Když v Česku půjde do prezidentských voleb Jaroslav Tvrdík proti Danielu Křetínskému, ve světě se o tom bude psát jako o střetu podezřelých čínských miliard s podezřelými miliardami východoevropskými. Doma bude naopak každému jasné, že do boje o Hrad vytáhla Sparta proti Slavii. Když média vynechají, že George Floyd byl černý, kdežto Derek Chauvin bílý, může si leckdo právě tak říci, nač ten rasový poprask. 

O Kyrgyzstánu platí totéž. Řeč o reformách, demokratickém snažení, falšování voleb a ruském vlivu, jíž západní média při referování o postsovětských zemích přivykla, pomíjí zásadní fakt tamní politické reality: ona země je velmi příkře rozdělená do dvou mocenských táborů, které vycházejí ze staré klanové struktury. Demokracie, jež tam posledních třicet let nominálně vládne, tomu rozdělení jen poskytuje nový kabát. Stejně tak můžete tamní oblíbenou kořalku z kobylího mléka stokrát nalít do sklenek na portské, ale pořád to bude kumys.

Od Tamerlána po komunisty

Linie sváru vede mezi bohatším a etnicky homogennějším severem země na straně jedné a etnicky naopak roztříštěným a podstatně chudším jihem na straně druhé. Na obou stranách této linie vládne několik klanů, zhruba odpovídajících jednotlivým oblastem (viz mapa); slovo klan zde nese spíš význam příslušnosti ke komunitě než pouta ryze krevního.

Kulturní rozdíl mezi oběma částmi dnešního Kyrgyzstánu se datuje až do druhé poloviny 14. století, kdy turkomongolský boss Tamerlán ovládl řečené území až zhruba po řeku Syr-Darju, ale severněji se nedostal. Komunistické doby odlišnosti jen prohloubily: poruštění (a s ním v tomto případě jistý pokrok) bylo logicky podstatně důkladnější na severu země. Dnes má tamní permanentní boj o moc formální podobu soubojů volebních – když to dobře dopadne, což není zrovna často.

Daniel Deyl

Jako příklad poslouží parlamentní volby z 5. října. Většinu v nich získaly strany naplněné spojenci prezidenta Sooronbaje Žeenbekova. To není ve Střední Asii nic neobvyklého. Opozice vyšla do ulic protestovat, což je dnes ta nejběžnější věc na světě; která země dnes nemá dostatečně silné pouliční protesty, jako by ani neexistovala. 

Při bližším pohledu však je jasné, oč jde. Ačkoli politické subjekty se hemží názvy jako Jednota a Vlastenci, Žeenbekovovi spojenci jsou z jihu, kdežto opozičníci jsou seveřané. Jsme-li si toho vědomi, lépe se nám kyrgyzský chaos prvních dvou říjnových týdnů chápe.

Koronavirus? Hlady umřu

Všechno začalo 4. října, kdy šli Kyrgyzové k parlamentním volbám. Nešli tam nijak nadšeně naladěni; koronavirová epidemie se na jejich ekonomice nepěkně podepsala a nespokojenost s počínáním vlády, oprávněná či nikoli, byla hmatatelná. „Já se nebojím, že umřu na koronavirus. Takhle umřu hlady,“ řekla pro Deutsche Welle už na jaře anonymní obchodnice z proslulého biškeckého bazaru Dordoj. Patří k padesáti tisícovkám lidí, kteří přišli ze dne na den o obživu, když vláda bazar v květnu uzavřela. Většina z nich novou práci od té doby nenašla.

Co však čert nechtěl, ve volbách přesvědčivě zvítězily provládní strany; do parlamentu se dostalo jediné opoziční uskupení. Lidem v Biškeku to přišlo příliš. Pátého října svolali demonstraci, šestého pochodovali a sedmého obsadili prezidentský palác (stejně jako při dvou předchozích převratech v letech 2005 a 2010, viz časová osa).

Titíž lidé přinutili ústřední volební komisi, aby výsledky anulovala, a požadovali vypsání voleb nových. Kromě toho požadovali demisi prezidenta Žeenbekova; jeho pravá ruka, premiér Kutbatbek Boronov odstoupil ještě týž den. Na první pohled by se mohlo zdát, že hlas demokracie vítězí a ideál tulipánové revoluce z roku 2005 se dostane o kousek blíž praxi.

