Přemýšlíte koncem roku, kam se bude ubírat ekonomika v tom dalším a jaký to bude mít vliv na váš byznys i běžný život? Vsaďte si radši Sportku. Pravděpodobnost, že se trefíte, bude zhruba stejná. A nemůže za to zdaleka jenom pandemie a od ní odvozované události.

Stačí se podívat do rok starých prognóz respektovaných institucí. Například ČNB na konci roku 2020 předpovídala, že inflace bude ve čtvrtém čtvrtletí dalšího roku na úrovni 2,2 procenta a bude klesat pod dvouprocentní inflační cíl, HDP za celý rok 2021 vzroste o pouhých 1,7 procenta a na předpandemickou výkonnost se ekonomika nedostane ani v roce 2022, a tudíž podstatně ochladne pracovní trh.

V létě už to vypadalo zase jinak. Růst ekonomiky měl být slušných 3,5 procenta a inflace na průměrných meziročních třech procentech. V poslední prognóze se ČNB pokorně vrátila ke skromnému růstu o 1,9 procenta, ale inflaci dál drží na třech procentech celoročního průměru, což asi tak úplně neklapne. Depresivní nálada z přelomu předloňského a loňského roku je zpět, ozvláštněná o akutní strach z dvouciferného cenového skoku, který můžeme pocítit už za měsíc či dva.

Kdo je tu optimista

To nepřipomínáme, protože bychom se chtěli trefovat do expertů z centrální banky, kteří bezesporu jsou v modelování ekonomické budoucnosti špičkou. To, co se s ekonomikou nejen v Česku v končícím roce stalo, nepředpokládal asi vůbec nikdo. Alespoň z běžně citovaných institucí.

Třeba ministerstvo financí odhadovalo sice loni na podzim letošní růst spotřebitelských cen na 1,9 procenta, ale HDP čekalo až o 3,9 procenta vyšší, což by možná klaplo, pokud bychom ty cifry u uvedených veličin prohodili. Prostě před rokem to nestálo za nic a teď tak nějak tušíme, že bylo líp.

Optimista může nyní žít v přesvědčení, že když už je tak mizerně, prostě se to už musí začít zlepšovat. A pesimista si může připomenout hlášku kolegy Mirka Zámečníka: „Mysleli jsme, že jsme na dně, a vtom se ozvalo ťukání zezdola.“ Každému dle libosti. Ctihodné instituce jsou optimistické a čekají příští rok návrat někam blízko ke čtyřprocentnímu růstu a od druhého pololetí i zpomalení inflace. Každopádně je docela zajímavé podívat se, co vlastně cloumalo ekonomikou od pangejtu k pangejtu a nakolik se to může opakovat.

Světlo vakcinace

Nejostřeji sledovaným faktorem je vývoj pandemie a její vliv na chod ekonomiky. Už loňský podzim naznačil, že průmysl jako klíčový sektor ekonomiky si našel svou cestu, na rozdíl od loňského jara se dokázal vyhnout uzávěrám podniků a v posledním kvartálu díky němu ekonomika mírně rostla. Po Novém roce to kvůli lednovému a březnovému koronamasakru bylo podstatně horší a fabriky už to neutáhly. Ekonomika se začala opět propadat. Od loňských Vánoc do května uzavřený gastrobyznys, zcela paralyzovaný cestovní ruch dorážený covidovou likvidací zimní sezony na horách a velmi omezený maloobchod nakonec převážily.

Přesto mnoho lidí mělo pocit, že na konci tunelu vidí světlo v podobě rychlého postupu vakcinace. Řeči politiků o letní tečce za pandemií se dobře poslouchaly a nikdo nemyslel na to, že to dopadne jako obvykle. Na jaře a v létě měl přijít mohutný restart celé ekonomiky

Ten restart přišel, ale nebyla to až taková sláva. Zejména ve srovnání se zbytkem Evropy. Druhý kvartál rostla česká ekonomika o 8,2 procenta meziročně, což proti nejhoršímu čtvrtletí všech dob nebyl až tak velký zázrak, když průměr celé Unie činil 13,8 procenta. A v třetím kvartálu to pokračovalo. Česko přidalo 2,1 procenta meziročně, Evropa 4,1. Celoroční odhady hovoří o tom, že EU letos vzroste kolem deseti procent, zatímco u nás to nebude ani poloviční tempo.

