Ta fotka mohla být hitem při promítání snímků z vaší jihoafrické dovolené. Hladíte na ní lvíče nebo ho krmíte z lahve. Průvodce vám k tomu poví srdceryvnou historku o tom, že v zajetí držené lvici museli mládě odebrat, protože matka neměla mléko, takže tady konáte dobrý skutek. Ano, dobrý skutek pro lovce, který si „koťátko“ o nějaký ten rok později, až vyroste do plné síly, zastřelí v prostorné ohradě poté, co mu ho chovatelé šelem přivedou přímo před hledí pušky.

Jenže kšeft s „lovem lvů v plechovce“ (canned hunting) má v Jihoafrické republice namále. Ministryně životního prostředí Barbara Creecyová v květnu oznámila, že lví byznys v dohledné době ukončí. Ještě není jasné, jak přesně a v jakém časovém rámci to bude probíhat. Prozatím víme jen to, že politici z Afrického národního kongresu vyhoví šestisetstránkové a dva roky zpracovávané zprávě odborníků, kteří dosavadní praxi mají za škodlivou pro reputaci země jako šampiona ochrany kontinentální zvířeny.

Není lev jako lev

V zemi momentálně žije ve volné přírodě podle různých odhadů mezi dvěma a třemi tisíci lvů, zatímco ve třech stovkách specializovaných farem jich chovají osm až dvanáct tisíc, tedy třikrát až čtyřikrát víc než svobodně v savaně. Že by tedy v Jihoafrické republice našli obchodní model, který mizející predátory zachrání pro budoucí generace?

Ne tak docela. Mezi divokým lvem a jeho bratrancem vychovaným v kleci je rozdíl asi jako mezi vlkem a vlčákem. Geneticky si kočkovitá šelma z klece a ze savany samozřejmě budou nejspíše rovny, svými schopnostmi už ne. Navzdory notoricky známému zfilmovanému příběhu o Else je návrat v zajetí narozených lvů do přírody extrémně složitá záležitost. Neumějí lovit svou běžnou potravu a naopak se nebojí lidí, kterým se za přirozených podmínek snaží vyhýbat. Vypustit lahví kojené lvy do přírody prostě není to samé jako dát stejnou příležitost třeba antilopám.

Ochránci zvířat naopak považují „lovy v plechovkách“ za ohrožení divoké fauny. Byť lobby chovatelů lvů tvrdí opak s tím, že nimrodi, kteří si přijdou pro trofej v ohradě, alespoň nestáhnou kůži z krále zvířat v divočině. Jenomže sportovní střelci, kteří si touží hlavu s hřívou vystavit v obýváku, nejsou pro divoké lvy přímou hrozbou. 

Počty ikonických tvorů rapidně klesají (za posledních třicet let je to na celém kontinentu propad o 80 procent) především kvůli růstu lidské venkovské populace – vesničané a nebezpečné šelmy na sebe teď zkrátka častěji narážejí. Osudové je to spíše pro lvy, protože na nastražení otrávené návnady nepotřebujete být udatným rekem. Dalším nebezpečím pro ně jsou pytláci. Střílejí je kvůli kostem, které prodají překupníkům k ilegálnímu vývozu na Dálný východ, což už velkou souvislost s „lovy v plechovkách“ má.

Bezpečný adrenalin při lovu

Takže v čem spočívá problém lvího byznysu? Zaprvé je to velkochov vydělávající na tom, že samice nemá sezonně podmíněné hárání. Takže ji po porodu stačí vystrašit hlasitým zvukem a odebrat jí čerstvě narozená mláďata, která se pak vypiplají pomocí umělých náhražek v lahvi. Lvici naopak po ztrátě potomků brzy naběhne reprodukční cyklus a je ochotná se opět pářit. Během dvou let může mít až pět vrhů mladých, což je v přírodě, kde se samice stará o dorost, nemyslitelná rychlost.

