Jak politické strany hospodaří se svým rozpočtem, leccos napoví o tom, jak se budou chovat k eráru. Pokud tedy od voličů takovou příležitost dostanou. Téma je to důležité, a tak jsme mu v novém Hrotu věnovali odpovídající prostor. Z našich zjištění vyplývá, že největší dluhy mají někdejší političtí hegemoni, ČSSD a ODS. U posledně zmíněné partaje je dluh celkem bez problémů „hratelný“, strana navíc loňské hospodaření skončila v plusu. V mnohem horší situaci jsou sociální demokraté. Série volebních neúspěchů přivedla tuto partaj až na pokraj krachu a na nějaké velké zlepšení do budoucna to moc nevypadá.

Straně, která má ve svém středu takové rozpočtové hazardéry, jako je třeba ministryně Maláčová, moc nepomáhá ani to, že každoročně vybere od svých spolustraníků příspěvky za dvanáct milionů korun. Důvod je jednoduchý: hlavním příjmem českých politických stran jsou provozní dotace od státu. Kdo získá víc hlasů, dostane taky víc peněz. A to je disciplína, ve které ČSSD v posledních letech moc nevyniká. V této oblasti jasně kraluje nejsilnější strana z posledních voleb do Poslanecké sněmovny, Babišovo ANO.

Největší výdajovou položkou stran tradičně bývá investice do předvolební kampaně - nalijete miliony a doufáte. A když to neklapne, zůstanou jen velké dluhy a obavy z toho, kdy na dveře stranického sekretariátu zabuší exekutor. A jsme zpátky u sociálních demokratů.

O politice je zčásti i rozhovor s někdejším spojencem Petra Kellnera, Richardem Benýškem. Ten aktuálně vyměnil tvrdé byznysové střety a firemní čistky za výbory, komunální politiku a práci ve svém lese. Jako místopředseda olomoucké ODS chce uspět především v komunální politice. I když s pověstí drsného byznysmena to možná bude mít docela těžké. „Já vždycky říkám, že třicet let dělám špatné věci špatným lidem. Když ze sebe teď začnu dělat beránka a tvářit se jako světec, stejně mi to nikdo neuvěří,“ tvrdí v rozhovoru. Tak uvidíme, co na to voliči.

Jak hospodaří politické strany a jestli Benýšek uspěje v komunálu, asi moc nezajímá stovky drobných zlodějíčků, kteří v době nouzového stavu skončili za katrem. Jasně, když už máte za sebou několik pobytů v nápravném zařízení, asi nebudete úplně fajn člověk. Jenže dostat dva roky za to, že jste v nouzovém stavu ukradli v sámošce vibrátor pro kámošku nebo tři rohlíky, je dost nepřiměřený trest. Právě neúměrně přísné tresty jsou smutným symbolem toho, že Česko není schopné reagovat na aktuální hrozby. Pokud se chcete o tématu dozvědět víc, přečtěte si naši esej.

V novém vydání Hrotu samozřejmě najdete i další nové informace a skvělé články, třeba o tom, jak se bude v Česku snižovat spotřeba pesticidů nebo jak nám zelenají ropné firmy. Příjemné čtení.