Bankám a spořitelnám v Česku stoupl meziročně zisk za první pololetí o pěkných osm procent na 59,94 miliardy korun, především díky růstu čistých úrokových výnosů a druhého významného zdroje, jímž jsou poplatky a provize za vedení účtů, prováděné platby nebo zprostředkované obchody s cennými papíry pro klienty. Hodně se mluví o tom, jak tady mezinárodní bankovní skupiny prostřednictvím svých dcer královsky vydělávají, a spolu s tím se na politické úrovni řeší, zda a jak banky více zdanit.

Formy, jak to udělat, jsou různé: od zatížení bank zvláštní sektorovou daní odvozenou od aktiv nebo alespoň přirážkou k běžné sazbě z daně z příjmu právnických osob, případně zdaněním finančních transakcí. Jsou země, jako například Maďarsko, kde se uplatňují všechny tyhle možnosti najednou.

Odpovězme si na tři otázky. 

Za prvé, jak si české banky v mezinárodním srovnání stojí, když se jim tak daří? Za druhé, jak jsou na tom banky v zemích (se zvláštním zřetelem právě na vynalézavé Maďarsko), kde byly speciální sektorové daně zavedeny? A za třetí, kdo to extra zdanění zaplatí. 

České banky z hlediska ziskovosti: solidní, nikoli astronomické 

Jak vyplývá z údajů Evropské bankovní asociace (EBA) za první pololetí letošního roku, české banky se zařadily na 14. pozicí, pokud jde o rentabilitu vlastního kapitálu (ROE), což je při hodnocení výkonnosti bank nejčastěji používaný ukazatel (viz graf). Jsou tak téměř uprostřed evropského spektra, mezi Finskem a Švédskem.

Miroslav Zámečník

Pokud budete chtít srovnávat výkonnost bank třeba s průmyslovými podniky, pak vězte, že to dost dobře nedává smysl. Banky totiž nemají „čtvercovou rozvahu“. Jinak řečeno, i přes současně vysoké nároky na vybavenost vlastním kapitálem ze strany bankovních regulátorů je jeho podíl daleko nižší než u průmyslových firem, kde dosahuje běžně poloviny celkové rozvahy (odtud čtverec). Banky velkou část zdrojů získávají z vkladů domácnosti a nefinančních podniků, přičemž vklady jsou v celé EU pojištěny do výše 100 tisíc eur; banky fakticky financují toto pojištění prostřednictvím odvodů do zvláštního fondu. U bank platí, že patnáctiprocentní rentabilita kapitálu je dobrý standard, 10 procent nic moc a jednociferná je vyloženě špatně.

Čeho si lze všimnout, jsou velmi nízké hodnoty ROE třeba ve Francii nebo Německu, kde na trhu funguje velký počet zemských bank s majetkovou účastí jednotlivých spolkových zemí (tzv. Länderbanky). Dalším rysem je dost vysoký podíl úvěrových družstev nebo družstevních bank, což dohromady výrazně ovlivňuje celkovou rentabilitu bankovního systému. Ani státní, ani družstevní vlastníci sice nechtějí pravidelně lepit ztráty, ale místo zisků mohou preferovat jiná kritéria, a tím táhnou čísla v celém bankovnictví dolů. 

Banky v Maďarsku a Polsku navzdory vysokým daním skvěle vydělávají. Na kom asi? 

V Maďarsku od roku 2010 kromě standardní sazby daně z příjmu právnických osob (ta činí 9 procent, nejméně v EU) zavedli sektorovou daň, momentálně 0,2 procenta z objemu aktiv (0,15 procenta pro prvních 50 miliard forintů), později pak windfall tax jako dodatečné odvody z čistého zisku (10 procent, nyní plynoucích do „Fondu obrany“) a nedávno pak ještě daň z finančních transakcí a z devizových operací ve výši 0,3 procenta (se stropem 10 tisíc forintů na maximální výši daně za jednu transakci). Z toho by se dalo usuzovat, že podnikání v bankovnictví bude stát za bačkoru, s mizernou rentabilitou, ať jí měříte čistým ziskem ke kapitálu nebo k aktivům (ROA). 

Jenže pohled do srovnání ukazuje něco úplně jiného: banky v Maďarsku jsou v celoevropském srovnání obou ukazatelů rentability naprosto špičkové, v případě rentability aktiv dokonce na prvním místě, u rentability kapitálu na druhém místě (za Kyprem).

V Polsku, kde je bankovní daň uplatňována od roku 2016 ve výši 0,44 procenta ročně z objemu bankovních aktiv převyšujících čtyři miliardy zlotých (necelých 24 milionů korun), je rentabilita rovněž vysoce nadprůměrná (9. místo) a podstatně lepší než v Česku. 

Čím to je? Za vysokou rentabilitou stojí vysoké čisté úrokové marže, čili rozdíly mezi inkasovanými úroky z poskytnutých půjček a úroky placenými vkladatelům. Čisté marže jsou v Maďarsku vůbec nejvyšší, v Polsku jsou na druhém místě v Evropě.

Miroslav Zámečník

Přenos daňové zátěže 

Kdo tvrdí, že zdanění nesou na svých bedrech v podstatě jenom akcionáři bank, nedokáže vysvětlit, proč v Maďarsku, které daní banky s velkou vynalézavostí, jsou tak vysoké ukazatele rentability po odvodu všech daní. Vysoké čisté marže v Maďarsku znamenají, že daně jsou přenášeny tamními bankami na jejich klienty. Jiné vysvětlení nenajdete, protože poměr mezi náklady a výnosy je v Maďarsku stejný jako u nás, takže za zisky nestojí jejich lepší nákladová efektivnost.

K přenosu daňové zátěže může docházet přes dražší úvěry a hypotéky, vyšší poplatky za platby a další služby nebo formou nižšího úročení vkladů, podle toho, kde „tax shifting“ (přenos daňové zátěže) funguje nejsnáze. Až vám bude zase jednou někdo tvrdit, že bankovní daň jako klient nezaplatíte, tak si vzpomeňte na Maďarsko. 

Když to porovnáte s Českem, vyjde z toho české bankovnictví velmi dobře, protože dosahuje lepší rentability kapitálu i aktiv, než by odpovídalo čisté úrokové marži, jež je průměrná. To znamená, že české banky umějí řídit náklady, a mají mimořádné nízké náklady na riziko. České firmy a domácnosti totiž svoje závazky splácejí vzorně, o čemž svědčí čtyřikrát nižší podíl nesplácených úvěrů než v Polsku a třikrát nižší než v Maďarsku. Kapitálu mají dost na to, aby zafinancovaly růst ekonomiky, tady žádné omezení není. 

Co hospodářské oživení limituje, je chuť firem a domácností investovat a spotřebitelů konzumovat. Konjunktura a blbá nálada se navzájem do značné míry vylučují, bohužel.