Na mláďatech se vydělává jako na fotografovaných objektech v rukou turistů, kteří zaplatí několik stokorun, aby se mohli zvěčnit, jak se mazlí s roztomilým chlupatým miláčkem. Když už jsou lvi větší, ale stále nedospělí, podniká se s nimi dražší zábava. Průvodci vyzbrojení holemi vezmou skupinu návštěvníků a lví adolescenty na procházku. Zájemcům dopřejí adrenalinovou záležitost, která je ale nakonec podobně (ne)bezpečná jako bungee jumping.

Nejkontroverznější je třetí hospodářské využití odchovávaných lvů: lov v plechovce, což je expresivní výraz pro výběh. Na rozdíl od lovu v přírodě, na který některé africké státy vydávají každoročně velmi omezený počet licencí, jejichž pořizovací cena se pohybuje kolem padesáti tisíc dolarů, nemá zajatý živočich šanci.

Dostane se do prostorného výběhu, jehož minimální rozměry se výrazně liší podle nařízení jednotlivých jihoafrických provincií od sta do tisíce hektarů. Sem se ho vydají hledat stopaři. Na místo přivedou movitého turistu, který platí za odstřel puškou nebo lukem nízké tisíce dolarů. Objevení šelmy není nijak složité i proto, že se kvůli své ochočenosti nebojí lidské společnosti.

Šťastný nimrod si odveze domů trofej v podobě hlavy a kůže, pokud mu to zákony jeho země povolují. Například lovci z USA už tuto možnost nemají. Majitelům lvů každopádně zbudou kosti, které zcela legálně prodávají na východoasijské trhy. Ač se to nezdá, je to překvapivě lukrativní zboží. Číňané a také Vietnamci spoléhající na rady šamanů mají tygří kosti za všelék. Číňané tuto medicínu konzumují v podobě vysokoalkoholického tygřího vína, Vietnamci v podobě koláčků.

Jenže tygři už jsou dnes také nedostatkovým artiklem, takže jejich kosti nahrazují jiné kočkovité šelmy: kromě jednoznačně převládajících lvů taky jaguáři a levharti. Hlavní problém je, že se poptávka nejen udržuje, ale i zvyšuje. A je jen logické, že u pověrčivých příjemců bizarní medicíny existuje víra, že kosti z divoce žijícího lva budou mnohem účinnější než od zvířete, které se celou svou pozemskou pouť povalovalo v malé kleci. Takže poptávka po práci pytláků je nastartována. A navíc překupníci mohou využít toho, že se legálně vyvážejí kosti lvů z výběhů, takže kosti načerno ulovených tvorů mohou maskovat jako produkt z poražených užitkových zvířat.

Jak se to provede?

Květnové oznámení, že plechovkovým lovům odzvonilo, naplnilo nadšením zástupce ochranářských organizací, které proti tomuto byznysu dlouhodobě vystupovaly. Jen dodejme, že se tento způsob honu netýká jen lvů. Podobně najisto mohou s flintou jít na ranče v Texasu ti, kteří si přejí odstřelit kňoura nebo vybraný druh vysoké. Ale pochopitelně u králů zvířat nedůstojný chov podobný slepičárně bije do očí více než třeba u srnce.

Samozřejmě jedna věc je chov lvů na odstřel papírově zrušit a druhá, jak to konkrétně provést. Bude zavedena nějaká přechodná doba, nebo bude platnost okamžitá? Jenže pokud bude platit druhá možnost, co se pak najednou stane s těmi tisíci lvů, kteří nyní zívají za mřížemi? Budou okamžitě utraceni, nebo za ně převezme stát odpovědnost? A nepovede to k tomu, že se zvýší výkupní ceny za lví kosti, takže pytláci budou za štědřejší odměnu ochotnější riskovat život při výpravě do divočiny, což může být poslední hřebíček do rakve volně žijících afrických lvů?

Jsou to otázky, na které nyní chybí odpověď. Jisté je, že ona selfie s lvíčetem z počátku textu se nyní v Jihoafrické republice dostala na pokraj vyhubení. Příště už jen s plyšákem.