Zkuste si udělat průzkum mezi svými přáteli nebo v širším záběru mezi známými. Takovou malou anketu o tom, jak vnímají bezmála roční soužení s covidem19. Ale nejdřív sami popřemýšlejte, co byste svým známým říkali, kdyby se vás na to samé zeptali oni. Zřejmě byste na úvod řekli, že už toho bylo dost a že je potřeba vrátit se k normálnímu životu. Většina by přidala výtku většině, že tu situaci nezvládá prakticky žádná z vlád. Nicméně ta česká patří z hlediska chaosu a nekoncepčnosti na smutnou špici. Uvědomělí by ocenili lidi v první linii.

Argumenty na vodě

Jenže to by bylo asi tak všechno, na čem byste se shodli. A to ještě není úplně jasné, protože přibývá fatalistů tvrdících, že návrat k normálu není možný, že je to trest za rozmařilost a konzumnost. I další myšlenky by se velice pravděpodobně ubíraly mnoha různými, často protichůdnými směry. Dílem proto, že se tu sváří racionalita s emocemi. Možná i kvůli sympatiím k tomu či onomu politikovi, politické straně nebo hodnotovému směru.

Výsledkem té sondy by ale takřka jistě bylo zjištění, že mezi vašimi známými jsou zapřisáhlí rouškaři i stejně nekompromisní antirouškaři, militantní zastánci i odpůrci očkování. A ovšem, také lidé zmatení, nejistí, váhající. Hlubší sondou byste také zjistili, že mezi těmi pozicemi nejsou až tak velké rozdíly a že argumenty obou stran barikády stojí dost na vodě. Pokud už mezi názory lidí zeje hluboká propast, je obvykle na vině osobní prožitek spojený se ztrátou nebo vážným onemocněním někoho blízkého, bankrotem celoživotně piplané firmy nebo třeba rozpadem dlouholetého vztahu. Tedy silná emoce.

Zmatek v hlavách i v duších

Vláda žádnou strategii nemá, jen prodlužuje nouzový stav a slibuje, že tentokrát už to zvládne. Opozice od vlády strategii žádá, jinak odmítá jakoukoli její podporu. Občas s něčím sama přijde, leckdy i s dost odvážným návrhem. Často se však lekne dříve, než ten návrh skutečně zazní. Umírněnou část návrhu si pak vcelku pravidelně přisvojí některý z ministrů a realizuje jej. Obvykle chaoticky a neúspěšně. A takhle to jde pořád dokola.

Jmenovatel je přitom společný. Zmatek v hlavách i v duších významné části společnosti je tak velký, že se zdánlivě žádná z politických stran neodhodlala přiklonit ani na jednu stranu. Vědí totiž, že i jejich potenciální elektorát je rozpolcený a zmatený. Podléhá výkyvům nálad, sváří se v něm různé názory a emoce. Sázka na jednu z nich se jim zdá riskantní. Dávají přednost jistotě.

Samozřejmě je to i tím, že politické strany neumějí přijít s uceleným řešením. Nejsou zvyklé na tak koncepční práci. Nejsou připravené na práci pod tlakem. Dokonce se bojí opisovat jinde, neboť i to může být ošemetné. Ucelené řešení proto nemají. Nebo je tak složité, že ho nejsou schopny účinně prezentovat.

Kdo se bojí…

Kdo se však bojí, propásne tu správnou chvíli. Vznikají iniciativy snažící se podchytit nespokojence. Přibývá a bude přibývat přímých akcí. Poroste občanská neposlušnost. Represe je jen posílí. A pak je tu i shoda na rozvolňování ve školách. Správná a jedině možná. Ta otevře stavidla dalším oblastem.

Právě teď je ten správný čas. Je to soutěž, kdo si jako první uvědomí, že Babiš ani ČSSD z restrikcí couvnout nemohou, protože si to žádá jejich voličstvo a zejména prvnímu jmenovanému to i dost dobře žere. Komu jako prvnímu dojde, že jediná možná pozice „nelevice“ a „opozice“ je trvat na opatrném, promyšleném, ale systematickém rozvolňování, bude sedět na opravdu bujném volebním oři. Ztrátu těch pár hlasů opatrných mu jistě nahradí nové. Jejich rezervoár je už teď dostatečně široký.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.