Apokalypsa řádící na jihu Moravy dala na chvíli zapomenout na nekonečný příběh jednoho koronaviru a připomněla, že člověk není a nikdy nebude pánem přírody, jakkoli se o to vědomky i nevědomky snaží, a lidé budou umírat i tehdy, když není jejich čas, ať si o tom myslíme cokoli.

Také ukázala mimořádnou lidskou schopnost nezištně pomáhat bližním, kteří to naléhavě potřebují. Až bylo třeba tu vlnu solidarity brzdit, protože auta pomocníků začala překážet záchranářské technice.

Ale hlavně po dlouhé době jsme byli svědky toho, že stát neselhal. Integrovaný záchranný systém zafungoval tak, jak má. Hasiči, záchranáři, zdravotní služba i jeho další složky byli na místě prakticky okamžitě a každý věděl, co má dělat. Tato instituce ve své dnešní podobě vznikla v důsledku tragických povodní z roku 1997, které postihly území nedaleko současné katastrofy, svou užitečnost a funkčnost prokázala již opakovaně a kondici udržuje v pravidelných cvičeních. Tehdejší vláda ukázala schopnost poučit se z vlastních chyb a nedostatků a přijít s řešením.

Na stole máme kontrast s řešením jiné přírodní katastrofy, kdy chvíli velí boji s epidemií premiér, pak předseda krizového štábu a jindy ministr. Rozhodnutí jsou činěna bez znalosti nutně potřebných dat, která nikdo nesbírá, analýz, které kvůli chybějícím datům ani vzniknout nemohou, a po nátlaku různých partiček akademiků bez klinické praxe, expertů na kočičí parazity s profesorským titulem a pod vlivem strachu a děsu vyvolávaných ve veřejnosti alarmistickými médii, mezi nimiž hrají významnou roli ta veřejnoprávní.

A epidemie, stejně jako živelní pohromy, se vracejí. Máme politickou reprezentaci, která si uvědomí, že úkolem politiků je vytvářet instituce, které zafungují v situacích, kdy je třeba jednotné a odborně dostatečně kompetentní velení? Moc to tak zatím nevypadá.