Gumovou podlahu ve tvaru puzzle mám zhruba 15 centimetrů od obličeje. Nesmí to být víc ani míň. Jejím základem je drcený gumový granulát z pneumatik první jakosti. Pneumatiky se nejprve důkladně očistí a zbaví všech dalších materiálů. Směs pro lepší vzhled můžete probarvit. Třeba bílou. Tečky této barvy právě teď počítám. Na nic jiného se stejně nezmůžu. Moje tělo už začíná vibrovat ztrátou síly i beznadějí. Jsem na předloktí, nohy na špičkách. Ve vodorovné poloze a nesmím se pohnout. Na jednu z těch teček dopadá kapka potu. A další a pak další. Plank, cvik na břišní svaly. Změnit úhel a povolit znamená nespokojenost trenéra. Jsem v Los Podolos, tělocvičně v pražském Podolí. Počítám vteřiny, kdy mohu dopadnout na podlahu. Je to nekonečné. Podobně to má člověk, který cvičí (s podobným výrazem jako já) na druhém konci tělocvičny. Režisér a tvůrce Markus Krug.

„Asi jsem narazil na moment, kdy ten předchozí život, kdy mi všechno procházelo a moje tělo fungovalo pořád stejně, neměl jsem děti a žádnou velkou zodpovědnost, skončil. A měl bych se sebou něco dělat,“ vysvětluje později během rozhovoru v nedaleké kavárně. „Potřebuju trenéra, protože když nepřijdu, bude na mě Ondra naštvaný – a je mnohem jednodušší zklamat sám sebe než zklamat někoho jiného. Takže to, že on tam stojí, a já jsem nepřišel, je pro mě mnohem těžší,“ usmívá se. Jeho práce má daleko k rutině: popisuje ji jako z 90 % sezení, přemýšlení, koukání do blba, psaní, pak několikadenní záhul, z 0 na 120hodinové směny, běhání po horách, prostě extrémní podmínky, a pak zase zpátky k počítači.

„Vždycky jsem byl posedlý tím, udělat něco, co lidi nadchne. Už ve školce jsem vyrobil mapu, která vedla k místu, kde měli spolužáci najít zlatý poklad,“ vypráví. „V zimě jsem ho zakopal a čekal, dokud tam nenaroste tráva, aby to fakt bylo, jako že našli poklad. Teta mi k tomu i nasprejovala kamínky zlatou barvou. A fakt tomu věřili.“ To vymyslel ve školce? ubezpečuji se znovu. „Ano, všechno muselo mít nějakou story.“

V místech, kde se vyprávějí „story“, se pohyboval od dětství. Maminka, Lucie Krugová, pracovala jako reportérka na Primě a na Nově. Markus tak vyrůstal v televizním prostředí. „Já chodil na Novu do kanclu, který máma a její kolegyně sdílely s klukama z Tele Tele. Moje dětství bylo to, že se rozrazí dveře a do místnosti vjede na židli Richard Genzer a něco zahlásí. Vždy jsem věděl, co chci dělat, a nikdy jsem vlastně nic jiného nedělal.“

Jeden ze svých prvních snímků natočil za pomoci lega. Konkrétně edice Jurský park a filmová výbava Stevena Spielberga. Markus bere do ruky telefon a stavebnici hledá. „To byl můj vstup do světa animace a filmu. Byla u toho taková Stop Motion kamera, cédéčko, střihací program, rekvizity, vidíš?“ ukazuje mi na displeji mobilu stavebnici. „A měl jsi tam vzor, jak ty rekvizity využili oni, a mohl sis to zkusit natočit taky.“ Dánská stavebnice položila základy jeho tvorbě – obří, náročné, velkolepé, bombastické produkci.

Zajímá mě, zda takový byl vždycky. Takový megaloman, v dobrém slova smyslu. „Já jsem chodil na střední školu v Detroitu, tam jsme měli green screen ve studiu, přenosový vůz, všechno, co si dokážeš představit. A nebyla to speciální filmová škola, prostě střední škola s možnostmi. Já jsem tam přišel ve třinácti nebo ve čtrnácti letech, takže musím říct, že mě to do určité míry dost brzy v životě formovalo. Točil jsem celou Ameriku, mám krabice plné kazet. Někdy jsem byl za podivína,“ směje se. Při těch slovech se mi vybavuje scéna ze skvělého filmu Americká krása, kdy soused hlavních hrdinů točí, pořád a cokoliv. „Tak to bylo,“ popisuje, „sednu do žlutého autobusu, jedu do školy, celou dobu točím z okna, lidi, úplně bez komentáře, bez ničeho.“ Pobyt v Americe se na něm podepsal: „Líbila se mi velikost v tom jejich uvažování, že všechno musí být velká show. Jako na Broadwayi nebo při předávání nějakých cen. Všechno je takový boom! Člověk si z toho odnáší silný zážitek. Možná i proto jsem finanční negramot, protože se při přemýšlení nad svými scénáři vůbec nezaobírám tím, kolik by to mohlo stát. Vůbec. Producenti mě kvůli tomu nesnášejí,“ směje se.