Čím to, že jsme najednou propadlíci? Covidové restrikce byly všude zhruba stejné a státní subvence ke stimulaci ekonomiky byly dostatečně mohutné. Nejspíše větší, než bylo třeba. Těžko jinak pochopit, že by úspory firem i drobných podnikatelů narostly tak, jak během krize narostly. Nefinanční podniky mají na úložkách o nějakých 180 miliard korun více, než měly na počátku roku 2020. Pozoruhodné je, že firmy mají na účtech víc peněz, než čerpají na úvěrech, a to o úctyhodných 120 miliard korun.

Úspory firem jsou v kontrapunktu k ochotě podnikatelů investovat. Tvorba fixního kapitálu je momentálně asi největší brzdou růstu ekonomiky, fakticky stagnuje a nezdá se, že by se na tom mělo v nejbližších měsících něco zásadně změnit. Tváří v tvář šestiprocentní inflaci je to drobet složité pochopit. Jediný srozumitelný důvod snad může být, že investovat momentálně fyzicky nelze. Chybějí stroje a zařízení, stavební materiál, a především pracovní síla.

Ztracená varta v ECB

To ale zase souvisí s inflací, která začala vystrkovat růžky už brzy na jaře a nyní jen s úžasem sledujeme, jak překonává pesimistické odhady, a to ji ještě opticky snižuje sražení DPH na energie schválené odcházející vládou na listopad a prosinec.

Že je to vliv náhlého nárůstu poptávky po pandemických uzávěrách, na nějž nestačí nabídková strana světové ekonomiky tak rychle reagovat, věří už jenom na ztracené vartě v ECB, kde se děsí návratu rozpočtových krizí v jižním křídle EU v případě normalizace měnové politiky. V Česku jde zřetelně o přehřívání ekonomiky.

Jeho známky byly viditelné už před pandemií. Prudký ekonomický růst hnaný velmi uvolněnou měnovou i fiskální politikou v minulých letech vyčerpal pracovní trh a nastartoval růst cen už v průběhu roku 2019 a ČNB tenkrát také začala opatrně reagovat. Covid to na začátku roku 2020 zarazil. Vrátil úroky zpátky na nulu a ještě přidal na fiskální expanzi. Díky tomu přes brutální uzavření ekonomiky firemní sektor z velké části vůbec neutrpěl. Vlna bankrotů, která měla podle očekávání přijít už loni na podzim, se nedostavila ani do letošního podzimu. Proto se nezaměstnanost prakticky vůbec nezvedla a setrvala na historických minimech, takže tlak na mzdy – i kvůli vládním dárkům ve státním sektoru – zůstal extrémní.

Mizerné počasí a Green Deal

ČNB zareagovala sice o něco později, než bylo žádoucí, ale snaží se to dohnat razancí a dělá dobře. Od podzimu totiž vstoupil do hry nový faktor, s nímž se až tak moc nepočítalo a ani počítat nemohlo, protože ho do nemalé míry řídí počasí a jeho efekty jsou stále velkou neznámou – evropský Green Deal. Mizerné počasí v zimě i později snížilo využití solárů i větrníků, což si vynutilo zatopit pod kotli uhelnými i plynovými. Vystřelila cena emisních povolenek a také zemního plynu, protože klesly zásoby v zásobnících.

Asi nepřekvapí, že nejprázdnější jsou významné německé kapacity, které tamní ne moc předvídavá vláda už před pár lety svěřila do provozování komu jinému než Gazpromu. Cenová exploze energie přitom v cenových indexech ještě není až tak úplně zachycena. Mnoho energetických expertů uklidňovalo situaci tvrzením, že je to mimořádný výkyv a ceny sice brzy neklesnou na původní úroveň, ale citelně se sníží. Hm, chvilku to tak podle kontraktů vypadalo, ale momentálně je v Alpách nejvíc sněhu za 56 let a Skandinávii sužují rekordní mrazy pod minus čtyřicet. To ty vodní zdroje taky zrovna nejedou. A na rusko-ukrajinské hranici to rovněž nevypadá zrovna dobře.

Loni jsme si celkem pochopitelně dělali naděje, že napřesrok bude líp. Teď tomu chceme věřit také. Třeba se rozmotají ty logistické problémy, někdo konečně vyrobí ty čipy do škodovek. Ale také nás čeká rok vysokých úroků, ještě mnohem vyšších cen energií, které jako průmyslová země na naší konkurenceschopnosti pocítíme více než jiní, a státní ruka Páně se bude přivírat, protože nové vládě nic jiného nezbývá. Ale třeba se pleteme, jako jsme se s tím optimismem pletli před rokem. Kéž by.