Kdy dohoří poslední uhlí
Většina uhelných elektráren skončí do roku 2033 tak jako tak. Otázkou je, co provést s moderními bloky v Ledvicích a Kladně.
redaktor
Rozhodnutí o konci uhelných elektráren mohlo padnout již v minulém týdnu, ale nakonec členové vládní uhelné komise zvolnili tempo. Doporučení vydají až na příštím zasedání v polovině listopadu. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček potvrdil, že ve hře jsou tři scénáře. Nejrychlejší z nich počítá s koncem spalování uhlí v roce 2033, nejpomalejší o deset let později.
Zatím největší šanci má zlatá střední cesta, tedy konec doby uhelné k roku 2038. Mimochodem, ke stejnému datu skoncují s uhlím v Německu. Prostřední scénář podle dostupných zdrojů favorizují ministři Karel Havlíček a Richard Brabec, kteří komisi společně předsedají. Dotčené energetické společností prozatím zvolily vyčkávací taktiku.
Co nejdřívější datum požadují dva zástupci ekologických organizací v uhelné komisi – Jan Rovenský z Greenpeace ČR a Jiří Koželouh z Hnutí Duha. „Zásadní problém předložených scénářů je v tom, že žádný z nich nepočítá s aktivním zavíráním uhelných elektráren před rokem 2029,“ říká Koželouh a dodává, že jako první by měly skončit elektrárny s nejnižší účinností – tedy Počerady a Mělník III.
Znehodnocené investice
Návrh ekologů má svou logiku, téměř všechny uhelné bloky nebude problém – s ohledem na zastaralost a ekonomickou nerentabilitu – zavřít do roku 2033. Tedy až na dva případy, kdy by majitelé museli obětovat poměrně nová zařízení, a to zhruba v polovině plánované životnosti. Pokud chce stát vlastníky elektráren přimět k rychlejšímu odstavení, bude muset sáhnout do pokladny a vyplatit finanční kompenzaci v řádu miliard korun.
Velkým otazníkem je 660megawattový blok v elektrárně Ledvice, který zahájil provoz na podzim roku 2017 (zhruba pětileté zpoždění zavinily potíže s netěsností svarů ocelových dílů). ČEZ původně avizoval, že chce blok provozovat po dobu až 40 let. Ani dostupnost paliva není problém, díky posunu těžebních limitů může nedaleký uhelný lom Bílina těžit až do roku 2055. Navzdory tomu všemu je dnes zřejmé, že elektrárna i lom ukončí provoz o mnoho let dříve.
Podobně dlouhou životnost má také nový 135megawattový blok v Teplárně Kladno, spuštěný do provozu v roce 2014. Postavil jej původní vlastník, švýcarský Alpiq. Před více než rokem teplárnu koupila a převzala skupina Sev.en Energy miliardáře Pavla Tykače. Ten má pověst tvrdého vyjednavače, a tak si lze vsadit na to, že své elektrárny odstaví předčasně jen výměnou za nemalý balík peněz.
Třetí možná překážka v rychlém odchodu od uhlí zřejmě vůbec nevznikne. Ještě před pár měsíci ČEZ chystal stavbu nového uhelného bloku v areálu Elektrárny Mělník, aby získal náhradu za staré dožívající kotle, a mohl tak i nadále zajišťovat dodávky tepla do Prahy. Soutěž na výběr dodavatele však nedávno zrušil a nyní své plány přehodnocuje. „U Mělníka pracujeme na jiném řešení budoucnosti lokality. Detaily představíme v blízké době,“ odpovídá mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.
Příliš drahé povolenky
Co se týká starších uhelných elektráren, tak ČEZ přehodnocuje plány a chystá jejich rychlejší odstavení. Mnohé z nich skončí v provozu již během dvacátých let. Jak uvedl při setkání s novináři místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani, některé lokality – hlavně Počerady, Tušimice a Mělník – jsou vhodné pro stavbu paroplynových bloků. Ty mají hrát roli „překlenovací technologie“ do roku 2050. K uvedenému datu už budou muset skončit v provozu i plynové zdroje, evropské země totiž plánují bezemisní budoucnost.
Proti rychlému odklonu od uhlí v minulosti lobbovaly teplárenské společnosti, ale i ty postupně změnily názor. Drtí je totiž vysoká cena emisních povolenek i stále přísnější evropské limity pro vypouštění škodlivých látek do ovzduší. Podle odhadu výkonného ředitele Martina Hájka se ústup od uhlí v teplárenství odehraje do roku 2030. Nahradí jej zemní plyn, biomasa a komunální odpad. Ekonomický tlak (tedy drahé povolenky) si změnu vynutí dřív, a možná tak bude nakonec úplně jedno, zda vládní komise odhlasuje rok 2033, 2038 nebo 2043.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.
David Tramba