Evropská komise vyšetřuje přidělení dotací na obnovu ovocných sadů třem velkým tuzemským pěstitelům. Celkem 24,5 milionu korun získaly firmy z holdingu Agrofert ze svěřenských fondů premiéra Andreje Babiše, z Agra Měřín miliardáře Gabriela Večeři a ze skupiny Úsovsko exministra zemědělství Jiřího Milka. Podpora přitom byla určena malým firmám.

Agrárníci se nařčení brání. Podle Milka úřady Úsovsku peníze přikleply navzdory tomu, že se společnost nikdy netajila tím, že je velkou firmou. Mělo se tak stát dříve, než sám nastoupil na ministerstvo. Pochybení tak vidí především na straně českých úřadů a 4,5 milionu korun vrátit nechce.

Úsovsko se proto se svými argumenty obrátilo na Evropskou komisi dopisem, který má týdeník Hrot k dispozici. V něm vedle právních argumentů popisuje ovšem také neveselou situaci českých ovocnářů. Vrácení peněz a případné uzavření kohoutů dalších ovocnářských dotací by znamenaly i konec jablečného podnikání skupiny, která dříve byla největším producentem jablek v Česku. Navzdory dotační podpoře tratila na jablkách za posledních osm let v průměru 4,1 milionu korun ročně, a své jabloňové sady proto zredukovala z 350 na 223 hektarů. „Je to totálně nerentabilní. Škodovka také nevyrábí model, který je ztrátový,“ řekl nedávno v rozhovoru pro týdeník Hrot Jiří Milek.

Vedle již tradičního sporu o nastavení zemědělských podpor má tak případ ještě druhou rovinu. Poukazuje na tristní situaci pěstitelů nejpopulárnějšího evropského ovoce. Ta je na hraně únosnosti a možná blízko toho, že si české jablko brzy v obchodní síti nekoupíte.

Vysoká poptávka, ceny i dotace

Pěstování jablek na první pohled odporuje veškerým ekonomickým poučkám. Je tu nesporná rostoucí poptávka, nakopnutá navíc v loňském roce pandemií a s tím souvisejícím zájmem Čechů o zdravější stravování. Oficiální čísla o spotřebě budou k dispozici až v prosinci, ale obrázek si lze udělat i ze starších dat. Podle ČSÚ snědl předloni průměrný Čech 23,9 kilogramu jablek, o kilo a půl víc než na začátku desetiletí. Nehledě třeba na rok 1990, kdy to bylo jen 14,5 kilogramu. Jablka jsou přitom nejoblíbenějším ovocem v celé Evropě, jedinou výjimkou je Španělsko, kde převládají pomeranče.

V kombinaci s nevalnou úrodou a zpřetrháním některých dodavatelských řetězců vedla loni vysoká poptávka k rekordnímu růstu cen na pultech obchodů, kdy jablka ze všech potravin podražila nejcitelněji. Více podražovaly jen broskve, kterých se však sní výrazně méně.

Vedle toho stát sadařství z národních i evropských zdrojů poměrně štědře podporuje. Vedle klasických dotací na hektar ve výši zhruba 5,6 tisíce korun podporuje pěstitele ještě v rámci takzvaných citlivých komodit s velmi vysokou pracností. Podle údajů Státního zemědělského a intervenčního fondu (SZIF) to bylo za předchozích pět let 313 milionů korun, přičemž celá částka za loňský rok ještě nebyla vyčerpána.

Dále jde o investiční programy například na vybudování kapkových závlah nebo restrukturalizaci ovocných sadů, kde je u jabloní podpora až 240 tisíc na hektar. Mezi lety 2015 a 2019 takto stát podpořil pěstitele veškerého ovoce 446 miliony korun. Ovocnáři samozřejmě mohou čerpat i další podpory, například pro mladé zemědělce nebo na ekologickou produkci.

Mizející jabloně

O zásobování Evropanů kulatými plody by tak z logiky věci měl být enormní zájem, děje se však pravý opak. Své sady nelikviduje jen Úsovsko.

Podle Českého statistického úřadu existovalo v loňském roce v Česku 7,2 tisíce hektarů jabloňových sadů, přičemž ještě v roce 2010 to bylo devět tisíc hektarů. Úbytek odpovídá zhruba dvojnásobku rozlohy Letiště Václava Havla. Situační zpráva o ovoci ministerstva zemědělství spočítala aktuálně dokonce jen 6474 hektarů jabloní, z nichž navíc část jablka vůbec nerodí. Zhruba polovina stromů je přestárlých, a nesou tak jablek méně nebo vůbec žádná. Ovocné sady jsou tak jedinou z citlivých komodit (vedle jablek mezi ně patří třeba ještě chmel, brambory nebo cukrová řepa), jejíž plocha se navzdory podpoře v uplynulých letech scvrkla.

