Lithium je strategická surovina, která je naprosto zásadní pro budoucnost českého hospodářství, napsal minulý týden na sociální síti X český premiér Petr Fiala. Důležité je po­dle něj z více důvodů.

Kromě samotného objemu zásob – má jít až o tři procenta světových zdrojů tohoto kovu –, máme prý možnost získat celý výrobní řetězec. Tedy kromě samotných dolů rozjet také fabriky na rafinaci lithia, založit gigafactory produkující baterie a ty pak montovat do aut – opět vyrobených v tuzemských automobilkách.

Kromě záchrany klíčového průmyslového sektoru, který v Česku stojí zhruba za desetinou hrubého domácího produktu, podle Fialy sázka na lithium přinese výhru v podobě nových pracovních míst.

Česko není zdaleka jedinou zemí, která si od „lithiového pokladu“ slibuje nakopnutí ekonomiky. Právě ostatní státy, kde se lithium těží a zpracovává, mohou posloužit jako zajímavá inspirace (či naopak odstrašující příklad). Kdo tedy „sedí“ na největších zásobách a jak si je chrání?

Kde lithium je

Výrobě elektromobilů a baterií, které je pohánějí, i rafinaci čistého lithia dnes jednoznačně vévodí Čína. Dominance Pekingu ale neplatí pro ověřené rezervy na jeho nalezištích.

Největší zásoby surového kovu jsou podle Geologické služby Spojených států amerických (USGS) v „lithiovém troj­úhelníku“, solných jezerech v Bolívii, ­Argentině a Chile. Dosud největší ložisko lehkého stříbřitého kovu nezbytného pro výrobu baterií je v bolivijském solném jezeře Salar de Uyuni.

Pravděpodobně však o svůj primát přijde. Spojené státy minulý měsíc oznámily objevení mimořádně bohatých ložisek v McDermitt Caldera, na hranici mezi státy Oregon a Nevada. Tamní illity, jílovité minerály, obsahují místo obvyklých 0,4 procenta mezi 1,3 a 2,4 procenta lithia. To by znamenalo zásoby dvacet až čtyřicet milionů tun, a tudíž také změnu celosvětového pořadí zásob této strategické suroviny.

Velkou pětku zemí s rezervami lithia uzavírá Austrálie. Ta je dnes největším světovým producentem. Její důl v Greenbushes, asi 250 kilometrů od Perthu v Západní Austrálii, kde se povrchově těží spodumen obsahující lithium, je největší svého druhu na světě.

V „lithiovém trojúhelníku“ v Chile, Argentině a Bolívii se lithium získává z nasyceného roztoku minerálů (solanky) obsažených ve zdejších solných jezerech pod pevnou krustou na povrchu. Tato solanka se přečerpává do nádrží, kde se odpařuje, čistí od příměsí a extrahuje se z ní uhličitan lithný. Technologicky nejde o složitý proces. Jeho velkou nevýhodou je ale ohromná spotřeba vody, která je právě v aridních oblastech solných jezer vysoce nedostatková.

Miroslav Zámečník

Naproti tomu těžba z povrchových a hlubinných dolů není tolik náročná na vodu. Má ale jinou nevýhodu: využívá metalurgické procesy, při kterých pro změnu hrozí únik chemikálií do okolního prostředí.

Při výrobě lithiového koncentrátu z rudy představují podle rozboru společnosti SP Global nejvýznamnější nákladovou položku mzdy (zejména v Austrálii velmi vysoké). Oproti tomu při výrobě ze solanky čerpané v solných jezerech v Chile, Argentině a Bolívii zase dominují náklady na potřebné chemikálie, především uhličitan sodný a vápno, a těžební poplatky.

