Když se spletete a namísto tří tisíc za elektřinu zaplatíte 300 tisíc, nejspíš se vám povede získat je zpátky. Když jste megabanka a pošlete omylem skoro miliardu dolarů věřitelům svého klienta, možná je dostanete taky – ale ne dřív, než budete před celým finančnickým světem za důkladného pitomce. Dnes je v té nepěkné roli Citigroup. Abyste však mohli její trpkost vychutnat bezezbytku, je třeba začít trochu od lesa. 

Revlon nejspíš znáte. Původně americká firma vyrábí všechno, co se hodí prodávat ve flakóncích. Dnes sídlí v Barceloně a jejím posledním hitem je „dámská toaletní voda Charlie“, z čehož vidíme, že vietnamská válka je již opravdu dlouho za námi. Kromě toho Revlon prodělává a je po uši v dluzích. 

Generální ředitelkou Revlonu je jistá Debbie Perelmanová, dcera miliardářského investora Rona Perelmana, jenž čirou shodou okolností ve firmě vlastní podíl zvící 85 procent. V tom je zahrnuta i židle pro předsedu představenstva, na níž obrazně řečeno spočívá jeho vlastní zadnice. Za dva a půl roku ředitelování paní Perelmanové klesla cena firemních akcií z 22 dolarů za kus na necelých osm. Její předchůdce Fabian Garcia to za dva roky dotáhl ze 32 na 22 dolarů. Uvážíme-li, že právě Garcia dostal v roce 2016 za úkol Revlon vytáhnout coby CEO z bryndy (a že index S&P 500 svoji hodnotu od roku 2016 téměř zdvojnásobil), začneme tušit, že ve firmě všechno neklape.

Dluh číslo jedna

Jedním z Garciových prvních počinů bylo celkem pochopitelně, že firmu zadlužil. Celková suma čítala něco přes dvě miliardy dolarů. Část získal standardním prodejem dluhopisů a pro část si došel do nebezpečné zóny soukromého kapitálu. Mezi věřiteli Revlonu z této oblasti byly i firmy Symphony Asset Management, HPS Investment Partners a Brigade Capital Management.

Garcia pochopitelně nejednal s potenciálními věřiteli sám, protože byl příliš zaneprázdněn vymýšlením prodělečných flakónků. Svěřil tu práci do renomovaných rukou – Citigroup patří k největším bankám planety a její rozvaha dosahuje 2,2 bilionu dolarů.

Citi se tedy ujala role správce dluhu. To je rutinní práce, za kterou banka dostane jen drobné. Dělá ji však ráda, protože si tak buduje dobré vztahy s klientem-dlužníkem. Počítá s tím, že až u takového klienta přijde řeč na sjednávání čehosi velkého – například emise akcií, náročné akvizice nebo rozšíření dluhu – bude to právě ona, kdo to dostane na starost. A to jsou naopak služby placené výtečně. Správa dluhu tak plní stejnou funkci jako nezávazné flirtování, k němuž vás ponouká zkušená barmanka; strpí je, protože na jeho konci ji čeká diškrece o výši úměrné vašemu slivovicí posílenému okouzlení.

Citi se kýžené diškrece dočkala letos na jaře, kdy se Revlon rozhodl vytlouci klín klínem a vypůjčit si od nových věřitelů další peníze. Na tom by nebylo nic divného, nebýt podstatného detailu: Revlon neměl, čím by za půjčky ručil. To cenné, co na firmě je, především její duševní vlastnictví (zhruba patenty na náplně zmiňovaných flakónků), již ručilo za starý dluh z roku 2016. 

Špinavý fígl

Bylo by samozřejmě možné, aby patenty ručily i za nový dluh – s tím by však musela souhlasit většina dosavadních věřitelů. A ti souhlasit nechtěli, protože Revlon nevypadal dobře. Jeho dluh měl už na začátku letošního roku hodnotu jen 80 centů za dolar. Poté, co v březnu zasáhl americkou ekonomiku koronavirus, spadla jeho hodnota na nějakých 40 centů (viz graf). Pro ty, kdo obchod s dluhopisy nemají docela pod kůží: znamená to, že trh očekával, že dluhopisy svému majiteli přinesou jen 80, respektive 40 procent své nominální hodnoty.

Protože většina ostatních věřitelů na nový dluh – a tím pádem na rozmělnění záruk za dluh starý – přistoupit nechtěla, uchýlila se Citigroup ke kroku, jejž kolegové z finanční branže popisují jako špinavý fígl. Obstarala Revlonu revolvingový úvěr od investiční banky Jefferies ve výši 65 milionů dolarů. Tím pádem stoupl podíl věřitelů novému dluhu nakloněných nad potřebných padesát procent.

Daniel Deyl

Tato nová sestava věřitelů obratem nový dluh schválila, Revlon formálně vyplatil stejně formálně poskytnutý úvěr od Jefferies a ruka byla v rukávě. Kromě toho trh zareagoval podle očekávání: srazil hodnotu starého dluhu Revlonu ze 40 těsně nad dvacet procent.