Přiznávám, že říct producentovi něco na způsob, „cena mě nezajímá“, to chce docela sebevědomí a slušnou víru ve své schopnosti. Tohle si v Americe taky osvojil. „Oni jsou mnohem víc vedeni k sebevědomí. Odmalička. Prostě jsou hrdí. Pojďme si i tady říct, jak jsme dobří, pojďme si zazpívat hymnu. Jenže tady jsem od babičky i ostatních slyšel takové to: ,Hlavně moc nevyčuhovat, buď v klidu, tady musíš být potichu.‘“ A ještě jedna věc: vlastní sebevědomí mít podložené schopnostmi a umět se prodat. „Říkám to i studentům na filmové škole. ‚Vy jste produkt – a ten produkt musíte umět nabízet. Zosobňujete de facto všechno od obchodního oddělení po marketing. Musíte umět mluvit, musíte chodit na networkingy a postupně budovat a zvětšovat síť kontaktů.‘“

Z Ameriky naskočil do velkého televizního světa v Česku. Pracoval na Nově, v české verzi úspěšného hudebního kanálu MTV. Naučil se tam stříhat, naučil se, jak diváka upoutat. Pak přišel Stream. „Ten fungoval úplně geniálně, jako inkubátor. Něco jako Silicon Valley, inkubátor pro startupy. Stream dovoloval formáty, které by tradiční televize nikdy nevzaly, dovoloval chyby a slepé uličky, financoval věci, které by nikdo nezaplatil, ale často prostě vyšly.“

Právě tam začal režírovat. Nejdřív zpoza kamery dodal pár rad, později si pro ně kolegové začali sami chodit. Zajímá mě, proč zrovna od něj ty rady přijímali. „Já jsem vlastně nikdy nešel s lidmi na sílu. Možná ze mě cítili, že mi jde o výsledek, pod kterým jsou podepsaní i oni. Ne že by mi šlo o pozici nebo ego.“

Vytváří obsah, který trhá čísla sledovanosti: One Man Show s Kazmou, spolupracuje s Mikýřem, nabírá práci od reklamních agentur, pro Red Bull Racing vytvoří virální video, které boří internet – monopost formule 1, s nímž se Sebastian Vettel stal mistrem světa, projíždí Českem a Slovenskem, cestuje přes Karlův most a míří až do Bratislavy a pod Tatry, do Popradu. „Reklama na Red Bull formuli 1 mi dala šanci ukázat světu Českou republiku,“ shrnuje Markus. Takže i odtud se dá dělat světový obsah, říkám si. „Ano, jen tomu člověk musí jít naproti. Já věřím, že se odtud dá dělat taková tvorba, aby si ve světě řekli: WOW! – A až potom zjistili, že to je z Česka.“

Jak se vlastně Markus Krug představuje na byznysových schůzkách? ptám se. Režisér, scenárista, show-runner? „Moje funkce, to je třeba tak dvanáct lidí dohromady. Jsem zároveň režisér a zároveň si to do určité míry píšu, často i všechno domlouvám.“ Pak je tady část jednání, která Markusovi nevyhovuje vůbec, a když ho tak poslouchám, je to docela pochopitelné. „V Americe mají i režiséři svého agenta. Tady je totiž normální – a pro mě teda zvláštní –, že začínáš projekt tím, že se dohaduješ o podmínkách. Přitom ty jsi ten tvůrce a měl by ses soustředit na něco jiného. Změní to vztah hned na začátku – že se nějak musíte domluvit – pro mě je to docela nepříjemné. Ale agent ti podmínky domluví a ty pak vcházíš do domluveného, můžeš rovnou tvořit. To mi dává smysl. Ale u tvůrců v Česku tohle vůbec nefunguje. Herci nebo muzikanti můžou mít své agenty, ale režiséři vůbec.“

Na příkladu hry o poklad, kterou vytvořil pro své spolužáky ve školce, je vidět, že je příběh opravdu klíčový. To, co natočí, nemá mít jen WOW! efekt. „Pro mě je to důležité, já totiž jinak tu práci dělat neumím. I teď ve Zrádcích vidím jako možnost divákům ukázat lidi, kteří s ostatními manipulují různými způsoby, a nechat je jim nahlédnout do hlavy, kde pak ještě vysvětlí, jakou zvolili taktiku a proč. To mi v dnešní době plné falešných zpráv a manipulace ze všech stran přijde zajímavé.“

