Co se ví o zesnulém Silviu Berlusconim, co zůstane zapsáno v paměti? Že 20 let ovládal politickou scénu v Itálii způsobem, kterému se nikdo jiný v největších západních zemích po druhé světové válce ani trochu nepřiblížil? Že byl nejdéle sloužícím italským premiérem? Že vlastnil ve své době absolutně špičkový fotbalový klub AC Milán, který v jeho éře pětkrát vyhrál Ligu mistrů? Že dokázal vybudovat největší mediální impérium a k tomu ještě developerské, retailové a bůhvíjaké ještě? Že byl jednu dobu nejbohatším Italem? Nebo že porušoval zákony i nepsané normy přijatelného chování způsobem, který by jej v nějaké protestantské severské zemi předem vylučoval z kandidátky na jakýkoli volený úřad?
Nebo si lidé spojí jeho jméno s večírky „bunga bunga“, do kterých ho prý zasvětil někdejší přítel a libyjský vůdce Muammar Kaddáfí? Společným jmenovatelem „akcí“ byla přítomnost velmi mladých anebo až příliš mladých dívek, oděných spoře anebo vůbec, vně nebo uvnitř bazénu, které ovšem vždy dělaly společnost bohatým a mocným mužům, z nichž někteří mohli být jejich dědečky.
Nenáviděn i zbožňován
Divní kamarádi od Kaddáfího po Putina k Berlusconimu patřili stejně jako zářivý úsměv na opálené tváři, prvotřídně padnoucí obleky a v pozdějších letech i nastřelovaná obarvená kštice.
Tatínek moderního italského populismu vděčil za svůj vzestup rozpadu tradičních politických stran – italských socialistů a sociálních demokratů –, které se utopily ve vlastní korupci a hnilobě.
Znalci italské politiky a kultury říkají, že spousta Italů nemohla Berlusconiho ani cítit, ale dlouho bylo o hodně víc těch, kteří jej zbožňovali, protože nebyl nudný a symbolizoval to, čím by chtěli být: bohatý, sebevědomý, ženských na každém prstu tucet, extrovertní, a hlavně furbo. Česky řečeno mazaný, až vychytralý, zkrátka člověk, který v tom „umí chodit“, daně neplatí, protože přece není „coglione“ (blbec), ale naopak šikovný a do kšeftu, všechno v jednom slově. Na pana Čistého si hrát, pravda, nemohl, neboť Berlusconi byl všechno, jen ne tohle, ale dovedl mluvit jazykem ulice a i v tomto žánru byl průkopníkem. A tak mu to házeli xkrát za sebou, průšvihy neprůšvihy.
Z jeho politického odkazu bude nejspíš profitovat současná premiérka Giorgia Meloniová, která byla v jedné z jeho vlád ministryní, ale založila si vlastní formaci, zatímco Silvio měl hnutí jednoho muže a nezanechal přímého politického nástupce.
Ani Babiš, ani Trump
Silvio nebyl ani Babiš, ani Trump. Jeho charisma bylo autentické a v mnoha ohledech byl nejen mazaný, ale i talentovaný. Kupříkladu prvním výdělečným kšeftem syna bankovního úředníka bylo psaní esejí pro méně zdatné spolužáky na střední škole. Vystudoval pak práva se specializací na reklamní právo, ale při studiích stihl prodávat vysavače, fotografovat na svatbách a také zpívat na výletních parnících. Tam si udělal přátele. Ty si mimochodem uměl podržet a někteří to s ním pak táhli celý život.
Do velkého byznysu se pustil hned po studiích, kdy si půjčil v bance, kde působil jeho otec, a založil svoji první společnost, Edilnord. Ta se zapojila do developerské činnosti, když začala stavět milánskou čtvrť se čtyřmi tisíci byty. Kde získal kapitál, nikdy neprozradil. V bytech pak zavedl kabelovou televizi společnosti TeleMilano, což byl počátek jeho mediálního impéria. Byznysů se nabalilo hodně, stejně jako skandálů a opletaček se zákonem před vstupem do vysoké politiky i po něm.
A nad tím vším čněl fotbal. „Všechno je to polní tráva, ale AC Milan je posvátný. A fotbal, fotbal, to je láska,“ říkal.
