Součástí desatera všech mezinárodních organizací je nezatracovat hříšníka, i když se mu dlouhodobě nedaří žít v souladu s přikázáními. Svátost smíření vypadá různě.

V Mezinárodním měnovém fondu kupříkladu máte pravidelné konzultace podle článku IV, kdy se probírá hospodářská a finanční situace členů, předkládají analýzy a formulují doporučení. Zejména v časech, kdy konjunkturní cyklus vázne, se pravidelně stává, že po vyčerpání všech ostatních možností, jak sehnat peníze, členské země přicházejí s žádostí o pomoc. Ťukat na dveře MMF je bráno jako svého druhu selhání, ale najdete členské země, které touto uličkou prošly s čepicí v ruce už tucetkrát a MMF jim jako součást rozhřešení zpravidla překlenovací půjčku poskytne. Jistěže ne bezpodmínečně a jistěže ne zadarmo. 

Světová banka rovněž se svými aktivními dlužníky podstupuje pravidelné sestavování „partnerského rámce“. Ty nejchudší země se kvalifikují na nenávratnou pomoc, případně na bezúročné půjčky, momentálně se splatností 38 let. Když jste na tomto seznamu, znamená to, že jste nejen chudý, ale i to, že se v tom plácáte a nedovedete se z vlastní mizerie ani s mezinárodní pomocí po desítky let vyhrabat. Čest patří těm, kteří to zvládli, před pár lety se to podařilo třeba Vietnamu. Zvláštní místo na „tabuli cti“ patří Jižní Koreji, která byla před 60 lety chudší než mnohé země subsaharské Afriky, graduovala před necelými 50 lety a dneska je o deset příček nad Českem, měřeno nominálním HDP na obyvatele. 

Paradox bohatého příjemce

Česko je bezpochyby bohatá země, i při zohlednění rozdílu v cenových hladinách, tedy měřeno v HDP na obyvatele v paritě kupní síly, je na více než dvojnásobku světového průměru (cca 18 381 „mezinárodních“ dolarů; blízko k tomu má třeba Thajsko nebo Srbsko). Fakt, že Česko je při téhle ekonomické úrovni významným netto příjemcem něčeho, co se nedá s globálním nadhledem nazvat jinak než rozvojová pomoc, je jednou ze zvláštností Evropské unie a unikátní vnitroevropské solidarity. 

Tenhle paradox v Česku přispívá k pocitu, že nemůžeme dávat víc podle hesla „sám mám málo“ a že naopak máme nějaký morální nárok čerpat. 

Kdybychom v Evropě nebyli, dostali bychom „kulové“, neboť by se nikdo necítil být zavázán cokoli dávat nepotřebným, protože již dávno bohatým. Nebo si snad někdo myslí, že Nový Zéland, z hlediska parity kupní síly na obyvatele přibližně stejně bohatý jako Česko, od někoho dostává rozvojovou pomoc? Nikoli, on ji Nový Zéland poskytuje, asi tak dvojnásobně v poměru k HDP na obyvatele než Česko.

Miroslav Zámečník

Neobstojí ani argument, že transfery z Bruselu podstatně překonává dividendový tok plynoucí z Česka směrem k investorům. Zaprvé, žádná taková vazba, tím méně morální nárok, neexistuje. Od Japonska, Spojených států nebo Jižní Koreje, odkud pocházejí významní investoři v Česku, také žádné peníze z jejich veřejných rozpočtů nechcete a nikoho to ani nenapadne.

Kdybychom byli v pozici „netto plátců“, asi bychom rovněž očekávali, že nám bude nasloucháno, aniž bychom měli pocit, že se „vměšujeme“.

Evropská unie má svůj semestr, sloužící ke koordinaci hospodářské a rozpočtové politiky. Každoročně tak v únoru komise zveřejňuje zprávy o jednotlivých zemích EU, v nichž posuzuje jejich hospodářské a sociální politiky, a v květnu nebo červnu i specifická doporučení, takzvaná Country Specific Recommendations (CSR). 

Kdybychom byli v čisté investiční pozici, jistěže bychom nelibě vnímali, že chce někdo omezovat výnosy plynoucí z „naší“ investice. Jedním z mála spolehlivých měřítek českého hospodářského úspěchu bude, když se dostaneme do situace, kdy budeme natolik „zainvestovaní“, že kapitál českých firem a občanů bude přetékat do zahraničí. Při srovnatelných podmínkách totiž vlastníci kapitálu preferují investice v domovské zemi („home bias“), naopak špatné ekonomické prostředí, zvýšené vnímání nejistoty a rizika doma vede k odlivu kapitálu. 

Je to o produktivitě. Nejen práce, ale i kapitálu

Jak se vyhnout nežádoucímu odlivu a naopak se dostat do bodu, kdy bude český kapitál tak silný, že se začne viditelně prosazovat v cizině?

Nikoli překvapivě, dělat domácí úkoly. Shodnout se doma na tom, jaké přesně to jsou, může být předmětem politických sporů, a tak má smysl zabývat se doporučeními od objektivních pozorovatelů zvenku. 

Jedním z nejrespektovanějších je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která nemá ani finanční mrkev v podobě peněz, ani bič v podobě podmínek, za nichž si je kajícník může půjčit. Jako mnoho jiných i OECD ovšem využívá nástroje pravidelného hodnocení, jež obsahují doporučení, co dělat. Před pár týdny zveřejnila OECD svoje zkoumání české ekonomiky, kde napočetla, jak se jednotlivé strukturální reformy projeví na českém HDP na obyvatele do dvou let a do deseti let poté, co se k nim odhodláme. Čtenáře týdeníku Hrot nepřekvapí, že největší přínos pro růst HDP a zároveň zanedbatelné rozpočtové náklady má zlepšení podnikatelského prostředí. To píšeme pořád a ještě dlouho budeme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.