Ano, videotvůrcem dnes může být skoro každý. Kdokoli, kdo má mobil se zabudovanou kamerou, může vysílat, živě a odkudkoliv. I školy naskakují na módní vlnu youtuberů a otevírají předměty cílené na tvůrce. Navíc se do popředí dostává umělá inteligence, která dokáže vygenerovat nebývale realistická videa. „Já tu práci dělám, protože chci něco zažít. Dostat se na nějaká místa, poznat zajímavé lidi, vytvářet příběhy. Nástup umělé inteligence není pro ty, kdo chtějí dělat velké věci. Nelíbí se mi, když je člověk tlačený do prvních tří vteřin pozornosti, a podobné šílenosti. Mně přijde, že minimálně sociální sítě způsobily, že čísla a dosahy automaticky neznamenají hodnotu.“

Jak vlastně Markus Krug pracuje? Zajímá mě, zda má při tvorbě už osvědčený modus operandi, do kterého jen dosazuje proměnné. „Tak na ten jsem ještě nepřišel. Nemám v hlavě v ničem rutinu. Bylo mi hrozně sympatické, když legendární skladatel filmové hudby John Williams říkal, že pokaždé sedí před prázdným papírem a je v depresi, že možná nic neumí. To je mi blízké, protože to tak mám vždycky. Prostě ten blikající kurzor, bílá stránka a vědomí, že to zase určitě nějak dopadne – ale nevíš. Říkáš si: Ty jo, tak doteď byla všechno jen náhoda. Možná nic neumím,“ směje se.

Rozhovor o velkých produkcích z podstaty přináší otázku peněz. O rozpočtech jsme se už bavili. Prostě to musí být velká show. „Já vnímám peníze, až když nejsou. Takže jenom oddaluji to, kdy ten moment přijde. (smích) Já mám prostě, bohužel pro mě a pro mé producenty, nějaký styl vyprávění. Ale jedna věc mě baví hodně – a zrovna z té jdou producenti do vývrtky: rád používám velké věci málo. Doba je tak roztěkaná, že to je do určité míry klíč k získání pozornosti. Takže pořád, i proto, aby byli lidi schopní ty věci dokoukat, měním rytmus, rád přeháním. To je můj styl – a ten je prostě finančně náročný.“

Má za sebou projekty s miliony zhlédnutí, projekty, které byly vizuálně bohaté, příběhově zajímavé, drsné, akční i poučné. Přemýšlím nahlas, zda už dopředu pozná, že něco bude hit. Zda existuje moment, kdy do sebe všechno zaklapne a on si řekne: To je ono. „Zrádci byli jeden z těch projektů, kdy jsem si řekl: Dobře, to je vlastně tak nezvyklá věc, že to může přinést nový žánr. Že nepůjde o běžnou reality show, že to může být sofistikovanější, lepší, že to přitáhne i generaci odchovanou Agathou Christie, že to přitáhne lidi, kteří chtějí přemýšlet. Prostě že to může nějak redefinovat žánr. Upřímně, nečekal jsem, že se vrátím k televizi. Myslím, že kdyby nepřišli Zrádci, tak se nevrátím.“ Myšlenky už teď ale investuje do druhé série, kterou čeká premiéra na podzim.

Markus Krug ale investuje taky do své kariéry. Dostal se prý do fáze, kdy chce, aby to, co se naučil a vybudoval, začalo taky pořádně vydělávat. Aby snaha a touha po dokonalém produktu byly odměněny. „Chtěl jsem v malé zemi dělat velké věci, z velké časti to znamenalo, že to, co za to dostávám, do toho zas vrážím zpátky. Nebyl snad projekt, kde jsem něco neplatil ze svého, protože jsem chtěl, aby to vypadalo podle mých představ.“ Tomu je teď podle jeho slov konec. „Když budu produkovat něco velkého, budu chtít, aby se mi to finančně vrátilo. Nedávno jsem založil vlastní produkční společnost. Hledám cestu, jak můžu svůj um vložit do projektu, kde zároveň nebudu muset všechno dělat sám, od developmentu přes fundraising po realizaci nebo postprodukci. Chci mít čas dívat se na věci z větší perspektivy a mít možnost hledat pro své projekty kvalitní lidi. Takové, kteří s námi budou chtít spolupracovat.“