Jak je tomu s českým lithiem? Tuzemské ložisko na Cínovci, které pokračuje i na německé straně, patří v evropském měřítku k nejvýznamnějším. Odhady hovoří o 1,3 milionu tun lithia, které z něj můžeme vytěžit. Zdrojový minerál – lithná slída cinvaldit obsahující příměs železa –, umožňuje při zpracování vytěženého substrátu využít magnetickou separaci. To experti označují za výhodu. Naopak nevýhodou je velmi nízký obsah lithia v rudě, pouze kolem 0,25 až 0,3 procenta.

Ekonomická studie proveditelnosti, zda by se těžba lithia v Česku vyplácela, nicméně ještě není hotová. S jejím dokončením se počítá až koncem letošního roku. Nejde však jen o to, že zatím neznáme čísla: od ekonomických a technologických rozborů ke skutečné těžbě je ještě daleko.

Minerální nacionalismus

Strategický charakter všeho, co nějak souvisí s dekarbonizací, se dnes promítá do poptávky po klíčových surovinách a spolu s tím roste i snaha si kritické komodity – od mědi a niklu až po kobalt nebo lithium – zabezpečit tak, aby se nestaly obětí strategické rivality s rizikem odstavení od geopolitické řevnivosti.

Čína, která dominuje rafinaci a následnému zpracování, nemá, s výjimkou grafitu a vzácných zemin, domácí ložiska.

Rovněž další státy, od Japonska a Jižní Koreje přes Británii, Německo a EU jako celek až po Spojené státy a Kanadu, se chtějí pojistit vytvářením aliancí mezi zeměmi původu těchto komodit a jejich spotřebiteli. Pozadu nezůstávají ani státní investiční fondy ze Saúdské Arábie, Emirátů a Indie.

Země, které disponují nalezišti kritických „zelených“ prvků, pochopitelně chtějí chytit za pačesy příležitost v podobě dramatického vzestupu poptávky. Ten se do roku 2030 odhaduje v případě mědi a niklu na padesát až sedmdesát procent, u kobaltu a neodymu dokonce na 150 procent.

Miroslav Zámečník

Kumulativní poptávka po lithiu pro potřeby budoucí dekarbonizace do roku 2050 představuje devatenáct milionů tun. Loňská celosvětová těžba však činila pouhých 130 tisíc tun. Není přitom prakticky možné těžbu rychle navyšovat – otvírka nový ložisek trvá mezi čtyřmi a sedmi lety. Převis poptávky nad nabídkou tak umožňuje zemím s velkými nalezišti strategických zdrojů eskalovat požadavky.

Proto státy, které lithium těží, trvají na tom, že vytěžené rudy budou doma také zpracovávat – když už ne do podoby finálních výrobků, tak alespoň do polotovarů. Důvod je jednoduchý: vede to k násobnému zvýšení příjmů státního rozpočtu, růstu zaměstnanosti a celkovému hospodářskému vzestupu. Pro ilustraci, cena uhličitanu lithného je šestkrát vyšší než rudného koncentrátu.

Striktně vzato, zatímco požadování poplatků za každou tunu vytěžené suroviny je v pořádku (a výše není omezena, což umožňuje odčerpávat rozvojovým zemím důlní rentu), zákaz vývozu surovin je až na několik výjimečných situací v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). To umožňuje postiženým zemím přijmout odvetná opatření.

Příklady táhnou

Zajímavý je z tohoto pohledu příklad Indonésie, byť v tomto konkrétním případě nehovoříme o lithiu. Jihoasijská země na tato pravidla nedbala a u niklu postupně omezovala vývoz nezpracované rudy, až jej od ledna 2020 zakázala úplně. To se pochopitelně nelíbilo odběratelům.

Například Evropská unie po neúspěšných vyjednáváních vznesla u WTO žádost o posouzení této věci rozhodčím panelem. Ten sice dal EU za pravdu, nevedl však k nápravě. EU zahájila proces, na jehož konci může být uvalení odvetných sankcí. Rizikem je odstřihnutí se od zdroje a to si každý musí rozmyslet.

