Čím víc se těhotenství odkládá, tím víc se jde vstříc riziku, varuje gynekolog a porodník Štěpán Budka z Europe IVF. „Cílem nás všech by mělo být, aby ženy chodily s problémem neplodnosti ke svému lékaři co nejdříve. Posunutí hrazení umělého oplodnění zdravotními pojišťovnami o rok déle k tomu ale zcela jistě nepovede,“ dodává.

Bohužel ano. Je nemálo žen, které si uvědomují problém s otěhotněním, ale v nižším věku ho ještě neřeší a přijdou za námi až poměrně pozdě. Důvodů je několik. Prvním je nepříliš pozitivní obraz asistované reprodukce jako medicínského oboru, který je hlavně byznysem.

Spousta žen naši pomoc nevyhledá, protože mají dojem, že z nich jen chceme „vytřískat“ nějaké peníze. To je bohužel i problém v mediálním prostoru, kdy řada novinářů IVF (in vitro fertilizace, tedy „oplodnění ve zkumavce“, pozn. red.) stále představuje jako byznys a pozapomíná na skutečné důvody, proč asistovaná reprodukce existuje, tedy léčbu neplodnosti. No a pak je tu ještě společenská představa, která se prosazuje stále více – že v mládí si máme užívat, cestovat, dělat kariéru, pak postavit dům, pořídit si psa… A ve čtyřiceti si najednou vzpomeneme, že chceme dítě. I v tomto mají média značný vliv. Ostatně řada novinářů má velkou zálibu ukazovat padesátileté celebrity jako spokojené novopečené maminky. Akorát se v tom článku málokdy dozvíte, jak to s tím těhotenstvím skutečně bylo.

V novele jsou v podstatě dvě zásadní změny. Ta první se týká posunutí věku, druhá spočívá v tom, že pojišťovny začnou proplácet onkologickým pacientkám zamrazení vajíček. Cílem je, aby mohly mít po ukončení onkologické léčby vlastní děti. U první změny můžeme obecně říct, že zvyšování věku gravidity ženy nemusí být zrovna nejrozumnější. Už nyní máme jeden z nejvíce benevolentních systémů IVF na světě a prodloužení věku IVF propláceného pojišťovnou na čtyřicet let nás posouvá ještě dál. Pokud jde o onkologické pacientky a preventivní zamrazení vajíček, tam legislativní změnu vnímám jednoznačně pozitivně.

Musíme zvažovat všechna pozitiva i rizika podobných změn. Víme, že stát chce co největší množství dětí, protože demografické prognózy nejsou příznivé. IVF k tomu určitou malou měrou napomáhá. Problémem ale je, že gravidita u žen vyššího věku je obecně riziková. Teď je důležité, jak to bude vypadat v praxi.

Jako lékaři nyní budeme nabízet rozšířené možnosti proplácené pojišťovnou. O to více ale budeme muset vysvětlovat, že například v případě čtyřicetiletých žen může dojít k řadě komplikací. Ty se mohou vyskytnout nejen během samotné terapie, ale následně i v těhotenství. Vždy tedy musíme zodpovědně říct, že čím víc se těhotenství odkládá, tím víc se pak jde vstříc riziku. Myslím, že cílem nás všech by mělo být, aby ženy chodily s problémem neplodnosti ke svému lékaři co nejdříve. Tato změna k tomu zcela jistě nepovede.

Nepochybně ano. Pokud se podíváme na výsledky respektovaných prenatálních screeningů, vyplývá z nich, že riziko možných vad u plodu se výrazně zvyšuje od zhruba 33. až 35. roku věku matky. Nicméně v této věci už IVF má určité nástroje, jak těmto potížím předejít, a to prostřednictvím preimplantačního genetického vyšetření embryí. V něm můžeme zjistit, že je embryo geneticky abnormální, a výrazně tím minimalizujeme riziko transferu embrya, jež by mohlo později vykazovat zdravotní vady u plodu.

To se samozřejmě může stát. Nicméně lékař tu není od toho, aby toto posuzoval. V případě asistované reprodukce se musíme striktně řídit zákony. A ty stanovují, že lékař terapii nenabízí, o tu si musí požádat pár. Lékař je následně povinen dvojici o všem poučit. Pár pak podepisuje nejen informovaný souhlas s IVF, ale rovněž žádost. Lékař následně musí udělat maximum možného pro to, aby dvojici pomohl k potomkovi.

To je otázka nikoli pouze medicínská, ale troufám si říct, že i filozofická, etická. Protože stejně jako v případě neplodnosti bychom mohli postupovat třeba u rakoviny nebo nejnověji u těžkých průběhů covidu-19, kdy pokud bychom vše nechali čistě na biologii, spousta lidí zemře. Tady by se spousta párů nedočkala potomka.

Není, je to velmi podobné. Porucha plodnosti je po medicínské stránce úplně stejnou diagnózou, jako je leukemie nebo třeba bakteriální zánět. A jako lékař jsem povinen, pokud máme medicínské možnosti, tak je využít v maximální možné míře ve prospěch pacienta.

Nicméně pokud bych to zúžil pouze na to biologické hledisko z vaší otázky, pak tento strop je poměrně hezky vidět u statistiky, kdy cyklus umělého oplodnění u čtyřicetileté ženy má úspěšnost zhruba u pěti až deseti procent případů. U ženy nad pětačtyřicet let už v medicíně hovoříme pouze o teoretické šanci, tedy se blíží nule. To ale neznamená, že se o to nemůžeme alespoň pokusit, pokud po tom pár touží a já mu poskytnu maximální možné množství informací s důrazem na možná rizika.