Zároveň chce novým směrem posunout práci s klienty. Rád by s nimi spolupracoval i jinak než tak, aby se k němu dostávaly už hotové, odsouhlasené projekty. Nabízí vlastně opak: vytvoří projekt s velkým a přirozeným prostorem pro obchodní spolupráci a ten nabídne firmám, aby se staly jeho součástí. „Bude to moje kreativa, můj nápad. Ať to jsou firmy, které řeknou: Líbí se nám, co děláte, tak tady to máte a dělejte si, co chcete. Prostě vám věříme. Taková představa mě baví.“

Mluvil jsem s některými Markusovými kolegy, kamarády a spolupracovníky. Asi nejlépe tonalitu jejich vztahu popsal jeden náš společný kamarád, Markus s ním pracoval na seriálech Dělníci duše a Dělníci smrti: „Markus je hodnej a strašně šikovnej kluk, zajímalo by mě, kam to dotáhne.“ Markus se při té poznámce směje, zřejmě vzpomíná na momenty, kdy s tímhle společným známým lezli kvůli seriálu Dělníci smrti do hrobů a krematorií. „Na film čekám, buď až budu mít dobrý nápad, nebo až mi někdo dobrý nápad přinese. Mám nějaké věci, ale ne dost dobré,“ hodnotí sebekriticky. Poněkud překvapivě zmiňuje americké muzikály jako Chicago a La La Land. „To je nesmírně zajímavý žánr, ale je tam tenká hranice, za kterou to může sklouznout k trapnosti. Toho bych se rád vyvaroval. Ale nepopírám, že něco na toto téma mám v šuplíku,“ dodává. „Taky mě láká udělat něco s hereckou generací, která tady brzo nebude. Staří herečtí bardi. Je to generace, které si vážím, a chtěl bych s nimi něco udělat něco, co bude dostatečně dobré a důstojné. A jít s tím ven až ve chvíli, kdy už tady nebudou. Už si myslíš, že jsi od nich viděl všechno – a (luskne prsty) ono ne! Například kdyby Jiřina Bohdanová s Vladimírem Dvořákem měli ještě jednu poslední vtipnou scénku. Nebo kdyby se vytvořila poslední hra od Cimrmanů, o které nikdo nevěděl, že existuje. Takový odkaz. Možná nějaké připomenutí starých hodnot a vyprávění.“

Když se v kavárně, která nám k rozhovoru poskytla azyl, loučíme, Markus se dívá do mobilu. „Měl bych spěchat domů, slíbil jsem, že udělám dezert,“ líčí pobaveně. Jako že jdeš péct? ptám se středověkým tónem, který značí rovnici: Markus pracuje, žena pere a vaří. „Ano, jdu domů dělat dezert. Už tři dny na to čekají, ještě jsem to nestihl Něco na způsob crème brûlée. Hrozně mě to baví. Vařím dlouho a kuchyň pak vypadá jako po výbuchu, ale chutná to dobře, vždycky!“ A nechtěl bys být restauratér? zajímá mě. Markus se zarazí: „Pozor, tenhle nápad mám taky v šuplíku. Ale zase je to strašně drahý nápad. Bylo by to zážitkové. Myslím, že kdyby se to uskutečnilo, bylo by to mezi TOP pěti nejnavštěvovanějšími místy v Praze. Bylo by to něco, kde ti kromě jídla naservírují i českou, pražskou kulturu – neskutečné. Ale je to nesmysl, už jen to, kolik prostoru by to zabralo. Já bych potřeboval halu v centru Prahy, kde bych mohl takový svět vytvořit. Jenže vzhledem k tomu, kolik tady stojí pozemky, se to nikdy nestane.“

Vzpomenu si na formuli 1, kterou Markus poslal přes Karlův most, a pomyslím si, že by na mě spojení „nikdy se to nestane“ neměl zkoušet.

Markus Krug (*1990)

Česko-rakouský režisér a scenárista. Proslavil se primárně tvorbou pořadů One Man Show s moderátorem Kamilem Bartoškem alias Kazmou a Praha vs. prachy s Jankem Rubešem. Z novějších projektů pak zaznamenal velmi pozitivní odezvu a velký dosah například jeho reklamní film pro společnost Red Bull a jejich tým formule 1, Red Bull Racing. Jeho tvorba je známá pro velmi propracovaný a stále se proměňující příběh, dynamický střih a megalomanské nápady s hlubší myšlenkou, nebo dokonce dobročinným podtextem. Od roku 2020 se živí primárně reklamními a televizními projekty u nás i v zahraničí. Na podzim 2023 začal pracovat na pořadu Zrádci pro TV Prima.