Profimedia.cz

Indonésie byla před zákazem největším exportérem nezpracované rudy na světě a přitom drží skoro čtvrtinu globálních rezerv. Pravidla WTO sice porušila, ale dosáhla svého – podnítila rozvoj zpracování niklu. Dnes tak na jejím území funguje patnáct hutí tavících rudu, většinou postavených za čínský kapitál, který v posledních letech zainvestoval do těžby a zpracování niklu v Indonésii ekvivalent 35 miliard dolarů.

Downstreaming, tedy posun v navazujících částech zpracovatelského řetězce, se zalíbil také řadě dalších zemí. Například Demokratická republika Kongo, která zelenými minerály oplývá, zakázala vývoz nezpracované suroviny. Těžaři, ať již kanadská Ivanhoe Resources, nebo čínská Zijin Mining Group, proto budou muset vybudovat v Kongu huť na tavení mědi, nebo přijdou o licenci.

K DR Kongo se záhy připojily další africké země, například Zimbabwe a Namibie. A třeba Nigérie loni odmítla žádost Muskovy Tesly o povolení těžby lithia, pokud zároveň nebude postavena „baterkárna“.

Nic než národ?

Letos na jaře oznámilo postupnou „nacionalizaci“ těžby lithia také Chile. Ve skutečnosti to znamená spíše partnerství veřejného a soukromého sektoru při otevírání nových ložisek, neboť dosud těžily pouze dvě společnosti v poušti Atacama (firma SQM a americká Albemarle, kontrolující sedmnáct procent světové těžby). Ty si nyní mají práva podržet až do expirace svých těžebních licencí, tedy do roku 2030, respektive 2043.

Plány levicového prezidenta Gabriela Borica, který po otci pochází z chorvatských přistěhovalců, v jemnějším a dosud ne úplně precizovaném znění navazují na snahu o kontrolu nad těžbou mědi.

Chile znárodnilo měděné doly již před mnoha desetiletími, v roce 1971 za prezidenta Salvadora Allendeho. Od náhrady se tehdy odečetly „nadměrné zisky“, takže u hlavních dolů Chile neplatilo nic. Po převratu si pozdější Pinochetův režim státní vlastnictví těžebního koncernu Codelco podržel, zjevně s ohledem na přínos erární pokladně.

Chilská legislativa připouští prospekci a otevírání nových dolů soukromými společnostmi včetně zahraničních a garantuje jim návratnost vstupních investic poskytnutím dlouhých daňových prázdnin u velkých investorů, ale v případě lithia zarazila otvírku nových ložisek. Nový plán by měl těžbu spíše umožnit než zablokovat, ďábel ale bude skryt v detailech.

V Bolívii, oplývající nalezišti lithia, někdejší vláda Eva Moralese vytvořila státní firmu Yacimientos de Litio Bolivianos. Těžba ve spolupráci s americkými startupy, ruským Rosatomem a čínskými koncerny se ale zatím nedostala dál než za podepsaná memoranda zmiňující horentní investiční přísliby.

Bolivijci sní o tom, že by díky bohatým zásobám mohli vytvořit ucelený řetězec od těžby přes rafinaci až k výrobě baterií, ba i elektrických vozidel, a to všechno s využitím ekologicky šetrných technologií přímé extrakce lithia a majoritních podílů v zakládaných společných podnicích.

Ve světě tedy existuje hned několik modelů, jak k těžbě a dalšímu zpracování lithia přistupovat. Který z nich česká vláda vybere, případně zda také sáhne ke kontroverzním krokům popsaným u jiných zemí, zatím není jasné. Z prohlášení tuzemských politiků se ale zdá, že by nejraději viděli celý zpracovatelský řetězec od těžby až po výrobu baterií v tuzemsku. 

1,3 mil. tun lithia skrývá ložisko na Cínovci, patří v evropském měřítku k nejvýznamnějším.

S přispěním Jana Němce