Čtete správně: Revlon nepotřeboval souhlas věřitelů k obstarání revolvingového úvěru od Jefferies, ale Jefferies přesto dostala jeho prostřednictvím právo spolurozhodovat i o dluhu, s nímž neměla nic společného. Neptejte se, jak je to možné, ale bizarní kombinace finančního práva a specifických podmínek úvěrového ujednání mezi Revlonem a věřiteli z roku 2016 to umožnila. 

Software na petrolej

Tak to alespoň vidí Citi. Původní věřitelé Revlonu však jsou celí říční. „Kdyby se to stalo mně, taky bych zuřil,“ řekl finačnickému serveru Institutional Investor výkonný ředitel renomované newyorské konzultační firmy Caspian Capital. „Zažil jsem situace, kdy mě jako seniorního věřitele někdo chtěl v šedé zóně oblafnout. Etika trhu s půjčkami je v háji. Je to bohužel pro tuto dobu typické.“ 

Věřitelé také hned v dubnu Citigroup zažalovali. Banka v reakci na to oznámila, že se funkce správce dluhu vzdá. Jenže skutek utek’, takže ještě v srpnu řečený dluh spravovala. V praxi to znamená, že jednou za měsíc poslal Revlon do Citi peníze, ta je podle seniority věřitelů rozdělila a rozeslala.

Aby to bankéři neměli tak složité, mají k ruce software, který takové věci počítá za ně. Všechny americké prvoligové banky používají program Loan IQ od skupiny Finastra – s výjimkou Citigroup. Té vypomáhá program Flexcube, jejž banka sama před více než čtvrtstoletím sestrojila, než uznala, že se v takových věcech nevyzná.

Daniel Deyl

Základ Flexcube vyvinula na začátku 90. let IT divize, které se posléze banka zbavila, protože „nepatřila k jádrovému byznysu“, píše Bloomberg. Nová firma nesla hrdý název Citicorp Information Technology Industries, ale moc se jí nedařilo a nakonec ji spolkl gigant Oracle Larryho Ellisona. 

Citigroup si však program Flexcube ponechala až do letoška, ačkoli ji v mezidobí regulátoři několikrát upozorňovali, že jede na softwarový ekvivalent petrolejky. Až letos se odhodlala k přechodu na Loan IQ. Migrace začala v srpnu, jenže zjevně neproběhla dost rychle. 

Nešťastný úředník, jehož totožnost veřejnost nezná, v půli srpna v delikátní chvíli podlehl jednomu z vrtochů Flexcube. Při připisování splátek dluhu Revlonu na účty jeho věřitelů mu software nabídl k převodu nikoli pouhou splátku, nýbrž celou dlužnou částku i s úroky až do roku 2023. A bylo zle. 

Boj právníků

Úředník si nevšiml, že částka, již odesílá, je zhruba padesátkrát až stokrát (odhad serveru money.com) vyšší, než měla být, a převod potvrdil. Ani další dva lidé, kteří právě takové chyby mají odhalovat, nic podezřelého nezaregistrovali. Na účtech věřitelů tak přistálo celkem 900 milionů dolarů namísto bratru deseti či dvaceti.

To je zapeklitá situace. Až do onoho osudného srpnového dne ukazovala Citi starým věřitelům Revlonu monumentálně vztyčený prostředník. Během okamžiku musel onen prostředník zjihnout, pokorně se stočit ke klávesnici a začít vyťukávat velmi, velmi zdvořilou žádost o navrácení omylem zaslaných milionů.

To ovšem nejde raz dva. Minulý týden měla Citi po kupě asi polovinu zbloudilé částky. Druhou polovinu, téměř půlmiliardu dolarů, bude muset vysoudit. Nejméně tři věřitelé (již jmenované firmy Symphony, HPS a Brigade), kteří dohromady obdrželi okolo 250 milionů, totiž nic vracet nechtějí. Oběma směry začaly létat žaloby. „Přece není možné,“ cituje list Financial Times argumentaci Brigade, jejíž podíl čítá 175 milionů, „aby banka poslala věřiteli částku, která přesně odpovídá celkové dlužné sumě, udělala to v případě všech věřitelů, a pak najednou začala tvrdit, že je to omyl.“

Brigade a spol. tak nejspíš v následujících měsících stráví mnoho navýsost uspokojivých chvil. Budou během nich moci sledovat, jak lidé z Citigroup vysvětlují, že vážně udělali chybu. „Vaše Ctihodnosti, my fakt máme obstarožní software, který si s námi hraje na schovávanou. Ne, nerozumíme tomu, jak to funguje, co vás nemá. Ano, zaměstnáváme lidi, kteří pošlou miliardu sem nebo tam; co na tom?“

Věřitelé svůj spor s Citi nejspíš nevyhrají, alespoň v tom smyslu, že peníze budou muset vrátit. Ale ať už tedy soudní verdikt bude znít jakkoli, Citigroup se pří o zatoulané stamiliony jistě nikde chlubit nebude.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl