Dlouholetý předseda strany Fidesz a maďarský premiér Viktor Orbán platí za jednoho z velmistrů populismu. I takoví politici však mohou narazit na finanční limity svého stylu vládnutí. Po Orbánově vítězství v dubnových parlamentních volbách, které bylo „určitě vidět z Bruselu, ale možná i z Měsíce“, přichází čas přistát na zemi.

Se slibem, že zachová léta zastropované ceny elektřiny a plynu pro domácnosti, udržel Orbán moc a vybojoval pátou rundu vládnutí, zvlášť když k nim ještě přihodil nové maximální povolené ceny pohonných hmot a šesti druhů základních potravin.

Teď nastává obrat. Od příštího měsíce budou muset Maďaři, kteří překročí průměrnou spotřebu, vypočtenou na 210 kilowatthodin měsíčně u elektřiny a 144 krychlových metrů v případě zemního plynu, za každou dodatečnou kilowatthodinu a kubík platit aktuální tržní ceny. Jde o jedno z opatření vládního úsporného balíčku, k němuž byla vláda přinucena padajícím kurzem forintu, neúnosně vysokými deficity rozpočtu a obchodní bilance a perspektivou energetické krize v nadcházející zimě.

Živnostníci už budou muset prodávat pouze spotřebitelské veřejnosti, pokud budou chtít využívat oblíbený speciální režim paušální daně, známý pod zkratkou KATA, v němž platilo daně i sociální a zdravotní pojištění asi 450 tisíc

lidí. Vláda to zdůvodnila tím, že KATA byla zneužívána úplně stejně jako v Česku „švarcsystém“, ovšem v Maďarsku s opravdu nízkou měsíční zálohou paušální daně (v přepočtu asi 3000 korun měsíčně oproti 5994 korunám v Česku pro rok 2022; v Česku je naopak vyšší výdajový paušál).

Po volbách to projde

Maďarská vláda tvrdí, že se tři čtvrtiny domácností do limitu spotřeby elektřiny a plynu vejdou (rodiny s dětmi mají slevy navíc) a že roční obrat pro možnost zdanění živnostníků paušálem se zvedl z dvanácti na osmnáct milionů forintů (asi 1,1 milionu korun ročně).

Miroslav Zámečník

Už předtím vzal ovšem Orbán „u huby“ uzákoněním zdanění „nadzisku“ banky, energetické společnosti, pojišťovny, leasingovky, telekomunikační a letecké společnosti, obchodní řetězce, farmaceutické firmy a další velké korporace. Orbán z tohoto manévru očekává výnos 800 miliard forintů (asi padesát miliard korun) a zdůvodnil to potřebou financovat nízké ceny energií pro domácnosti a zvýšených armádních výdajů. Někteří z postižených už ohlásili, že daňový náklad přenesou na klienty, a empirické studie z celého světa potvrzují, že při takových změnách v KATA a v systému tarifů na energie se postižení již nepočítají na tucty firem, ale na stovky tisíc lidí.

Výsledkem jsou demonstrace, nic masového, co by ohrožovalo režim, ale i pro Orbánovy voliče je to studená sprcha. Ale na druhou stranu: Kdy jindy přitahovat opratě než krátce po volbách?

Musí se šetřit a danit

Orbán musí šetřit, protože nakumulované deficity letos vytlačí státní dluh nad hranici 76 procent HDP, což je o vysokých 33 procentních bodů víc než v Česku.

Investory požadovaný výnos u dlouhodobých státních dluhopisů je na nejvyšší úrovni za posledních deset let (8,88 procenta oproti českým 4,61 procenta u desetiletých bondů). Válka na Ukrajině, s níž má Maďarsko společnou hranici, přinesla stejně jako všude jinde další výrazné zhoršení směnných relací, když zdražily plyn a ropa, jež Maďaři dovážejí převážně z Ruska.

Miroslav Zámečník

Obchodní bilance i běžný účet platební bilance jsou v rostoucím minusu a národní měna forint se dostala pod tlak, od začátku konfliktu oslabila o jedenáct procent. Maďarská centrální banka přitom začala zvedat úrokové sazby ještě o fous dříve než ČNB, když 23. června loňského roku poprvé navýšila základní sazbu z 0,6 procenta na 0,9 procenta a přes sérii „hiků“ se dostala až na současných 9,75 procenta. Maďarská centrální banka zvedá sazby, nejen aby potlačila inflaci, ale také aby ubránila forint. Na rozdíl od ČNB ovšem nemá zdaleka tak vyfutrované devizové rezervy, aby mohla ve prospěch forintu intervenovat.