Ve skutečnosti vypukl chaos. Během následujícího dne vznikly tři na sobě nezávislé koordinační rady; všechny opoziční strany měly ve všech své zástupce a každá chtěla něco jiného.

Klíčové bylo obsadit místo předsedy vlády. Kyrgyzská ústava říká, že odejde-li prezident (což Žeenbekov slíbil), jeho pravomoci přebírá předseda parlamentu; i ten však rezignoval. Osoba premiéra, další v pořadí, proto byla nezbytná. Žeenbekov mezitím vyhlásil výjimečný stav a do ulic Biškeku poslal armádu.

Kyrgyzstán a demokracie

1991

‒ Kyrgyzská sovětská socialistická republika se mění v samostatný Kyrgyzstán

‒ Prezidentem se stává šéfkomunista a šéfakademik Askar Akajev (seveřan).

1994

‒ Referendum o Akajevově setrvání ve funkci.

1995

‒ Prezidentské volby, vítězí Akajev.

1996/98

‒ Akajev mění ústavu, posiluje své pravomoci.

2000

‒ Akajev vyhrává další prezidentské volby.

2005

‒ Akajev falšuje parlamentní volby, tulipánová revoluce jej vyhání do ruského exilu.

‒ Prezidentem se stává Kumanbek Bakijev (jižan.)

2010

‒ Bakijev falšuje volby, lidové povstání jej vyhání do Kazachstánu (posléze se usadil v Bělorusku.)

‒ Prezidentem se stává Almazbek Atambajev (seveřan)

‒ Konflikty mezi etnickými Uzbeky a Kyrgyzy řeší ruští výsadkáři, umírá na sto lidí.

2015

‒ Kyrgyzstán se stává členem Putinovy Euroasijské ekonomické unie (vedle Ruska, Běloruska, Kazachstánu a Arménie).

2017

‒ Atambajev jako první středoasijský prezident opouští funkci po volbách, bez revoluce a naživu.

‒ Prezidentem se za Atambajevovy podpory stává Sooronbaj Žeenbekov (jižan.)

2019

‒ Atambajev je zatčen a uvězněn za korupci na osm let.

2020

‒ Žeenbekov falšuje volby, nepokoje jej přinutí podat (podmíněnou) demisi.

‒ Klíčovou pozici premiéra obsazuje Sadyr Žaparov (seveřan).

Zdroje: RFE/RL, Business New Europe, AP, wikipedia.org

Putinovo varování

Nejbizarnější vývoj přinesl devátý říjen. Tehdy svolal exprezident Atambajev, narychlo propuštěný z vězení, do Biškeku demonstraci. Vojáci ji rozprášili, ale opoziční poslanci – ještě starého parlamentu, kteří už technicky vzato poslanci ani nebyli – se sešli v jednom z biškeckých hotelů a provedli improvizované zasedání. Dorazilo jich 51 a všichni zvolili jako nového premiéra týpka jménem Sadyr Žaparov. Počet přítomných: 51. Počet hlasů pro Žaparova: 61 (nezbytné minimum).

Kdo tedy je Žaparov? Bývalý policista, který hned z uniformy přesedlal do vedení malé ropné firmy, přicestoval také rovnou z vězení. Tam se dostal poté, co kvůli nevyřešenému sporu unesl guvernéra oblasti Issyk-kul (berme takový modus operandi jako jeden z půvabů kumysové demokracie). Tedy rozhodně chlapík od rány – a především seveřan. Prezident jej nejprve odmítl jmenovat a nechal volbu opakovat. I napodruhé Žaparov vyhrál a prezident jej minulou středu do funkce jmenoval. Datum nových voleb, hlavní požadavek opozice, má být známo do 6. listopadu. Na konci minulého týdne to vypadalo, že nejhorší krize je zažehnána.

Možná i proto, že se mezitím ozval Vladimir Putin. Vzkázal, že pokud se Kyrgyzové neuklidní, srovná je. (To není doslovný citát, ale skoro.) Není divu: Kyrgyzstán je jednou z pěti členských zemí Putinovy Euroasijské ekonomické unie. Počítejte s sebou: Bělorusko je vpůli procesu odstavení dlouholetého diktátora Lukašenka. Arménie de facto válčí s Ázerbájdžánem. Kazachstán (stejně jako sousední Uzbekistán) hledí jedním okem do Číny a druhým přes Putinovu hlavu směrem na západ. Násilný chaos v Kyrgyzstánu – ač svým charakterem nijak protiruský – je to poslední, co by Moskvě vyhovovalo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl