země do mého života významně promluvila. Ale když vidím, jak se lidé ženou za tím úžasným pokrokem v elektronice, počítačích, internetu a tak dále... Je skvělé mít technologický pokrok, ale je třeba mít nějakou duševní rovnováhu, prostor pro lidskou krásu. Tam je umění pořád důležité.

Samozřejmě vím o všech těch věcech, které se v Rusku dějí. Ale i v těch sebenegativnějších, nejnebezpečnějších chvílích je to pořád desetkrát lepší než za komunistického státu.