Neobstojí přitom obvyklý argument o levnější a štědře dotované zahraniční konkurenci, která ničí domácí pěstitele. Data Eurostatu ukazují, že s výjimkou drobných nárůstů v Itálii či Německu mizejí jabloňové sady všude v Evropě, v některých důležitých pěstitelských státech i dost výrazně. Polsko – největší pěstitel – mělo před deseti lety 170,4 tisíce hektarů, a v mezičase se dostalo dokonce na 194,7 tisíce. Předloni se však v Polsku pěstovala jablka už jen na 155,6 tisíce hektarů. Propad zřejmě souvisí s ruským potravinovým embargem, které uzavřelo tamním pěstitelům přístup na východní trh.

Polský pokles se projevuje i v exportech do Česka. Za loňský rok se z Polska dovezla jablka v hodnotě 422 milionů korun, což je druhé nejvyšší číslo v historii. Jde však o peněžní vyjádření, a jak víme, ceny jablek loni prudce vystřelily nahoru. Pokud jde o množství importovaného ovoce, to bylo naopak nejnižší za posledních pět let a čísla mají dlouhodobě sestupnou tendenci. To platí i pro ostatní země, import jablek do Česka v průběhu let nijak závratně neroste.

Z dostupných dat také nevyplývá, že by se cenový tlak na ovocnáře zvyšoval. Ti sice prodávají jablka často na hranici výrobních nákladů, ale při porovnání výkupních a spotřebitelských cen evidovaných SZIF za posledních deset let se ukazuje, že rozdíl se trvale pohybuje kolem sta procent. V posledních letech – byť zcela nepatrně – se vychyluje dokonce ve prospěch zemědělců, a marže obchodníků a dalších článků dodavatelského řetězce tedy spíš klesá.

Mrazy i pronájem bedýnek

Problémem jsou ovšem rostoucí náklady, které se pěstitelům nedaří promítnout do cen. Podle šéfa Ovocnářské unie Martina Ludvíka jsou důvody problémů jablečného sektoru v zásadě tři. V prvé řadě to jsou klimatické změny, ať už jde o sucha, krupobití, mrazy, nebo v poslední době také hraboše. S vrtochy přírody bojovali zemědělci vždy, brzké jarní oteplení a následný návrat nízkých teplot jsou však fenomén, který se v posledních letech opakuje stále častěji a dokáže zdecimovat velkou část úrody.

Stát část škod způsobených mrazy kompenzuje, předloni šlo o 50 milionů korun. Existují také metody, jak mrazům čelit. Zahřívání plynovými hořáky či zakuřování však mají své limity. A především stojí peníze.

Druhou komplikací je absence pracovní síly, které je právě v ovocnářství potřeba hodně. Zlákat Čechy na práci v zemědělství je dlouhodobý problém a v poslední době je to složité i se zahraničními dělníky. Ti nezmizeli pouze kvůli uzavření hranic koronavirovou pandemií. Tuzemští sadaři nedokážou platově konkurovat západní Evropě. „Ukrajinec jde pracovat raději do Německa,“ míní Ludvík.

„A třetí věc jsou obchodní řetězce. Pokud se něco nestane, tak si řetězce dělají, co chtějí,“ dodává Ludvík, který je zastáncem kritizovaného povinného podílu českých potravin i zpřísnění zákona o významné tržní síle. Na jedné straně jde o drsné cenové vyjednávání, na druhé o řadu podmínek, které si obchodníci kladou. Požadují stabilní dodávky ve stabilním množství a kvalitě, což tuzemští pěstitelé nejsou schopni garantovat. Detailem, ale dost nepříjemným, jsou třeba i přesně předepsané přepravky, které si musejí pěstitelé od řetězců pronajímat. Ceny nájmu přitom také rostou.

„Do řetězců nikdy dodávat nebudu. Jejich podmínky jsou přitažené za vlasy, to není cesta, kterou bychom se chtěli vydat,“ říká proto známý „sedlák z Milešovky“ Daniel Pitek, který v krajině Českého středohoří vysazuje nové jabloňové sady. Z úrody plánuje vyrábět sušené ovoce a mošty v moštárně, kterou aktuálně buduje. Výrobky pak chce prodávat kolemjdoucím turistům, případně na farmářská tržiště.

Pokud má pěstitel diverzifikovanou výrobu, a může tak v horším roce vykrýt výpadek z jiných zdrojů, je podle Pitka možné jablka ekonomicky pěstovat. To však neřeší většinové zásobování obyvatelstva. Podobně přitom podle Ludvíka začínají uvažovat i velcí pěstitelé, kteří se sadů postupně zbavují a nechávají si jich jen tolik, aby na dodávkách do řetězců nebyli ekonomicky závislí. Úsovsko podle Milka aktuálně stojí před rozhodnutím úplně ukončit produkci ovoce a podle spekulací z trhu se chtějí sadů zbavit i firmy Agrofertu.

Tlak obchodních řetězců na co největší efektivitu dodavatelů, kterou mohou garantovat jen velcí pěstitelé, tak paradoxně vede k úbytku zemědělců, kteří by se takovými mohli stát. Silně konkurenční tržní svět supermarketů naráží na vysoce zpolitizovaný a předotovaný zemědělský sektor tlačený oficiální politikou i veřejností k malým farmám. Jablka se tak podobně jako celé zemědělství ocitla v bludném kruhu, ze kterého – zdá se – není úniku.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.