Lekce z nedávné historie

Maďaři vědí, že v nejistých časech není radno pokoušet osud, na rozdíl od Česka byla země od změny režimu před 33 lety vícekrát finančně na hraně, včetně pokořující nutnosti žádat o finanční pomoc u Mezinárodního měnového fondu a dalších věřitelů.

Kdysi mi vyprávěl autor jednoho takového úsporného programu, ministr financí Lajos Bokros (v letech 1995–1996), jak tehdejší premiér Gyula Horn žádal německého kancléře Helmuta Kohla o sousedskou výpomoc a připomínal, jak kdysi za starého režimu stříhal coby ministr zahraničních věcí drát na maďarsko-rakouské hranici a takto přivoděným proudem uprchlíků pomohl ke zhroucení Honeckerovy Německé demokratické republiky, potažmo ke sjednocení Německa. Horn ukazoval Bokrosovi kancléřovu odpověď s tím, že neví, co po nich vlastně Kohl chce. Kromě ujištění o tom, že Německo samozřejmě nezapomnělo a rádo pomůže, byl totiž v dopise seznam podmínek, po nichž bude finanční pomoc neprodleně poskytnuta. Bokros si dopis přečetl a prohlásil: „Pane premiére, pokud tohle všechno uděláme, tak žádnou pomoc nepotřebujeme.“

Miroslav Zámečník

Zkušenost nezapadla, minulý týden hladce prošel maďarským parlamentem rozpočet na příští rok, který se nese ve znamení nejen zvyšování daní z mimořádných zisků, ale také rozpočtových škrtů. Oproti letošnímu plánovanému schodku 4,9 procenta by se deficit měl snížit na 3,5 procenta, ovšem při velmi optimistických představách o ekonomickém růstu v budoucím roce o 4,1 procenta.

Na rozdíl od Gyuly Horna nemá Orbán v Berlíně ani v Bruselu zrovna přátele. Evropská komise doteď Maďarsku zadržuje peníze kvůli výhradám k dodržování principů právního státu v zemi. Zkušený matador Orbán dobře ví, že musí ubrat, pokud nechce, aby se historka opakovala. Raději zkouší srovnat účty, dokud je čas, než aby musel chodit s čepicí v ruce a ťukat na zavřené dveře.

Začarované kruhy pevných cenPlošná opatření typu úředně stanovených maximálních cen nejsou v dějinách ničím neznámým: stačí si vzpomenout na dobu před liberalizací cen v Československu, ale koneckonců ve všech východoevropských komunistických zemích. Stabilita cenové hladiny u základních položek je něco, čím totalitní režimy legitimizují svoji vládu. Propagandistická hodnota neměnně levného chleba, benzinu, nájemného nebo elektřiny je nicméně zřejmá a v mimořádných časech po ní sáhnou i mnohé demokraticky zvolené vlády. Zrovna Viktor Orbán si z nich (a z nízkých daní z příjmů) udělal něco na způsob obchodní značky, která mu vyhrávala volby.Odvrácenou stranou téže mince je neefektivnost a finanční náklady – vláda musí udržovat dotační systém, který se prodražuje tím víc, čím jsou zastropované ceny odtrženější od reality. Nevyhnutelně se pak vyskytnou snahy dotace podnikům nedávat a nízké ceny držet. Výsledkem je, že zboží zmizí, činžáky s regulovaným nájemným se postupně vybydlují, protože nejsou peníze na údržbu, natožpak na rekonstrukci.Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou pak nevede k ničemu jinému než k vytvoření paralelního černého trhu, na jehož existenci lze opět reagovat přitažením kontrolních šroubů.Papírově nízká inflace je dosažena za cenu rostoucího přiznaného nebo skrytého dluhu. Na sestupnou spirálu je nutné reagovat faktickým zavedením přídělového systému. Čím větší nerovnováha, tím hůř systém regulovaných cen funguje. Nic z toho ovšem neznamená, že nostalgici nemohou se slzou v oku vzpomínat na někdejší „ceny za komunistů“.